Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Každý prostě není odvázaný z malých dětí, i když jsou to vnoučata.

Moje babičky obě byly takové vyprávěcí, jedna žila na venkově, čili domek, zahrádka, drůbež, duchny i kamna - všechno bylo. Ale jezdila jsem tam nerada, neb mě nebavilo plejt jahody a vyhánět slepice na pastvu. Druhá babička byla městská, ale pamatuju ji jako stařenku věchýtek, skoro slepou, velmi špatně chodící, a bylo mi jako dítku opakovaně zdůrazňováno, že nesmím babičku moc unavovat, neb je stará a nemocná. Celkem tedy nic moc, až na to vyprávění pohádek. Moje matka i tchyně nebyly pohádkové babičky, protože prostě chodily do práce, a do důchodu šly, když mí synci už byli puberťáci a o babičky moc zájmu už neprojevovali. No a dneska sama nejsem babičkou, syn sice má přítelkyni s dětmi z jejího prvního manželství, ale ti mají své dvě babičky, a já jsem pro ně cizí paní. Ostatně jsou to taky již puberťáci, takže bych se ani nechytala. Nicméně vlastní vnouče by mě asi též nechávalo poměrně v klidu, a zatím jsem ráda, že se žádné nevyskytuje, takže nebezpečí "babičkování" mi nehrozí. Přesně jak už bylo řečeno v diskuzi, dřív jsem se starala o potomky, chodila do práce, času sama pro sebe měla málo, jen tak po chvilkách, tak si to teď vynahrazuju, a vnouče by mi do toho moc nezapadalo. Neříkám, že bych ho ani vidět nechtěla, to zas jo, ale pohádková babička bych taky nebyla.

Petruša: to říká i má dcera,mami proč nejsi moje babička.Babičky mých dětí totiž obě stály za prd.Jedna byla nevlastní a tak tam žádná láska nebyla a druhá milovala jen děti své dcery naše tam už místo neměly .
A já měla taky jednu milovanou a druhé jsem říkala čarodějnice,jelikož mně chtěla objesit,když jsem nechtěla jíst.Ale asi mně jen strašila-doufám

tornado-lou: tak já taková jsem,slepice,kočka,pes i ty buchty.Ale na saních se taky ještě svezu

Tak ono je asi hlavne naivni očekávat dneska babičku s buchtama, slepicema a pruhovanou duchnou.... daleko reálnější je, ze prarodiče budou brát vnoučata např. na lyže. takže v první řadě asi změnit očekávání.

Třeba má zdravotní problémy a je ráda, že je ráda.

souhlasím s ostatními - že babička asi není babičkovský typ a možná i je to tak že celkově o "děti" nestojí a syna vychovala protože holt "musela"
Ale ten rozhovor bych asi chtěla, ale spíš manžel. Říct matce že si malá myslí že jí nemá ráda a pobavit se s ní o tom chování. Třeba jemu něco řekne. ALe hlavně to na ní nesmí "vybalit" formou nějakých výčitek

Verera: Moje dcera nechce jezdit k tchýni právě proto, že říká, že ji nemá rád dědeček - když je u nich, tak jí nechce nic dovolit a jen vrčí a nadává. On je tak teda příjemný pořád (chudák tchýně, leze na něj alzheimer a je to s ním dost těžké), ale vysvětlujte to dítěti. Tchýni pak mrzí, že k ní holka nechce, přitom babičku má ráda a když je ona u nás, tak spolu blbnou jak malé holky obě dvě. Prostě to není nikde ideální. Pak mi tchýně vyčítá, že dcera jezdí raději k mým rodičům - a co mám asi dělat, když můj otec je schopen věnovat se jí celé odpoledne a tchán akorát sedí před televizí a ona ho svou přítomností jen obtěžuje?

Jadvinka: jé jábych chtěla takovou babičku jako jsi ty (jedna babička taková byla, druhá ne, ale asi ani neměla příležitost viděly jsme se jednou do roka, na dva týdny, bydlela daleko) I když jsem už dost "stará", tak pořád toužím po babičce a už žádnou nemam. Aspoň jsem si "adoptovala" manželovu babičku, beru jí za svou

Kotě: Ono nejde až tak něco tím hovorem vyřešit, ale zjistila by, jak to vlastně je (nebo by se mohl nějak vhodně zeptat syn). Jestli si babička záměrně udržuje odstup nebo jen neví, jak k malé přistupovat apod.

Ono je na tom hloupé hlavně to, že si malá myslí, že ji babička nemá ráda a přitom to tak vůbec být nemusí . Buchty, peřiny a babička kdykoli připravena pečovat o dítě a hrát si, to nebude nikdy, s tím se musí Světla smířit.

Kde je napsano, ze to co si ty prozivala se svou babickou nemuze tvoje dcera prozivat s tebou? Ty zazitky ji muzes doprat i ty sama Holt vase babicka neni moc babickovska, zamrzi to a je to pro malou skoda, ale asi s tim fakt moc neudelas... Nemyslim, ze tyhle veci se daji nejak vynutit nebo vyrikat, kdyz na to neni...

Třeba babička nemá ráda holky, sama měla syna a malé holčičky nejsou sympatické (to je emocionální záležitost, nedá se s tím rozumově nic dělat) nebo ( ještě hůř) holčičku považuje na méně hodnotné dítě. Anebo jí prostě děti vůbec neberou, případně se na to být babičkou ještě necítí. Rozhodně bych po důvodu nepátrala,když nemá ráda tvé dítě neznamená to, že trpí nějakou poruchou, či že má nějaké psychické trauma..

Kotě:

Asi se na ní hodně podepsalo i to, že vychovávala syna sama a byla v roli mámy i táty.
Teď ví, že je babičkou a nemusí dělat to, co musela jako matka, tak toho využívá. Každá není hlídací babičkou, která dělá vnukům, co jim na očích vidí.Ale určitě má svoji vnučku ráda, jen trošku jinak....

Renee: presne tak.

A nenapadlo tě, že tchýně prostě není babičkovský typ? Přece kdyby se chtěla zapojovat a s vnučkou trávit čas, tak to bude dělat nebo se alespoň nabídne. Třeba se cítí ještě mladá, navíc byla celý život sama na výchovu syna, neměla čas pro sebe, tak možná si to chce vynahradit a věnovat se jen sama sobě.

Chápu, že TY bys chtěla, aby dítě mělo hodnou pohádkovou babičku, taky chápu, že občasné hlídání by se moc moc hodilo, každá máma si potřebuje od dítěte občas odpočinout. Ale být babičkou není povinnost, na rozdíl od mateřských povinností je to funkce dobrovolná. Pochybuju, že bys to nějakými hovory s tchýní vyřešila.