Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Můj otec prodal svůj byt a mně nechce vyplatit žádný podíl.“

„Matka se znovu vdala. Jak to mám udělat, aby její muž nezdědil rodinný dům, který postavil můj dědeček?“

„Moje sestra přesvědčila matku, aby na ni převedla svůj byt. V jaké výši můžu od sestry požadovat náhradu?“

S podobnými větami se setkávám velice často – často sem míří dotazy spolučtenářek oblíbených internetových magazínů, občas se na mě obrátí s přímým dotazem i klient v mé kanceláři. Všechny tyto dotazy vycházejí z jednoho zakořeněného bludu – z toho, že existuje něco jako „potenciální dědictví“ a že to cosi zákon chrání.

Občanský zákoník zakotvuje přesná pravidla, kdo po kom dědí. Základní podmínkou ale je, že ten, po kom se má dědit, již zemřel. Dokud žije, jde výlučně o jeho majetek a je jeho výlučným právem, jak s ním naloží. Nemusí se nám to jako jeho potomkům, manželkám či manželům, rodičům či sourozencům líbit, ale to je asi tak všechno.

Pokud se zůstavitel – tedy ten, po kom jednou budeme možná něco dědit, rozhodne, že svůj majetek dá nadaci, prohraje v kartách, rozfofruje s milenkami, je to většinou jen jeho záležitost. Nás, jeho potomky či jiné příbuzné, to může štvát a zlobit, ale až na výjimky s tím nic udělat nemůžeme. Jaké to jsou výjimky?

1) Pokud by náš budoucí zůstavitel byl podle našeho názoru nesvéprávný, třeba proto, že hodně pije alkohol nebo proto, že onemocněl chorobou, která má vliv na jeho duševní schopnosti (například Alzheimerova choroba), můžeme k soudu podat návrh, aby jeho způsobilost k právním úkonům buď omezil, anebo aby osobu způsobilosti k právním úkonům zcela zbavil. Kdyby náš budoucí zůstavitel byl na své způsobilosti k právním úkonům omezen, pak soud vysloví, jakého typu úkonů se to týká – například může stanovit, že nesmí nakládat s majetkem od určité hodnoty a podobně. V každém případě pak bude mít pro nakládání s takovým majetkem soudem určeného opatrovníka.

2) Může se také stát, že babička, která je sice schopná se sama o sebe postarat, ale jinak je skoro slepá a hluchá a složitější věci už moc nechápe, se nechá umluvit neznámým člověkem, aby na něj přepsala svůj dům, že vlastně nejde o převod, ale jde jen o půjčku a podobně. Pak je možné podat k soudu žalobu o neplatnost příslušné smlouvy proto, že babička uzavřela smlouvu v omylu nebo že babička je pro uzavření takové smlouvy nezpůsobilá kvůli svému akutnímu zdravotnímu stavu. V takovém případě je však ale vždy dobré se před jakoukoli žalobou poradit s advokátem – pravděpodobně bude třeba zajistit i znalecký posudek, že babička skutečně nemohla obsah smlouvy pochopit.

3) Pokud náš budoucí zůstavitel vše dělá s rozmyslem, stále ještě zbývá jedna šance. Daruje-li majetek někomu, kdo bude jednou dědicem s námi, může nám pomoci tak zvaný institut započtení darů. Nejlépe celý institut vysvětlím na příkladu:

Maminka Alena před svou smrtí darovala své dceři Lucii chatu v hodnotě 1 milionu korun. Kromě chaty vlastnila ještě byt v hodnotě 1 milionu korun. Po smrti po mamince dědí její dcery – Lucie a Jana. Předmětem dědictví je pouze byt, protože to je to, co maminka v okamžik své smrti vlastnila. Protože však před svou smrtí darovala Lucii chatu, může Jana navrhnout tak zvané započtení. V takovém případě se na dědický podíl Lucie započte to, co od maminky za jejího života dostala darem – v tomto případě tedy chata. Protože hodnota dědictví je jeden milion a Lucie již věc v hodnotě jednoho milionu získala, bude se v dědictví jakoby počítat s hodnotou ve výši 2 milionů, a Jana tak zdědí celý byt. Jestliže by byt měl menší hodnotu než jeden milion, neměla by Jana právo na žádné dorovnání či vyplacení, protože o dar se snižuje dědický nárok, nic jiného. Pokud by předmětem dědictví byl nejen byt, ale například ještě hotovost ve výši 100 tisíc korun, Jana by získala z dědictví 1 milion a 50 tisíc korun a Lucie 50 tisíc korun.

O tom, kdo po budoucím zůstaviteli vůbec může dědit a za jakých podmínek, si povíme příště.