Jsou to předtuchy, nebo jen náhody? Začínám se bát.
Připadám si jako blázen a přemýšlím, jestli něco podobného zažívá i někdo jiný. Někdy mám totiž pocit, že dokážu vycítit, co se stane, a začínám se této své schopnosti bát. V posledních pěti letech je to čím dál intenzivnější a já nevím, co s tím.
Z ničeho nic se mi například vetře do hlavy myšlenka, že někoho konkrétního v rodině postihne nějaké neštěstí. Je to tak intenzivní, že se toho nemůžu zbavit. Bohužel, několikrát (ne vždy) se má „předtucha“ vyplní.
Před čtyřmi lety jsem nemohla zaplašit neustálé představy o babiččině smrti. Většinou večer, než jsem šla spát, se mi bez jakéhokoli mého přičinění začal v hlavě odvíjet pokaždé totožný scénář: Viděla jsem mrtvou babičku ležící v rakvi, smuteční obřad, dokonce jsem i slyšela hudbu. Trvalo to tři měsíce, a pak to odeznělo. Za další měsíc babička skutečně zemřela.
Nebo jiný příklad. Mám mladšího bratra, který si koupil motorku. Strašně si ji přál, a když si ji mohl konečně pořídit, byl štěstím bez sebe. Za nějakou dobu jsem měla opět svá „vidění“. V nich ležel můj bratr na kraji silnice v tratolišti krve, rozbitá motorka se válela o kus dál. Slyšela jsem houkající sanitku… Bylo to děsivé. Po měsíci těchto mých stavů mi volala maminka, že měl brácha nehodu a leží zraněný v nemocnici. Naštěstí se zotavil a je zcela bez následků, ale pravda je, že motorku už nechce ani vidět.
Mé předtuchy ale nejsou jen takto závažného rázu. Sedím třeba normálně v práci v kanceláři a najednou mi probleskne myšlenka, že se otevře pootevřené okno a spadne květináč. A opravdu ano. Vzápětí vejde do dveří kolegyně, způsobí průvan, okno se rozletí a shodí kytku. To je samozřejmě jen taková maličkost, ale jak je možné, že to vidím o pár vteřin dřív, než se to stane?
Nemám to u všeho, ne všechny mé vize se vyplní. Ale stává se mi to hodně často, začínám z toho být nervózní. Momentálně se nemůžu zbavit předtuchy o pracovním úraze svého otce. Pracuje jako řidič kamionu a já ho v posledních několika týdnech vidím, jak sjíždí ze silnice a převrací se na bok… Mám strach. Ráda bych tatínka nějak varovala, ale bojím se, aby mne neměl za blázna.
Je na tom někdo z vás podobně? Taky míváte různá vidění, která se ve větší či menší míře vyplní? Dá se s tím něco dělat, aby se toho člověk zbavil? Mne totiž tato moje schopnost vůbec netěší.
8.4.2011 Rubrika: Tajemné sny a záhady | Komentářů 46 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Předtuchy, varování, náhody – věci mezi nebem a zemí?
- Byla jsem pirátem i cirkusákem. V minulém životě.
- Varování zemřelé babičky
Diskuse ke článku - Jsou to předtuchy, nebo jen náhody? Začínám se bát.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.mela jsem to v puberte a vyplnilo se to VZDYCKY. bylo to desive. brzy jsem prisla na to, ze zadnym svym cinem nedokazu zabranit tomu, aby se dana vec nestala. nastesti to odeznelo, skoro. dneska se mi to uz nestava nebo jen velmi vyjimecne a jsem za to vdecna.
kdo to nezazil, ten to nikdy nepochopi. neprenositelna zkusenost. pokud ma pisatelka chut si o tom promluvit, muze mi napsat, ale verejne se mi o tom psat nechce.
Almega: uzavírej mysl, propadáš se do alternativních světů
Nika1: Valpuržina noc je mocná
Taky mě někdy přepadne "zlá předtucha" Dokonce většinou vím, čeho se týká a bohužel se většinou vyplní. Nedávno tu byl článek,že si vlastně svými myšlenkami můžeme přivolat určitou událost. Zrovna teď mám zas takové divno v duši a tak se snažím myslet na tu událost pozitivně a věřit,že to dopadne dobře. Nemám žádné věštecké ani jiné schopnosti(spíš by se našly nějaké neschopnosti) ale věřím, že je něco mezi nebem a zemí.
Jadvinka: Já kdybych se zabývala svými sny,tak nevyjdu z představ:já v podstatě žiju ve snech dalším životem,dějou se tam takové věci,které mě pak pronásledují i ve dne,když o tom přemýšlím,vše je tak logické a barevné,tak žívé...Ráno jsem tak unavená,jako bych v noci nespala,asi se s tím nedá nic dělat,mám to tak už od dětství,někdy jsem nedokázala ani rozlišit,co se mi zdálo a co bylo doopravdy-rodiče se někdy divili,když jsem se vyptávala,jestli jsme někdy jeli na saních,tažených koňmi,k tetě a pod.
Almega: máš sice pravdu-nehrabat se v tom,jenže...copak jde zaplašit živé sny,které se ti opakují ?Před časem měla dcera před svatbou.Já ji dlouho před tím viděla ve snech jak se fotí na svat.fotkách bez manžela,nebo že ji upravuji místo bílých šatů černý kabát nebo že během plánování co a jak ještě zařídit najednou ženich padnul k zemi a zemřel,byly to sny které mě děsily a měla jsem obavy,jenže nevěděla jsem jak je rozebrat co mi chtějí říct.
Nakonec byla svatba,hezká vše dopadlo ok až na to ,že manželství do roka zkončilo-po 7leté známosti
Nebabrala bych se v těch vizích až příliš....Mnoho lidí,kteří byli přesvědčeni,že umí předpovídat budoucnost,číst lidem myšlenky,ovlivňovat počasí atd.,skončilo v blázinci nebo na hřbitově....Stůjte pevněji na zemi.
Markýza: No a já 30.4. slavím neb sem se po přelomu půlnoci narodila.
jsi hodně senzitivní Bohunko.Já mám zase hodně živé sny ,jen mnohdy nevím co mi chtějí říci,až po čase pochopím...Kdesi jsem četla,že i ty obavy které cítíš se dají ovlivnit a to v pozitivní událost.Takže pokud máš ty sny o tatínkovi můžeš se naučit ovlivnit tak že dokončíš sen s dobrým koncem.Nevím jak přesně na to,ale zkus si sehnat nějakou literaturu
Vidím to jako Linda. Nejsou to předtuchy, ale zcela racionální strach o své blízké. S květináčem na okně to není předtucha, ale logické vyústění špatně umístěné kytky.
Přesto vím, že existuje coci mezi nebem a zemí, a že jsou lidé, kteří "vidí víc" než ostatní.
Moje maminka měla kdysi autonehodu, a krom spousty dalších zranění, která jí málem přivedla na "druhý břeh", měla i těžký otřes mozku.
Pak měla období asi dvou let, kdy dokonce dokázala číst druhým myšlenky. Stačil jí k tomu kontakt očí.
Vůbec o tuhle "výjimečnost" nestála, a přála si být zase normální. Naštěstí jak se hojil poškozený mozek, vytrácela se i ta podivná schopnost, až zmizela úplně.
Matce se jednou zdálo o její tetě, kterou přes 10 let neviděla. V tom snu vkráčela do matčiny kanceláře a usmívala se. Příští den jsme se dozvěděli, že teta brzo ráno umřela. Náhoda? Já myslím, že se přišla rozloučit.
a já mívám věštecké sny, naučila jsem se je příjmat a považuju je za přínost, protože párkrát mě varovaly před hrozící katastrofou, jejíž následky se mi tím pádem podařilo zmírnit nebo ji odvrátit zcela a jinak jsem díky nim prostě připravená na to co nevyhnutelně přijde.
Nejsem blázen, jsem čarodfejnicea 30.4. ven nevycházím, nýbrž odlétám se soumrakem tančit
máš velký dar
*
a tatínkovi to řekni
Ano je to mozné. Obcas se to podle me stane kazdému, ze "vidí" o kousek dál. Nekdo sem tam celý zivot, jiný má pouze období. Je taky mozné, ze co se ti "vyplnilo" první videní, víc na to vsechno myslís a aniz si to uvedomujes naplnuje te to víc, nez si myslís. A tak se stane ze myslís víc a víc. Zkus delat neco u ceho si procistís hlavu, me treba pomáhá dlouhá jízda na kole, nekomu zase jít si zabehat.
Ovsem jako vsechno má i tohle dve strany. Starí lidé (=babicky) umírají pomerne bezne. Kdyz si nekdo koupí motorku tak rodina obvykle vidí nejcernejsí scénare (pokud sami nejsou vásniví motorkári) a nakonec motorkár z toho vyjde skoro vzdycky hur nez ten druhý ucastník nehody. Stejne tak ridic kamionu má jaksi vetsí sanci na pracovní úraz nez treba já sedící celý den za pc. A sance, ze nekdo otevre dvere a pruvan schodí kytku / rozháze papíry je 100%. Takze to bych nepovazovala za vidinu budoucnosti, ale pouze za fakt typu: ten blbec se urcite nekde na tý motorce vymlátí; urcite zrovna ted kdyz jsem otevrela okno a chci vyvetrat sem nekdo vleze.......
Pozor, je teorie, že naše myšlenky můžou přivolat to co si myslíme, co nás napadá. V kladném i záporném slova smyslu. Říká se, že když se zdá o vlastní svatbě, tak se nesplní nebo dokonce dotyčný zemře. No a mě se tak v 16ti zdálo, jak se vdávám a čekám až přijede ženich, i jméno rodina říkala. No a je to síla, ale místo kde jsem se chystala a jméno ženicha se splnilo. Fígl je v tom, že jsem z domova jak bývá běžné u nevěst nevyjížděla a že manžela jsem poznala až za 6 let a vůbec jsem vztah s ním nebrala vážně. Pak se mi taky splnila předtucha, když mi mamka volala hrobovými hlasem, tak jsem věděla, že nezemřeli prarodiče, ale 28letý švagr (nešťastná náhoda). A když umřeli prarodiče- děda, tak se mi o něm zdálo, zemřel k ránu a babička - volali mi to ráno do práce, tak jsem celé ráno byla nervozní jak březí samice :-). Sice byli staří ale bylo to taky celkem náhlé.