Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mám hodnou tchyni. Opravdu, nemyslím to jako ironii. Je vstřícná, obětavá, nic jí pro nás není zatěžko. Naše dvě děti, svá vnoučata, miluje nade vše a doslova by se pro ně rozkrájela. Když před rokem nastoupila do důchodu, začala mi docela intenzivně pomáhat, což jsem uvítala. Chodím do práce na plný úvazek, občas je potřeba zůstat déle a babička je ochotná kdykoli operativně „nastoupit“.

Co by za to jiné ženy daly. Asi si říkáte, na co si stěžuji. Hned vám to vysvětlím.

Babiččinu pomoc samozřejmě vřele vítám a jsem jí za ni vděčná. A taky jí to dávám náležitě najevo, aby si nemyslela, že si toho, co pro nás dělá, nevážím. Problém je ale právě v tom „co pro nás dělá“. Ona toho totiž dělá až moc. I věci, o které nestojím a vysloveně jí říkám, aby se v nich neangažovala.

Zpočátku tento problém nebyl. Když bylo potřeba děti pohlídat, brala si je vždycky k sobě domů. Bydlí kousek od nás, není to problém. Jenže v říjnu šel do důchodu její manžel, který není dědečkem našich dětí (brali se před čtyřmi roky) a abych pravdu řekla, on děti vůbec nemusí. Sám je bezdětný a asi mu nikdy nechyběly. V podstatě ho vůbec nezajímají, když jsme všichni společně, tak je povětšinou ignoruje, maximálně dává najevo, že ho obtěžuje jejich hlučnost při hře.

Když tedy nastoupil „dědeček“ do důchodu a začal se více zdržovat doma, přesídlila tchyně v době hlídání k nám. A tehdy začaly ty problémy. Hlídá totiž poměrně často, někdy i dva týdny v kuse, když některé z dětí onemocní. A jelikož u nás tráví hodně času, začala se tam cítit jako doma.

Začalo to nenápadně. Nejdřív mi jen vyžehlila usušené prádlo, případně hodila do pračky várku. Později se její pomoc začala nebezpečně rozšiřovat. Bohužel, nechtěla jsem vypadat nevděčně a nechala to pravděpodobně dojít příliš daleko. A teď nevím, jak z toho ven.

Babička mi v podstatě pečuje a organizuje celou domácnost. Myje okna, povléká postele, pravidelně uklízí, vaří, peče buchty a bábovky, vyběhne nakoupit chybějící věci ve spíži jako cukr, mouku, koření, drogerie… Chodí k nám už jako domů i v době, kdy není třeba děti hlídat. Zaběhne třeba dopoledne, uklidí, vysaje, utře prach, vyklidí myčku, vyžehlí prádlo… Já pak přijdu domů a čeká mne dokonale uklizený byt, uvařená večeře na sporáku a na stole čerstvě upečený moučník.

Na jednu stranu je to velmi milé a pohodlné. Navíc babička to dělá evidentně s potěšením, patrně je ráda, že je ještě platná a důvodem možná je i její manžel, který je od doby, co je v důchodu, čím dál nerudnější. Možná s ním nechce trávit celé dny.

Jak jsem řekla, její pomoc je v jistém ohledu velmi milá, nikdy mi ani slovíčkem nic nevyčte, nemá připomínky k nepořádku či k čemukoli jinému. Má mne ráda i já ji. Jenže si pomalu začínám připadat, že moje domácnost není moje. Možná se rouhám, mám vlastně neplacenou a spolehlivou pomocnici v domácnosti. Ale mně se to začíná čím dál víc zajídat.

Už jsem babičce i řekla, aby tohle všechno nedělala, že se o svou domácnost starám ráda a ona mi to potěšení vlastně bere. Nepochopila to. Jen mávla rukou a zkonstatovala, že dokud má dost síly, je ráda, že může být platná a že si dobře pamatuje, jak byla kdysi uštvaná jako závodní kobyla.

Nechci ji ranit, ani ztratit, byla bych velmi nerada, kdyby se cítila odstrčená, zneuznaná, nepotřebná. Ráda bych jí dala nějak najevo, že si její pomoci vážím, ale ať trochu ubere plyn. Jenže všechny mé pokusy zatím selhaly. Manžel mi v tomhle nepomůže, jemu situace náramně vyhovuje a nechápe, na co si vlastně stěžuji.

Nevíte, jak na ni?  Nějak taktně, ohleduplně?