Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Zajímalo by mne, jak to chodí v jiných rodinách, protože si s manželem připadáme, jako když žijeme v nějakém zlém snu. Je nám oběma 58 let a máme dvě vnoučata – šestiletého chlapečka a čtyř a půl letou holčičku. Obě děti jsou našeho syna a snachy.

Naše vzájemné vztahy považujeme za celkem dobré, se synem si rozumíme, myslím, že i se snachou, i když tam trochu napětí cítím. Ale není to nic závažného. Ona je trochu žárlivější a úzkostlivě si hlídá, abychom jim nijak nezasahovali do jejich soukromí. Respektujeme to a snažíme se držet zpátky. Ale znáte to, občas se člověk neudrží, řekne na něco svůj názor a jakmile se ten náš neshoduje s tím snašiným, ona hned dost nepřiměřeně reaguje.

Obě vnoučata milujeme, dýchali bychom za ně. Nebydlíme od sebe daleko a dost často se navštěvujeme. Buď přijdou oni jako celá rodina k nám, třeba v neděli na oběd nebo my zajdeme k nim. Vídáme se takřka každý víkend, maximálně každý druhý. Děti nás milují a my je taky. Hlavně můj muž jako dědeček je pro ně úžasným parťákem, hodně se jim věnuje, hraje si s nimi, povídá, moc si to užívá.

Už dřív jsme projevili zájem, aby u nás děti mohly být třeba o víkendu, nebo aspoň přes jednu noc. My bychom si je užili a mladí by si mohli odpočinout a někam zajít. Syn by nebyl proti, ale snacha k tomu nikdy nesvolila, prý ne, jsou ještě moc malé. Chápali jsme to, když jim byly dva, tři roky a netlačili jsme na pilu. Jenže teď už jsou děti větší, vnouček půjde po prázdninách do první třídy a vnučce bude na podzim pět let. Tak si myslíme, že už to nejsou žádná miminka, která by pár dní s prarodiči nezvládla. Jenže snacha má jiný názor.

Nabídli jsme teď mladým, že bychom mohli vzít obě děti s námi na dovolenou, chystáme se na Šumavu, máme tam zamluvenou chatičku a nebyl by problém vzít děti s sebou a pobyt a stravu dodatečně nahlásit. Jednalo by se o týden a myslíme, že by to dětem prospělo. Celkově jsme nabídli, že se o děti můžeme společně přes léto postarat, aby nemusely jednu půlku prázdnin chodit do školky, protože syn se snachou celé léto svou dovolenou nepokryjí. Připadalo nám to jako dobrý nápad a mysleli jsme, že mladí budou rádi, že mají o starost méně.

Ale bohužel, snacha s tím zásadně nesouhlasí, prý nejsou děti zvyklé spát jinde než doma, respektive s někým jiným, než s rodiči, opět její stará písnička, že jsou malé. A že pro ně není problém si to léto zařídit a na tom, že by děti chodily půlku prázdnin do školky, nevidí nic špatného. Samozřejmě, že na tom nic špatného není, ale je to přinejmenším zarážející, že místo, aby dopřáli dětem pobyt na čerstvém vzduchu, jen z nějakého svého rozmaru je radši nechají pařit se ve městě.

Přitom my bychom je mohli vzít na ten týden na Šumavu a potom ty další tři týdny k nám na chatu, která není daleko a jejich rodiče by tam za nimi mohli každý den jezdit, kdyby chtěli tak tam i přespávat, autem by se tam odtud do práce dostávali pohodlně a rychle. O děti by bylo postaráno, chata je vybavená, prostorná, s oplocenou zahradou. Nic by se tam dětem nestalo, hlídali bychom je jako oko v hlavě.

Ale zatím to vypadá, že budeme mít smůlu a snacha (a na její nátlak i syn) radši svěří děti cizím lidem do školky, než vlastní babičce a dědečkovi. Ještě chci podotknout, že stejný přístup má snacha i ke svým vlastním rodičům, ani oni děti nikdy neměli samostatně, stejně jako u nás se všechny návštěvy a kontakty s vnoučaty konají za asistence jejich rodičů.

Ptala jsem se snachy, s čím má takový problém, že na tom přece nic není, když děti stráví nějaký čas u babičky a u dědy. Řekla mi, že ani nám, ani své mámě nemůže stoprocentně důvěřovat, že bychom se o děti dobře postarali, že jsme stará škola, že za nás se všechno dělalo jinak a ona má svůj styl výchovy a způsob stravování a nechce, aby měly děti v životě zmatek. To je pravda, ona jim například nekupuje žádné sladkosti, jako pamlsky mají jen různé kandované ovoce apod. To je opravdu jen příklad.

Já s tím moc nesouhlasím, ale respektovala bych to, i jsem jí to řekla, ale prý ne, nevěří mi, že bych to dodržela. Takže důvod, proč s námi nemůžou vnoučata být je, že bychom je mohli asi nenávratně poškodit tím, že bychom jim koupili třeba lízátko. Chápete to?

Je nám z toho hodně hořko, stejně se cítí i snašina maminka, se kterou jsme se o tom bavili. Jako prarodiče svá vnoučátka milujeme a tohle omezování v kontaktu snášíme hodně těžko. Myslíte, že je to v pořádku, jak se snacha chová? A taky syn, on pro klid ve své rodině stojí při ní a nic jí neřekne. Jak fungují vztahy s mladými a s vnoučaty u vás? Je nás víc, kdo řeší stejný problém, nebo je ta naše snacha opravdu výjimka?