Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vozík kodrcá po hrbolaté cestě a Michalovi se pusa nezastaví. Jako by si chtěl vynahradit ty roky, co jsme se neviděli. Vlastně se mi ani nechce mu říkat Míša, protože se k němu ta zdrobnělina ani nehodí.

Když na chvíli zastaví na naší oblíbené vyhlídce z dětství, znovu si ho po očku prohlížím. Těch několik let mu vyloženě prospělo. Když si vzpomenu, kolik peněz vynaložil Petr, aby ho jeho trenér ve fitnessu udržoval v kondici, napadá mě, že takový obyčejný život na venkově poskytuje totéž a zdarma.

„Vzpomínáš na Helenku z třetí lavice? Tak si představ, že se před rokem vdala až do Austrálie. Paní Straková teď říká, že až budou vnoučata, nebude jí na cestu za nimi stačit důchod! A z Jardy od kostela je teď velký podnikatel. Skoupil kde co v okolí a nos má hodně nahoru. To víš, ze zvířecího doktora, jako jsem já, milionář nikdy nebude!“

A hele! Já vlastně ani nevím, co Michal celou dobu dělal. Na základce prolézal s odřenýma ušima a teď se dozvídám, že dokonce vystudoval vysokou. Taky mi může poradit s tím chlupatým nadělením, co jsem od něj dostala. Michal mi líčí veselé historky z jeho praxe a já se dobře bavím.

Už dlouho mi nebylo tak lehko u srdce a směju se docela upřímně. Díváme se spolu dolů do vesnice na žloutnoucí stromy v lehkém mlžném oparu a na stříbrné oko vodní hladiny v zatopeném lomu. „Je tu krásně, viď?“ padne mi Michal do noty. Na chvíli jsem zase malá nohatá holčička s beruškami v copech, která mu za jeho legrácky buší do hubených zad, až se mu kudrny třesou.

„Tak  co jsi mi chtěl ukázat?“ vytrhnu se ze snění. Michalovy oči, ještě rozesmáté z posledního příběhu, zvážní. Chopí se zase držadel vozíku a z polní cesty odbočí na trávu. „Už tam budeme, vydrž!“ Mine polorozpadlou bránu a ocitneme se na opačné straně zříceniny.

Dál už je vyloučené, abych jela na vozíku. Stráň se propadá do hluboké průrvy a na druhé straně je jen ohlazený kus skály, kde se podle pověsti musel udržet na koni ten, kdo chtěl získat zlé srdce Milady, dcery hradního pána. Tenhle příběh jsem slyšela snad tisíckrát. Předkové hradního pána byli loupeživí rytíři a na hradě se odbývaly dlouhé pitky a hýření.

Největší hřích byl, že se nevítaných levobočků krutě zbavovali hned po narození. Podle pověsti byla nemluvňata zaživa zakopána u paty hradní brány. Za to byl rod potrestán tím, že poslední toho jména byla ona Milada, která měla necitelné srdce.

Kdo ho chtěl získat, musel vyjet na koni na hladkou skálu a i s koněm se na ní třikrát otočit. Mnoho nápadníků krásné Milady zaplatilo životem svou touhu pádem do průrvy. Až jeden mládenec z podhradí průrvu na koni přeskočil, místo aby se škrábal po skále, a jeho kůň bez sedla třikrát na skále zatančil. Miladino srdce roztálo a jejím nerovným sňatkem rod loupeživých rytířů zanikl. Jen za temných a bouřlivých nocí prý byl od brány slyšet dětský pláč.

„Tak nasedat,“ velí Michal a nastavuje svoje svalnatá záda. To snad nemyslí vážně! A opravdu. Přidřepne si a já ho obejmu okolo krku. Moje nohy chytí pod koleny, nahodí si mne a už mu na zádech visím jako podivný živý batoh. Jeho vlasy mě šimrají do obličeje a já vdechuji vůni šampónu, lehký závan příjemného parfému a jeho kůže. Přesunu ruce, abych ho nepřiškrtila, a usadím se pohodlně.

„Holka, tobě snad v té nemocnici ani nedali najíst, vždyť jsi jak pírko!“ diví se Michal. „To se nedivím, že se ti nechce chodit. Však si tě mamka s tátou vykrmí, sám na to dohlídnu,“ žertuje. „Jen počkej, až začnou zabijačky, to dostávám výslužky, a pokud se pamatuju, na jitrničky jsi nedala dopustit.“

Za jeho žertování a mého smíchu přicházíme ke zbytku brány z druhé strany. „Tak co ty na to?“ zastaví se najednou. Smích mě přešel, jako když utne. Přímo u paty brány zeje propadlina jako vchod do pekla, ze kterého proudí ledový vzduch.

Když oba zmlkneme, slyším jakoby šumění vody, smíšené s podivným zvukem. Hučení vzduchu přechází do tichého sténání a zdá se mi, že slyším i tiché vzlyky. Naskočí mi husí kůže a není to jen tím studeným vzduchem. Protože jsem přitisknutá k jeho zádům, cítím, že i Michal se maličko otřese. Na takovéhle věci jsem byla vždycky citlivá, vím, že to není samo sebou. Najednou sebou oba trhnem...