Hádáme se kvůli tomu, kde budeme žít
.jpg)
S partnerem jsme spolu pět let, máme půlročního chlapečka. Žijeme ve středně velkém městě v bytě na sídlišti. Já jsem spokojená, partner nikoli a vytrvale mě přesvědčuje, abychom se přestěhovali do domečku v blízké vesnici.
Byt, ve kterém žijeme, je můj, dostala jsem ho od rodičů, respektive od maminky, která ho zdědila po svých rodičích. Byla a jsem moc ráda, že nemusím řešit hypotéku ani placení drahého pronájmu a jsem ve svém. Hned po škole a nástupu do práce jsem se do něj nastěhovala a postupně si ho zařídila podle svého vkusu. Po nějakém čase se ke mně přistěhoval přítel a založili jsme rodinu.
Z mého pohledu nám nic nechybí, byt je velký, čtyřpokojový s velkou lodžií. Navíc je umístěn v nejvyšším patře, takže nám nikdo nedupe nad hlavou a jako nejbližší sousedy máme samé starší lidi, často už důchodce, kteří nejsou nijak hluční. Máme tady krásný klid, kolem hodně zeleně, před domem krásné dětské hřiště, obchod doslova za rohem a i veškerá další vybavenost celkem po ruce. Jak jsem psala, já jsem maximálně spokojená.
Ne tak můj partner. Už když jsem otěhotněla, začala básnit o tom, jak by to bylo fajn mít vlastní domek. Nejdřív to bylo jen v rámci takových těch snů, alespoň já jsem to tak brala. Co jsem netušila je, že on se začal po nějakém domečku intenzivně pídit. A pak přišel s pro něj úžasnou nabídkou. Otec jeho kolegy prodává rodinný domek v blízké vesnici. Je vdovec, bezdětný a pro něj samotného je dům zbytečně velký. Dřív v něm žili jeho rodiče a on s manželkou, ale během několika málo let všichni zemřeli a on tam zůstal sám.
A přítel se úplně zbláznil. Byl se tam už podívat a je to prý nádhera. Krásný udržovaný dům se zahradou, dole kuchyň a obývák s ložnicí, nahoře další tři pokoje. V každém patře vlastní sociální zařízení s kompletní koupelnou. Garáž.
Přítel se do představy, že ten dům koupíme, úplně zbláznil. Prý když prodáme můj byt nebude potřeba brát si vysokou hypotéku, ale nižší a budeme mít krásné bydlení na venkově, zahradu, i pro syna prý bude takové prostředí vhodnější.
Já jeho nadšení nesdílím. Jsem vysloveně městský typ, vyhovuje mi, že mám vše v dosahu, že se nemusím kvůli každému většímu nákupu nebo návštěvě lékaře, pošty atd. složitě přesouvat autem z bůhvíjaké tramtárie. Vesnice, kde ten zázrak stojí, je poměrně malá a za vším bychom museli dojíždět. To by znamenalo pořídit druhé auto, jedním by jezdil muž do práce a druhé bych měla k dispozici já se synem.
A tahle představa se mi vůbec nelíbí. Z mého pohledu bychom si akorát zkomplikovali život, zatížili se hypotékou, vzrostly by nám náklady plus pro mě v době mateřské značné nepohodlí stran nákupů, lékařů apod. Já jsem teď ráda, že žijeme v klidu a vůbec se mi nechce začít řešit změnu bydlení.
Partner to vidí jinak, pro něj je bydlení v domku velkým snem, pravda je, že je to takový kutil, rád něco vyrábí, opravuje, asi by se na tom domě a zahradě mohl lépe realizovat, než v bytě.
V posledních týdnech jeho nátlak vzrostl, dotyčný pán už chce prý dům co nejdříve prodat a pokud se nerozhodneme do konce června, zařídí se jinak. Hádáme se kvůli tomu každý den. On tam za každou cenu chce, já tam za žádnou cenu nechci. Jeden druhému předhazujeme, že je sobec. Je to patová situace a já nevím, jak z ní ven. V žádném případě nechci bořit rodinu, ale taky se opravdu nechci nikam stěhovat a prodávat svůj byt. Ani jeden nejsme schopni uvažovat racionálně, dostali jsme se do fáze, kdy jsme oba ovlivněni svými emocemi a pomalu nejme schopni spolu už normálně promluvit.
Jak z toho ven? Ustoupily byste v zájmu klidu v rodině? Já už nějak nevím, co je a není správně a přepadají mě myšlenky, že jsem to já, kdo je z nás dvou větší sobec a neměla bych být tak tvrdohlavá.
8.6.2018 Rubrika: | Komentářů 68 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Hádáme se kvůli tomu, kde budeme žít
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Verera: smysl svatba moc v jejich případě nemá,zvláš´t když on chce mermomocí hypotéku, čili dluhy.
A dluhy spadají do SJM. Já se svatby bojím jak čert kříže. Představa, že mi zaklepe na dveře exekutor mne děsí víc jak případná milenka s dětma.
Dům se zahradou je fajn, když jsou děti malé a můžete je tam vypustit místo courání po sídlišti a vysedávání na hřišti,což mě teda děsně nebavilo.
Ale je potřeba myslet i trochu dopředu. Pokud není školka a škola v místě, je to hrozná honička, když si děti nemůžou zajít na kroužky samy a autobusová doprava je mizerná, tak je to spíš pro zlost.
Pokud oba baví obhospodařovat zahradu a kutit, berou to jako něco za něco, ale pokud půjdeš na vesnici a zahrada je pro tebe jen práce navíc a přibudou ti k tomu jen starosti, tak to nemá smysl.
Zkuste se místo hádaní zamyslet nad denním programem za pár let až budete mít třeba dvě děti a ty půjdeš do práce. Je přítel ochoten a schopen se zapojit napůl, než budou děti soběstačné a to bude trvat s mizernou dopravou o pár let víc než ve městě? Počítá s tím, že budete roky opravovat, protože zas tak nový ten dům není? Co si vlastně od domku slibuje?
Rozhodně bych byt neprodávala, i když teda nechápu, proč pána všichni odsuzují, že si Anežku nevzal, na tom se asi dohodli, ne? Proč by s eměla vdávat , kdy nechce.
Anežko, nešla bych do toho. Pokud manžel potřebuje kutit atd., tak si pořiďte chatu... muset všude autem je vopruz a až vám dítě trochu odroste, bude chtít na kroužky a podobně - a vy se zblázníte až budete organizovat přesuny.
Plus jestli si vyrostla ve městě a nejsi nijak utržená z představy vlastní zahrádky, tak i ten efekt, že by sis užila pěstování vlastních kytiček a zeleniny, tam není - bude to pro tebe utrpení....
kubikm:
To máš pravdu, přehlédla jsem to....-Ale i tak....Kdyby se rozešli, dítě nebo děti připadnou s největší pravděpodobností matce a ona by měla kde s dětmu bydlet. Aler když by se měli dělit o barák, tak to už je horší. Moje kamarádka měla s manželem peklo na zemi, ale protože měli dům a jeden druhého nemohl vyplatit, protože byli zadlužení kam se podívali, tak žili spolu.
Ale to už předbíhám....Člověk nesmí myslet na nejhorší....
dadka: no a to jsi přehlédla, že oni nejsou manželé a ten byt je výhradně její....
V dnešní době, kdy ceny bytů a nemovitostí neustále rostou, v Praze se za poslední rok navýšily ceny bytů o 18 %, je úplně ideální, když přijde mladý člověk k bytu zadarmo a ještě k tak velkému bytu. Pokud bych byla jako ty spokojená s bydlením i s okolím, potažmo s rodinami, které bydlí v domě, nestěhovala bych se. Ono je to sice krásné, mít vlastní dům a zahradu, ale brát si hypotéku, s každou maličkostí jezdit z vesnice někam do města, další auto, nákupy apod......prostě bych nešla a pokusila se to manželovi nějak rozumně vysvětlit. A to jsi nyní na mateřské, předpokládám, že nezůstanete u jediného dítěte, děti začnou chodit do školy, do kroužků a ty budeš pracovat a přitom se starat o děti a dělat jim řidiče a uvažovat, jak to zkloubíš všechno dohromady. Já osobně bych se bránila zuby, nehty.
.jpg)
kubikm: moje máma žila celý život v Praze, měla rada spolecnost,město,..A docela mě překvapila, když v důchodu šla bydlet do baraku. Tata jestě chodil do prace, tak za ní jezdil na víkend. V důchodu se tam taky nastěhoval. A byli tam oba spokojený. Nakonec tam zůstasla jen mama a nechtěla od tud.
tak pokud jsi vysloveně městský typ, tak do domku ani náhodou, já to mám obráceně a v bytě bych asi živořila, sice někdy na tu práci kolem baráku nadávám, ale na druhou stranu je to pro mně relax, zahrada,bazén a pokud zatoužím po městě, tak si do něj zajedu
já prostě považuju za ideál dobrý byt...kde potom můžu žít i jako stará...a event. sama
a chatičku v zahr kolonii...kdysi tam tchán i spal...šlo by to, ale my jezdíme domů...
Linda: Když už se stěhovat, tak se to musí promyslet a hlavně to musí vyhovovat všem!!!
My sme šli do domku až na důchod. Takž dům bez schodů, v místě obchod a lékař. Domek malý, zahradu malou. Tak sme taky vybrali. Vesnice, je tu samoška a jestě i cukrárna. Lékař, posta a i skola, skolka. No středisková obec. Na zahradce kytky trvalky, ty rostou sami , par rajcat okurek, 3 stromy. Jsme tu už 10 let a rozhodně jsme vybrali dobře. Jsme spokojený. Ale je jasný, že každy to má nastavený jinak. A není to jako koupit si novy boty. Ty když budou tlacit, tak se hodí někam dozadu. Ale tady už žadny "dozadu" nemusí byt.
.jpg)
denkas: Almega: my se stehovali z 4+1 bytu ve meste na vesnici do domecku, kdyz dcery byly ve 2 a 4. tride. Manzel mel taky milion napadu a planu, ale ja jsem si postavila hlavu a kdyz domek tak:
- musi byt nekde kde je skola + nejake sportovni vyziti v dostupne vzdalenosti pro deti a ne abych travila kazdy den puld den svozem a rozvozem
- kdyz uz budu do konce zivota platit hypoteku tak chci novy / novejsi dum a ne nejakou trosku, kterou budu zbytek zivota opravovat
A vysledek? Koupili jsme novy dum u kteryho bylo potreba "jenom" zalozit zahradu (i to nam trvalo asi 5-6 roku) na vesnici 2km od spadovy skoly az do 9. tridy a spousta sportovnich klubu, takze deti dojizdely do skoly a do sportovnich krouzku na kole samy. Max. v zime jsme je odpoledne cestoou z prace vyzvedli. Doktora jsme si ponechaly stejnyho ve meste, je to necelych 10km a autobus jezdi 2x do hodiny, takze pomerne dostupny i bez auta ( anebo kdyz deti byly starsi zvladly dojet k nemu sami). Na vesnici mame jednu samosku hned u skoly, takze drobnosti koupili dcery cestou ze skoly a velky nakup jsem zvladla ja jednou do tydne autem cestou z prace. Vyrizovani typu urady apod.- internet uz existuje tak proc ho nevyuzit. Osobne jediny urad na kterym jsem byla za poslednich 15 roku je ambasada a vloni zadost o pas, protoze potrebovali otisk prstu.
Dneska jsou uz dcery odstehovane, my koupili druhe auto a uzivame si zahrady a klidu. My i sousede maji max. psy a kocky, takze ano stekaji, kdyz zacne jeden tak steka cela vesnice, nekdo nekde ma kohouta,ale slysim ho tak jednou do mesice pokud jsme nahodou doma v dobe kdy on vstava. Deti si obcas hraji a rvou u toho.... dalnice+ hlavni vlakove spojeni vede asi2km vzdusnou cestou od nas a slyset neni - proste klid a pohoda 
další věc- já jsme sice odpůrce bydlení v bytě, ale uznávám, že občanská vybavenost sídliť je bezkonkurenční, řekla bych, že takový panelák na sídlišti má mnohem lepší a komfortnější zázemí jak cihlové byty v centrech, popř. většina rodinných domů. Vím co mluvím, nemovitostma se nějaký čas živím. I sebehnusnější předrevoluční sídliště má alespoň kolotoč a pískoviště, kde město hlídá kontaminaci písku a mění ho, nehledě na různá hřiště. my instalovali pískoviště na zahradu a jak se nemají děcka s kým prát o kyblíček, tak je to prostě nebaví.
Ale docela mě překvapuje, že sem ještě nenapsal nikdo mladej, Šli jsme do domu a jme spokojený!
Almega: Nojo, když to taky si mají rozmyslet co chtějí! Hodně lidí si představí barak, jé to budeme mít slepicky, kralíky a pěstovat zeleninu atd. Vrhnou se na to a pak zjistí, že to nezvladají. Ale zas co vidim kolem sebe, tak prostě mají dům pro potěšení! Houpačky, bazén pro děti, pár kytiček, žádný plantáže. A pak to jde.
My sme šli na důchod na vesnici a jsme moc spokojení. Ale nevim, řikam si, že s dětma bych asi nesla. Jak řikáš, vsude je musíš dovíst,kroužky, nakupy oblecení,.. Ale na druhou stranu si vždy řeknu : Všude žijí lidé.
Jinak známá podlehla krátce po svatbě manželovi a svůj byt prodala, aby mohli koupit půlku rodinného domu, kde žili jeho rodiče. K rozvodu sice došlo, až když děti byly dospělé, ale byla to ona, kdo odešel bez ničeho a dlouho čekal na majetkové vyrovnání. Mělo takovou výši, že své bydlení nemá dodneška. Při pár letech do důchodu je to docela malér....
