Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Šťáva plná vitaminů

Šťáva plná vitaminůPřipravte si domácí šťávu, která bude chutnat celé rodině...
pošlete nám recept

Magazín pro Šťastné ženy

 

Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.

Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.

Řeším velmi složitou situaci a nevím, jak se k ní postavit. Je mi 56 let, žiju sama, jsem vdova. Mám jednu dceru, které je 32 let. Bohužel s ní jsou problémy, které teď vyvrcholily narozením jejího dítěte – holčičky, o kterou se ona nechce postarat.

Dcera byla už od malička takový svéráz. Paličatá, umíněná, nechtěla poslouchat. Školu flákala a s odřenýma ušima dokončila učiliště. Hned pak se od nás odstěhovala a v podstatě s námi přerušila styky. Snažili jsme se s manželem ji vyhledat, nakonec se nám to podařilo, ale dcera se s námi skoro nebavila. Žila s nějakým klukem v takovém pronajatém kutlochu, vypadalo to, že berou i nějaké drogy.

Odcházeli jsme tam odtud s mužem naprosto otřesení a s tím, co z naší dcery vyrostlo, jsme se nemohli vyrovnat. Tři roky po tomto zážitku manžel zemřel na srdeční selhání, jsem přesvědčená, že i v důsledku situace ohledně dcery. Zůstala jsem sama a přiznám se, že jsem měla občas myšlenky odejít dobrovolně za manželem. Nakonec jsem to ustála a posledních pár let žiju celkem spokojeně, i když tu bolest v duši už nikdy nesmažu.

S dcerou jsem se několik let vůbec neviděla. Vlastně jsem ji neviděla dosud. Vůbec jsem nevěděla, jak se má, jak žije, co dělá. Až před třemi týdny mne kontaktovala úřednice z odboru pro ochranu dětí. Sdělila mi, že moje dcera předčasně porodila holčičku, která je v inkubátoru na nedonošeneckém oddělení. Dcera z nemocnice druhý den po porodu odešla, respektive utekla a od té doby se tam neobjevila. O malou nejeví žádný zájem. Úřednice mi volala s tím, zda o dceři něco nevím. Vysvětlila jsem jí, jak to s dcerou máme, že se vůbec nestýkáme, věřte mi, že mi bylo strašně to takhle někomu vyprávět.

No a teď k jádru problému. Když jsem se dozvěděla o narození té maličké, pěkně to se mnou zacloumalo. Myslím emocionálně. Okamžitě jsem ji chtěla vidět. Úřednice mi řekla, že to není problém, že je v nemocnici bude informovat. Hned druhý den jsem se tam rozjela a na chvíli, kdy jsem tu maličkou viděla, jak leží v inkubátoru, nikdy nezapomenu. Úplně se mi sevřelo srdce a zaplavila mě šílená směs pocitů. Okamžitá láska k té malé mě až zaskočila, ale cítila jsem také vztek na svou dceru, že byla schopná opustit své malé, bezbranné dítě. Zkusila jsem ji pak vyhledat na té adrese, kde jsem ji viděla naposledy, ale tam už dávno nebydlí.

Do nemocnice za malou chodím každý den, vždycky mi ji na chvíli vyndají a můžu jí chovat. Už je z nejhoršího venku, dýchá sama a váhově jde nahoru. Prý tak do dvou týdnů půjde už na normální oddělení. A já se teď rozhoduju, co dál. Radila jsem se i na OSPOD, řekli mi, že pokud bych se o malou chtěla starat, nebyl by to problém, preferují, když dítě zůstane v biologické rodině, byť u prarodičů. Pokud bych se o ni starat nechtěla nebo nemohla, musela by jít do kojeneckého ústavu a následně do přechodné pěstounské péče. To je pro mě šílená představa.

Jsem strašně rozpolcená a zvažuju všechno pořád dokola. Co se citů týká, tam je to jednoznačné, ta maličká je moje velká láska. Když ji mám v náručí, to je tak nádherný pocit, že to neumím ani popsat. Takže po téhle stránce bych řekla okamžitě, že ano, vezmu si ji k sobě a postarám se, vychovám ji. Jenže pak se dostaví obavy: můj věk, to, že jsem sama, bez partnera, co když malá podědí povahu po své mámě, co si pak v nějakých sedmdesáti letech počnu s nezvladatelnou puberťačkou? Možná jsou to zbytečné úvahy takhle dopředu, ale mě to v té hlavě prostě šrotuje. Na jednu stranu bych si ji nechala strašně ráda, je to moje vnučka, vlastně jediný „můj“ človíček, kterého teď mám. Předběžně jsem se informovala i ve firmě, kde pracuju jako účetní a šéf by neměl problém umožnit mi práci z domova, to by zvládnout šlo a byly bychom obě tím pádem zajištěné. Ale co pak? Až půjde do školy, já už půjdu pomalu do důchodu. Zatím jsem zdravá, ale kdo ví, co bude za deset let?

Věřte mi, že mi je strašně těžko, to rozhodování je tak nesnadné. Jedná se o život té malé. Vím, že bych jí dokázala dát lásku a péči, ale zvládnu to po celou dobu, než dospěje a postaví se na vlastní nohy?

Budu moc ráda, když mi sdělíte vaše názory a postřehy ohledně této situace. Vím, že rozhodnout se musím sama, ale možná máte nějaké zkušenosti, třeba i zprostředkované, kdy prarodiče vychovávali svá vnoučata. Předem vám moc děkuji.

Jana


10.1.2019   Rubrika:   |   Komentářů 88   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 1/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-52
Kozoroh18
Kozoroh18 - 11.1.2019 12:55

mam-ča - 11.1.2019 12:48
píšeš
Jana nezvládla výchovu vlastní dcery -v té době byly na ni dva
a tam se můře také stát chyba, netáhne se za jeden provaz. Jeden zakáže druhý povolí a už to začíná
Nyní by byla sama a tam nic jiného nehrozí, to co se řekne to musí platit

 
Haninka
Haninka - 11.1.2019 12:54

mam-ča: jedna z mých bývalých kolegyň vychovává vnučku, její dcera (matka vnučky) si ji pořídila v šestnácti, drogy tam taky figurovaly, otec byl to samé, ten nakonec spáchal sebevraždu, vnučka je celkem bezproblémová (je jí 17). Ta dcera ještě porodila dvojčátka holčičky a chlapečka, holčičky jsou v pěstounské péči, chlapečka dala "matka" k adopci. Ta moje kolegyně by si bývala nejraději vzala všechny čtyři, ale je sama, rozvedená, tak ví, že by to nedala. S holčičkami (teď je jim cca 10 let) se několikrát do roka stýká, o chlapečkovi nic neví a hodně ji to mrzí.

 
Kozoroh18
Kozoroh18 - 11.1.2019 12:49

mam-ča - 11.1.2019 11:17
a co ta úča uděla proto, aby se ty děti dozvěděly, že hodnoty jsou někde jinde

 
mam-ča
mam-ča - 11.1.2019 12:48

Jana nezvládla výchovu vlastní dcery - to není výčitka, to se může stát komukoli z nás. A tehdy byla mladá, plná energie a měla oporu v manželovi. Dneska je na všechno sama a síly ubývají.
Chápu, že má obavy. Ta malá má geny po své matce a po svém otci. který asi nebude výkvět rodičovství, když se k dítěti nehlásí.
Může se stát, že ta malá zdědila geny po prarodičích, ale jací jsou prarodiče z otcovy strany ? Sílu genů bych nepodceňovala, a na výchovu bych si ve věku Jany už netroufla.

 
dadka
dadka - 11.1.2019 12:04

To se špatně radí. Já osobně bych do toho asi nešla, už bych to nezvládla a děti mají právo na to, aby měli mladé rodiče. Starší, nebo staří rodiče či prarodiče poznamenají jejich život už napořád, a to v záporném smyslu. Jsou úzkostliví, trochu už nemoderní, prostě jiní, než ti mladí. A je záruka, že budeš zdravá? A ještě jsi sama, bez jakékoliv další opory.
Jenže zase na druhou stranu si nedovedu představit, že by moje vlastní vnouče, moje krev, vyrůstalo někde v pěstounské rodině. Znala jsem jednu takovou rodinu a děti tam měli jako levný pracovní nástroj.
Tvoje dcera asi potřebovala v mládí malý dvůr a velký bič, jenže co už teď s tím?

 
mam-ča
mam-ča - 11.1.2019 11:48

denkas: Faktem je, že děti starých rodičů jsou v dospělosti jiné, než ty, co zažily s rodiči výlety na kolech, na lyžích...apod. Takové to zdravé "blbnutí".
Starší rodiče jedináčka jsou příliš úzkostliví, a z dítěte pak roste "malý dědeček".
Měli jsme v práci několik takových (svobodných) jedinců. Velmi inteligentních a vzdělaných, ale pro život nepoužitelných.

 
denkas
denkas - 11.1.2019 11:43

mam-ča: no pravě, akce! Jenže na ty už nemusí mít sílu, nervy. A co se týče vychovy, jak vychovávat správně?
Já si myslim, že tu máte všechny pravdu. Teď vybrat tu správnou.

 
catcat
catcat - 11.1.2019 11:34

Já se přiznám, že by mě sice bolelo srdce, ale nešla bych do toho. Na svou dceru jsem byla v podstatě taky sama, bez mužskýho, ale byli tu moji rodiče, brácha i další rodina, takže když nebylo vyhnutí, měl mě kdo zastoupit. Zejména v době nemoci, kdy jsem prostě lehla skoro v bezvědomí. Jana je na všechno úplně sama a v tomto věku těžko najde kamarádku, která by jí ochotně pomohla starat se v takovém případě o malé dítě. A i ta finanční stránka do budoucna by mě děsila, člověk by zůstal prakticky bez rezervy. Nevím, já bych si netroufalasmajlik - 97

 
mam-ča
mam-ča - 11.1.2019 11:22

krasaka: Jasně, moji kluci taky neměli všechno. Ale mají vzpomínky na hezké dětství a akce, které jsme s nimi podnikali.
Když začala řádit puberta a "značkové" věci, založili na průmce klub, kde se trumfovali, kdo sežene co nejvíc "falešněznačkových" věcí.
Kšiltovky Addihaš, boty Addidos...apod.
Měli z toho legraci.
Ale mobil neokecáš...

 
mam-ča
mam-ča - 11.1.2019 11:17

Kozoroh18: Já mám známou učitelku v MŠ. Ta po ránu, když se před školkou ve slepé ulici hromadila auta, konstatovala, že "matky vozí spratky".
Koukla jsem na ní s údivem, protože bych předpokládala, že učitelka má děti ráda, ale následovalo vysvětlení : Ty dětičky se už mezi sebou v tomhle věku dělí na "kasty". "Tvoje máma má Porsche Cayene, tvoje obyčejný SUV - ale to je ještě dobrý". A ty matky, co přivážejí svoje děti nějakou ojetinou, tak jejich děti se pohybují mezi horším středem a "sockama".
Socky jsou ty, co chodí do školky pěšky. Podotýkám, že školka je sídlištní, a skoro od všech domů je to ke školce max. 300 metrů.
Ale chápu, matky pokračují do práce, takže dítě odvážejí autem.
To jen na to "kastovnictví" mezi dětmi.

 
krasaka
krasaka - 11.1.2019 11:07

Kozoroh18: smajlik - 61Nynější generace to mají ztížené, za našich dob nebyly mobily ani PC, moje dcery neopovrhovaly ani ušitými či pletenými oděvy, do Bulharska jsme jezdili pod stan vlakem /jízdné zdarma/ a všechen volný čas jsme trávili u vody nebo na hradech a zámcích, pak s benjamínkem hlavně v ZOO ap. Snad se to dá usměrnit i výchovou a zaměřením rodiny či vychovatelky??
Nad majetek a předvádění se by mělo být rodinné pouto, láska a zase láska smajlik - 47

 
Kozoroh18
Kozoroh18 - 11.1.2019 10:54

PEGG - 11.1.2019 10:10
také to tak cítím
a to co se zdá nemožné, nemožné asi není. To že má Jana strach je v pořádku a úplně normální. Uvědomuje si to.
jsou pak školky, aby si malá mohla hrát s vrstevníky a zvykala na kolektiv. Jana by si mohla trochu odpočinout.
To že ho strčím k adopci do zámožné rodiny, která ho bude,, milovat,,
Bude ho milovat pro něj jako tu malou osůbku a nebo ho budou milovat proto, že se jim splnil sen a mají dítě po kterém touží jako já po červeném ferari // nejsou to vždy takový jak to píšu //

mam-ča - 11.1.2019 10:22
možná bychom se divily co vše dokáže pochopit dítě ve školním věku
ty mobily, dovolený a drahý hadry co se dávají dětem s důrazem jaká to je značka,
to vlastně dospělí učí děti aby se mezi sebou šikanovaly a třídily dle toho co mají, a mnohdy tam chybí hlavně láska.



paní učitelka mé neteře takto dělila děti ve třídě před 15 lety
bohatí: dovolená v cizině a PC
středně: jen jedno
chudí: : ani jedna možnost

 
Haninka
Haninka - 11.1.2019 10:54

Jarča mi to sebrala z klávesnice - ono taky docela záleží na výchově. I moje děti mají jiné priority a minimálně starší syn by si mohl všechno z toho s přehledem dovolit, ale jaksi o to nestojí. A mladší značkové hadry a "správný" mobil má, ale od 15ti chodí na brigády vydělává si na to, protože ani pro mě to není priorita.
A pořád bych měla na mysli, že je to moje - a s největší pravděpodobností jediné - vnouče.
Ale od toho je diskuze, abychom tu napsaly své názory a je jen na Janě, jak se rozhodne. Byla bych moc ráda, kdyby nám sem své rozhodnutí napsala. Držím palce smajlik - 45

 
PEGG
PEGG - 11.1.2019 10:49

Víc než nějakého vděku či nevděku, ten nečekám od nikoho, bych se bála, že zemřu dřív než vyroste.

 
PEGG
PEGG - 11.1.2019 10:47

Jarča* - 11.1.2019 10:40smajlik - 47 taky mám takové děti. Dnes už dospělé, ale nikdy nešly se stádemsmajlik - 68

 

Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-52
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Anketa

Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

Zpíváte si občas doma?

Celkem hlasovalo 220606.
Archiv anket.