Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi jednatřicet, žiji s přítelem a máme půlroční holčičku. Bohužel, dostala jsem se do poněkud nepříjemné situace, jejíž vyřešení pro mne není vůbec jednoduché, neboť si uvědomuji, že můj postoj je patrně sobecký. Přesto jsem se rozhodla zde svěřit, snad jen kvůli tomu, že je to možnost se ze všeho alespoň vypsat.

Jak jsem psala, žijeme spolu s přítelem. Jenže nejsme úplně sami. Kromě naší malé dcerušky s námi bydlí i přítelova třiaosmdesátiletá babička. Respektive – my bydlíme u ní v jejím domku. A to je právě ten kámen úrazu. Toto vzájemné soužití mne neskutečně ničí a cítím se v pasti. Ono totiž to okřídlené „sbalit se a odejít“ v reálu tak lehké nebývá. A to nejen z důvodu, že máme dítě.

Abych vás uvedla do situace. Můj přítel je na svou babičku citově velmi silně vázaný. Nedivím se tomu, on i ona si prožili peklo a oba si zaslouží obdiv. Když bylo Petrovi (přítel) jedenáct let, jeho rodiče tragicky zahynuli při autonehodě. Byl jedináček. Ani si neumím představit, jak to pro něj muselo být hrozné.

Naštěstí měl prarodiče, kteří se o něj postarali a vychovali ho. Hlavně tedy babička, dědeček zemřel, když mu bylo čtrnáct. Petr tedy zůstal sám s babičkou, která se mu maximálně věnovala a podařilo se jí nahradit mu chybějící rodiče. Určitě to pro ni jednoduché nebylo. Ztratila jedinou dceru, pak manžela, zůstal jí „jen“ vnuk. Hodně se na něj upnula a dělala vše pro to, aby nestrádal.

Po maturitě si Petr našel zaměstnání ve městě (dosud žil s babičkou na vsi) a začal při zaměstnání studovat vysokou školu. Babičku navštěvoval tak často, jak jen to bylo možné.

Když jsme se před třemi lety seznámili, o svém dětství mi vyprávěl. Pocítila jsem neskutečný obdiv a vděk k jeho babičce, která mu dokázala poskytnout zázemí. Později mne s ní seznámil a vše bylo v naprostém pořádku. Navštěvovali jsme ji pak společně. Bydleli jsme v pronajatém bytě ve městě.

Když jsem otěhotněla, začal se babiččin zdravotní stav zhoršovat. Ne, že by byla nějak nemohoucí, ale už se nezvládala postarat o dům a zahradu úplně sama. Každý víkend jsme za ní jezdili, přivezli nákup na celý týden, Petr nasekal dříví a udělal vše ostatní, co bylo potřeba, já jsem uklidila, vyprala. Zkrátka snažili jsme se jí ulehčit, jak jen jsme mohli.

Časem nás však tento způsob dvojího života začal zmáhat a Petr přišel s návrhem přestěhovat se k babičce natrvalo. Do práce prý může dojíždět autem a já s miminkem budeme alespoň na čerstvém vzduchu. Souhlasila jsem. I babička naše rozhodnutí nadšeně přijala těšila se na pravnoučátko.

Zpočátku bylo všechno v pořádku. Krátce po narození naší dcerky se pro mě však toto společné soužití začalo stávat malým peklíčkem. Domek, ve kterém žijeme, není velký, nějaké dvougenerační rozdělení zde nepřipadá v úvahu. Babička má jednu místnost, my dvě a společně užíváme kuchyň a ostatní příslušenství.

Čím dál víc si uvědomuji, kdo je v tom domku skutečně doma a kdo jen „na návštěvě“. Babičce najednou začalo na mne vadit snad úplně všechno. Jak uklízím, jak vařím, jak se starám o malou. Neustále mne sekýruje, komanduje, brblá. Rozčiluje se nad každou maličkostí, kterou pořídím třeba do vybavení kuchyně, všechno považuje za zbytečnosti a vyhazování peněz. Do našich pokojů chodí kdykoli zcela samozřejmě, když někam jdu, vyzvídá, kam a kdy se vrátím.

Nedokážu to takhle přesně popsat. Nežije se mi tam dobře. Jsem pod neustálou kontrolou doslova ve všem, co dělám. Chvílemi mám pocit, že už to déle nevydržím.

Snažím se brát na babičku ohled, uvědomuji si, že ve svém věku má na takové chování asi nárok. Nehádám se s ní. Ale ničí mne to a nevím, jak dlouho to budu schopná vydržet. Přítel tu babiččinu proměnu nepociťuje tak razantně, celé dny je v práci. Už jsem si mu postěžovala a vysvětlila mu, že to společné soužití je patrně nad mé síly, ale on o stěhování nechce ani slyšet. Prý po něm nemůžu chtít, aby po tom všem, co pro něj babička udělala, ji nechal na stará kolena samotnou a opuštěnou.

A já nevím, co mám dělat. Petra mám moc ráda, i když nejsme oddáni, jsme rodina, máme dítě. Nechci ji rozbíjet. Ale zároveň je pro mne strašně složité žít v modelu, ve němž se právě nacházím. Vzájemné silné pouto mezi babičkou a Petrem naprosto chápu, vím, že kdybych si přestěhování prosadila, stejně by mi to štěstí nepřineslo, protože Petr by si to vyčítal. Čím dál víc se mi ale do mysli vkrádá myšlenka, zda je skutečně nutné, abych byla já ta stoprocentně chápající a ustupující. Co můj život, mé potřeby, mé pocity?