Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Říká se, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Nevím, jestli je to k čemu jsem se odhodlala zoufalé, spíš to vnímám jako svou poslední šanci. Mým dlouholetým problémem je totiž váha a neustálé marné snahy o její snížení. Kolik dobrých předsevzetí, diet, zahájení zdravého životního stylu, kolik viditelných úspěchů, které jsem pak zase úspěšně „přežrala“ zpátky k výchozímu bodu mám za sebou, bych ani nespočítala.

Jsem ukázkový a odstrašující příklad jo jo efektu,kombinovaného s nedostatkem pevné vůle a vytrvalosti. Je mi 54 let a po přechodu se na mně další plíživě nabíraná kila ochotně drží čím dál lépe. V posledním půlroce jsem na sobě začala pociťovat už i zdravotní problémy, které s velkou nadváhou souvisejí. A konečně řekla jasné a definitivní STOP!

Pod dvojím dohledem

A abych nedopadla stejně jako při všech předchozích pokusech, domluvila jsem se s redakcí tohoto magazínu, že budu v průběhu několika dalších měsíců hubnout veřejně, pod dohledem vás, čtenářek.

A nejen vás, poprvé jsem se rozhodla využít i pomoci výživového poradce, konkrétně ze společnosti Naturhouse, který mi pomůže se sestavením správného jídelníčku doplněného o přírodní produkty, které mi poslouží možná trochu jako berlička – zamezí chuti na sladké, tendencím se přejídat a tak podpoří celý ten hubnoucí proces.  

Každý týden sem na magazín napíšu jak si vedu, jak se cítím, jaké se dostavují výsledky. A zároveň budu každý týden docházet k výživové poradkyni, kde mě zváží a dají instrukce na další dny.

Pojďme se podívat pravdě do očí

Jsem si vědoma, že jdu s kůží na trh, i když ke zveřejnění fotografie zatím nemám dostatek odvahy. Možná časem.  Vězte, že hodně odvahy mě stojí už jen takto veřejně napsaná váha: při svých 174 centimetrech vážím  110,5 kilogramů. Ano, už slyším některé z vás, jak říkají: „Proboha, jak to mohla nechat dojít tak daleko?“ Máte pravdu, sama sebe se ptám na totéž.

Neuplyne den, abych na svou váhu a na to, jak vypadám, nemyslela. Ať si obléknu cokoli, nic mi nesluší, v ničem nevypadám dobře. Takovou nadváhu už prostě zamaskovat nemůžete, na to nezaberou žádné vychytané střihy ani stahovací prádlo, ani nic podobného. Ve volném oblečení člověk vypadá jako velryba, v upnutém zase jako obtažená jitrnice. A když už se podaří kápnout na něco, co vypadá dobře, tak sice můžete eliminovat tu velrybu nebo jitrnici a vypadat elegantně, ale málo platné, ten více než metrák živé váhy prostě nezamaskujete. Ta kila tam jsou a při každém pohledu do zrcadla se na vás ošklivě šklebí.

Já došla tak daleko, že jsem doma zrušila velké zrcadlo v předsíni, protože pohled na sebe samu mi způsoboval deprese. Vyhýbám se pohledům na své odrazy ve výlohách, ve skleněných dveřích. Nikdy se na sebe nedívám a pokaždé, když to náhodou udělám mám pocit, že bych měla zalézt a vůbec nevycházet z bytu.

Každé ráno jsem se budila s odhodláním, že dnes začnu. Zahájila jsem zdravou snídaní, dopoledne ovocem, někdy mi odhodlání vydrželo až do oběda a dala jsem si něco zdravého, abych pak v průběhu odpoledne nad svým půldenním snažením mávla rukou a řekla si, no tak co, začnu od zítřka a dala si k odpolední kávě tatranku… nebo dvě. A den následně zakončila pořádnou večeří.

Pravda, několikrát se mi podařilo odhodlání vydržet, překonala jsem první den, druhý, týden, měsíc, dva měsíce. Najednou jsem se cítila lehčí, břicho se zmenšilo, oblečení bylo viditelně volnější. Sláva, sláva. Ale já jako bych byla začarovaná. Po dvouměsíčním strádání a viditelných výsledcích jsem si řekla, že teď si snad můžu něco za odměnu dopřát. A vždycky to dopadlo tak, že z té odměny se odstartoval postupný návrat k předchozímu špatnému stravovacímu stylu a výsledkem byl samozřejmě i návrat pracně zhubnutých kil i s nějakým tím bonusem navíc.

Začínám. Odhodlání mám momentálně na rozdávání.

Jak už jsem předeslala v úvodu, konečně jsem řekla všem těmto mým zoufalým pokusům, které jsem nikdy neodtáhla do konce, STOP! První krok jsem učinila tím, že jsem v týdnu navštívila výživovou poradkyni v Naturhouse a vše s ní probrala. Měla jsem trochu strach, že nebudu schopná o svých stravovacích návycích a váze celkově vůbec mluvit, ale velmi rychle ze mne tyto obavy spadly.

Byla jsem zvážena na speciální váze, která zjistila podíl tuků a vody v těle – obojího mám nad limit opravdu hodně. Konkrétně 18 kilo tuku a 20 kilo vody. Poté mi paní poradkyně dala můj individuální jídelníček na první týden a doporučila podpůrné výživové doplňky.  Metoda tohoto hubnutí není založena na nějaké drastické dietě, i když určitá omezení zde samozřejmě jsou. Cílem je naučit se stravovat tak, abych zcela přirozeně mohla v nastaveném způsobu stravování pokračovat trvale. To znamená jíst pestře, zdravě a bez nějaké přehnané askeze.

A já tedy začínám. Má startovací váha je 110,5 kg, jako první cíl jsem si určila 85kg. V duchu se ale už teď těším, až to číslo nebude trojciferné, to bude moje první malé vítězství.

Druhým krokem je napsání tohoto článku a odstartování něčeho, jako veřejné kontroly. Věřím, že tentokrát pro mne nebude tak snadné se vším za pár týdnů praštit a říct si, že to stejně nemá cenu.

Má to cenu, vím to, podvědomě to cítím celý svůj „tlustý“ život. Momentálně mám před sebou dlouhou cestu a stojím na jejím úplném počátku. Cíl mi připadá v nedohlednu, tak trochu v mlze a také jako nějaká chiméra, kdy si říkám, že já snad už nikdy nemůžu být normálně štíhlá. Ale snažím se všechny tyto negativní myšlenky zahánět, vždyť i jedno čínské moudro říká: I cesta dlouhá deset tisíc mil začíná prvním krokem.

A já jsem na tu cestu právě vykročila. Pokud mi budete držet palce, předem Vám moc děkuji. A jestliže se ke mně chce některá z vás přidat, budu moc ráda.  V tuto chvíli jsem maximálně odhodlaná a nabuzená vírou, že tentokrát, tentokrát to opravdu dokážu.