Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Musím se vám svěřit a zároveň se zeptat, jak to chodí u vás. Manžel mne totiž docela šokoval, máme tichou domácnost, on je naštvaný, já uražená, dusno by se dalo krájet. Důvod? Dovolila jsem si ho neposlechnout a nechala si radikálně změnit účes.

Je mi sedmatřicet, mám tři děti. S manželem jsme spolu dvanáct let, on je o pět roků starší. Celkem nám to klape, občas samozřejmě nějaký mráček přelítne, ale nic zásadního jsme nikdy neřešili. Až teď. Nechala jsem si totiž ostříhat své dlouhé vlasy. Poprvé v životě. A on se přes to nemůže přenést.

Dlouhovláska jsem byla odjakživa. Už ve školce jsem byla za copatou princeznu, na základce do mě byla polovina kluků kvůli mé hřívě bezhlavě zamilovaná. Kamarádky mi až záviděly. Krásně medová barva, husté, lehce zvlněné. Nikdy jsem neměla potřebu ani touhu na svém porostu cokoli měnit. Až před pár měsíci mi hráblo a já zatoužila po pořádné změně. Navíc si myslím, že věkově už žádná princezna opravdu nejsem a nějaký přiměřenější účes by mi slušel více.

Když jsem se svými myšlenkami seznámila manžela, okamžitě a radikálně se ohradil, že to tedy v žádném případě ne, moje vlasy jsou pro něj prý něco jako fetiš a patří ke mně. Nechtělo se mi s ním hádat, tak jsem to nechala být. A to asi byla chyba, on byl patrně přesvědčený, že mě mé choutky přešly.

Jenže nepřešly. Minulý týden jsem si zašla ke kadeřnici a odcházela od ní jako úplně jiný člověk. Vlasy už nebyly dlouhé deset centimetrů pod lopatky ale jen na ramena a místo medové barvy mám krásnou oříškovou. V první moment to byl malinko šok, ale během minuty jsem se do svého nového účesu zamilovala. Cítím se v něm skvěle, najednou mám pocit, že je moje hlava o deset kilo lehčí.

Manželovi jsem zavolala, ať se připraví, že jsem byla u kadeřnice a mám úplně jiné vlasy. Přece jen jsem mu nechtěla způsobit šok. Nebylo to nic platné. Už do telefonu na mne začal řvát, co jsem si to dovolila. Když mne pak uviděl, chvíli koukal a neřekl ani slovo. Už je to skoro týden a ještě na mne nepromluvil.

Máme tichou domácnost, on je hodně naštvaný a já uražená, protože mne jeho reakce ponižuje. Co si myslí? Že bude rozhodovat, jaký účes mám nosit a jestli se smím nechat ostříhat? Pravda je, že on je zvyklý mít doma ve všem hlavní slovo a já mu, pro klid, většinou ustoupím. Ale to přece neznamená, že ho budu slepě poslouchat i v takto ryze osobních záležitostech.

Bohužel, nepodpořily mne ani děti ani rodina, nikdo mi mou novou vizáž nepochválil, prý vypadám starší, desetiletý syn mi dokonce řekl, že se mu vůbec nelíbím.

Hodně mě to mrzí. Jakoby moje vlasy byly majetkem všech okolo a já neměla právo s nimi nakládat. Vím, že je to v podstatě hloupost, ale zajímalo by mne, jak to máte doma vy. Nějak si neumím představit, že by ženy konzultovaly se svými partnery návštěvu u kadeřníka a nechaly si mluvit do toho, co budou mít na hlavě. Nebo ano?