Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když jsem byla malá, měla jsem úžasnou babičku – maminku mé maminky. Bohužel, zemřela, když mi bylo jedenáct let, ale i tak ve mně zanechala své hluboké stopy. Milovala jsem ji snad víc než své rodiče a trávila s ní tolik času, kolik jen jsem mohla.

Byly to nezapomenutelné chvíle. Dneska si při vzpomínání na svou babičku myslím, že přišla odněkud z pohádky. Povídala si se mnou, četla mi, chodily jsme na procházky, učila mě vařit. V noci jsem spala s ní v posteli pod obrovskou péřovou duchnou a bylo mi neuvěřitelně dobře.

Dnes už jsem dospělá, mám šestiletou dcerku a hodného manžela. Rodiče mi už oba zemřeli, maminka se ještě stihla dožít narození své první vnučky a půl roku na to podlehla rakovině. Tatínek tragicky zahynul před více než deseti lety. Sourozence nemám, jsem proto ráda za mého báječného manžela a hodnou, roztomilou dcerušku.

Co mne však hodně mrzí je chování manželovy matky k naší dceři, která je její jediné vnouče. Jak jsem psala výše, mám nádherné vzpomínky na svou babičku a vždycky jsem si přála, aby takové měly jednou i mé děti.

Naše dcerka má však jen jednu jedinou babičku a ta má ke správnému „babičkovství“ hodně daleko. Vím, že má svou vnučku ráda, to určitě ano, ale její přístup k ní je divný, takový chladný, bez stopy vroucnosti, lásky. Eliška to až donedávna moc nevnímala, ale teď si to začíná uvědomovat a často se mne ptá, proč ji babička nemá ráda. Nechci jí nějak ublížit, tak se snažím jí těchto myšlenek zbavit, ale soukám to ze sebe hodně ztěžka. Nejde mi to, protože vidím, co vidím.

Babička se s vnučkou nikdy nepomazlí, nepřivine ji k sobě, odpovídá jí stručně, jasně, bez jakéhokoli citového zabarvení.. Dokonce i když byla Eliška miminko, nestála o to si ji pochovat. Nechala si ji dát do náruče sotva na minutu a už ji odkládala. Nikdy nejela s kočárkem na procházku, o nějakém pohlídání jsem dosud ani neuvažovala. Když sleduji její chladný přístup k vlastní vnučce, určitě by nevrněla blahem, kdyby u ní měla Eliška někdy třeba přespat.

Jejímu chování nerozumím. Ptala jsem se manžela, jaká byla když byl on malý. Prý v pohodě, na nějaké vymazlování sice nikdy nebyla, ale co si pamatuje, četla mu pohádky, chodili spolu do kina nebo někam na výlet. Zapomněla jsem uvést, že ho vychovávala sama a dodnes sama taky je, nemá manžela ani žádného přítele.

Vím, že ji nezměním, patrně je to nějaký její povahový rys. Ale na druhou stranu s dospělými komunikuje normálně, je i vtipná, zajímá se o spoustu věcí. Možná má nějaký blok jen k dětem, nevím, nemůžu to posoudit, protože jsem ji nikdy neviděla v kontaktu s nějakým dítětem (kromě naší dcery, samozřejmě).

Moc mne to mrzí, připadá mi škoda, že moje dcerka nezažije to, co jsem ve svém dětství zažila já se svou babičkou. Napadlo mne, že bych mohla zkusit s tchyní promluvit, možná je v ní něco hodně bolavého, co nechce vypouštět na povrch. Ale mám obavu, aby to nepovažovala za nemístný zásah do soukromí.

V každém případě vím, že jsem ještě nikdy nepotkala člověka, který by měl tak strašně odtažitý vztah k dětem, dokonce k vlastním vnoučatům. Chtěla bych to nějak změnit, ale nevím, jak? Mám se o ten rozhovor s tchyní pokusit?