Duchu, duchu, ukaž se mi. Taky máte doma duchy?
Máme doma duchy. Ne, ne, nemyslím ty střevní, které se čas od času vypouštějí, ale prostě normální duchy. Nejprve jsme si jich všímali jen my s bratrem. Ostatní o nich nevěděli a klepali si na čelo. Ale my jsme věděli své.
Potom přišla jedna noc, kdy naše maminka zůstala doma sama. „Máme tady duchy!“ vyjekla na nás vykuleně hned po návratu. Celý večer se jí dělo to, co nám bylo už důvěrně známé. Prostupování ledového vzduchu, rozsvěcení světel, šourání bosých nohou po linu v kuchyni, šramocení klíčů v zámku nebo se samo rozehrálo rádio. Zatímco my jsme už byli zvyklí i na fyzický kontakt a jejich přítomnost jsme poznali i bez toho, aby převraceli stránky v knize, maminka byla pěkně vyděšená. Ale od té doby na ně věří. Naši duchové jsou hodní. Nevíme sice, co chtějí, ale žije se nám s nimi dobře.
Když jsem se odstěhovala, mrzelo mě, že v tak starém domě žádní duchové nejsou. Jedinou zábavu obstarávaly kuny na půdě. Duchové se mi posléze objevovali jen dočasně, a to když mi odešla přes duhový most některá kočička. Následujících několik dnů dodržovala svůj režim, i když už jen virtuálně. V pravidelný čas bouchala dvířky, vrtěla se v pelíšku, capkala po podlaze a v noci mi ležela na nohách. Jinak nic, ačkoliv na zahradě neustále vykopávám jakési kosti.
První zkušenosti s duchy jsem však získala na letních táborech a školách v přírodě. Snad na každém z nich jsme ve chvílích volna nebo tajně po večerce začali s jejich vyvoláváním. Jsem si jistá, že snad všechny stoly a další předměty se hýbaly jen díky tomu, že do nich někdo ze zúčastněných strkal nohou. Jednou se však stalo, že v absolutním bezvětří se zabouchla a znovu otevřela okenice, u které nikdo nestál. Zkoušeli jsme i spiritistickou tabulku, kyvadlo na zodpovězení otázek nebo strašidelné dívání se do zrcadla přes plamen svíčky a spoustu dalších zaručených způsobů, jak nahlédnout do záhrobí. Vlastně se nikdy nestalo nic podstatného, ale dodnes někdy přemýšlím i nad těmi drobnostmi, které se přihodily. Byl to jen nějaký vtipálek, nebo jsme skutečně pootevřeli bránu do jiného světa?
Věříte na duchy? Zkoušeli jste je někdy vyvolávat a s jakým úspěchem? Přivolali jste na sebe někdy i něco zlého?
17.10.2011 Rubrika: | Komentářů 61 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Duchu, duchu, ukaž se mi. Taky máte doma duchy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
No - a co by z toho duchové měli? Proč by to dělali? Co to má za smysl, bouchat oknama, zamykat šuplíky a listovat v knize, to není smysluplná činnost ani pro lidi ani pro duchy. 
O poltergeistech se ví, že se vyskytují zásadně tam, kde jsou v domácnosti děti, přesněji teenageři. To je celkem výmluvné. 
No a duchařské historky pokládám za něco podobného myslivecké či rybářské latině. Jeden chytil tááákhle velikého sumce a druhej vyvolal ducha královny Kleopatry. 
Zajímavé, že se vždycky dostaví duchové známých osobností, nikdy ne čeledín ze statku z 16 století.
Pozor, tím neříkám, že nejsou věci mezi nebem a zemí, které dosud nejsou rozumně vysvětleny, a projevují se všelijak. To bezesporu ano. Energie má mnoho forem. Ale odmítám představu, že se babička v záhrobí nudí a občas nakoukne, co tady vnoučata provozujou. Takhle to nejspíš nefunguje, a upřímně, když si představím, že bych se měla jednou chovat jako slušnej duch, a strašit po nocích, tak to by mě teda nebavilo.
.jpg)
Duchy vídá můj mladší syn (dnes už méně často, asi je to tím, že už je skoro dospělý). Ale hlavně je vídají kočky... Ty na ně reagují velmi zvláštně.
No, taky jsem bývala skeptická, ale když jsme před mnoha lety spali na hradě Velharticích a otvíraly se tam samy od sebe dveře, nebyl to příjemný pocit. Vloni jsme se tam byli podívat celá rodina, hrad je přestavěný, tam, kde jsme spali, jsou nové expozice, ale s manželem jsme se shodli a tu místnost jsme identifikovali, kde jsme to zažili.
Skoro před dvaceti lety byl manžel v nemocnici, když umírala jeho babička, znal přesnou dobu její smrti - a když se vrátili do jejího domu, tak s dědou zjistili, že přesně v tu dobu se zastavily elektronické hodiny.
Nevim jestli verim... asi na energii "nejakou" ano... protoze veskerym seancim, vyvolavani atd. jsem se vzdy vedome vyhybala, vyhybam a vyhybat budu... Nemam potrebu ani touhu a asi se to v dotycnych ducharskych kruzich o mne vi, tak mam klid
My jsme měli v minulém bytě ducha v koupelně. Rád shazoval věci na zem - ručník, kartáček, hajzlpapír... Chválila jsem ho, jak je šikovný a jak jsem ráda, že je na nás hodný a drží se jenom v koupelně.
Tak já na duchy taky nevěřím, ale bohužel musím uznat, že se mi už pár příhod stalo, které nejdou jinak vysvětlit, ale přesto se zdráhám - já materialista.
Ano, taky tu zkušenost mám. Ale jenom ze starých domů - v paneláku se nám to neděje. Což samozřejmě není divné - v tom bytě bydlíme jako první a nikdo tam nikdy nezemřel. Na místě paneláku před 20 lety bylo pole, tak tam se toho asi fakt moc zajímavého nikdy neudálo.
Zato v domě babičky, který pochází z předpředminulého století, tam se dějí věci..... Ale jsem s duchy zadobře, zvykla jsem si na ně.
majucha: Jasmine asi nikdy nečetla knihu o poltergeistech-tam jsou i fotky,co ta mentální energie všechno způsobí....
jasmine: to, co se doma děje jsem si nevymyslela a bulvár, mankote, nejsme ani náhodou
Ale ono je hodně důležité to, co pod pojmem duch kdo vnímá. Jestli si pod tím představuješ bílý prostěradlo s ocáskem, tak to je asi fakt blbost. Ale třeba já to vnímám jako určitou energii. A energie je všude kolem nás, vytváří ji úplně všechno, na co se podíváš. Energii vyvolá i myšlenka. A třeba když někdo zemře, kam se ta energie poděje? Těžko říct, podle mě tady pořád někde je. A vnímavé osoby to mohou cítit, ať už se jedná třeba o energii z přání nebo myšlenek nebo někoho blízkého, nebo třeba i mentální otisky - které jsou mimochodem vědecky prokázané. To prostě může být cokoliv, jen my pro to nemáme žádné lepší pojmenování a shrnujeme to do slova "duch". 
orinka: vyhybaji se, protoze neveris.. 
Monik: lee: souhlasim , naprosto. Kdo neni vnimavy a tu zkusenost neprodela, neuveri.. a nema cenu se o tom pak s takovym clovekem bavit.
lee: Taky už jsem ho párkrát ,,potkala",člověk si jen musí zvyknout,že je to trochu zvláštní pocit a že to nemůže moc nikomu říkat
Tak pod tohle se rada podepisu
.JPG)
Moc pěkný Majucho
Taky už jsem měla párkrát tu čest, naštěstí to byli vždycky hodní duchové..S námi teď žije jeden z původních obyvatel domu. Býval to prý moc šikovný řemeslník a můj muž říkal,že se chodil dívat, už když ten dům začal opravovat. Taky už jsem ho párkrát ,,potkala",člověk si jen musí zvyknout,že je to trochu zvláštní pocit a že to nemůže moc nikomu říkat
.jpg)
Duchy nemáme. A kdyby se mi vecer zacaly sami rozsvecovat svetla, pruvah a podobne tak bych podezrívala ze srandicek pubertacky, jejich kámose a nebo manzela. A nebo ze psiska nekde neco rozkousaly a blbnou kontakty. Duch by me coby puvodce jevu vskutku nenapadnul 
já na duchy věřím, v pokoji sama praskla mísaz hutného skla a přežila 2 generace,sám se zamknul šuplík(měl zlomený klíč v zámku,takže s ním nebylo možné manipulovat a stůl se zamykal směrem nahoru) a další úkazy, kterými vás nebudu obtěžovat
