Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Z nedalekého lomu se ozve rána. „To jenom obnovili těžbu,“ usměje se smutně Michal. „I tohle je jedna z podnikatelských aktivit spolužáka Jardy.“

Takže i ta možnost přírodního koupání asi vzala za své, pomyslím si. Od mých školních let to bylo místo dětských radovánek. Naučila jsem se tam dělat první tempa, na větvi topolu tam byla pověšená vodní houpačka a houští vrbiček poskytovalo přírodní převlékárnu. Ani nechci domýšlet, jak asi přišel Jarda k povolení obnovit těžbu.

Už v šedesátých letech to byla vyhlášená přírodní lokalita s ohroženými přírodními druhy. Za jednoho obzvlášť vzácného tesaříka dostal Míša od paní učitelky přírodopisu místo pochvaly do žákovské výchovný pohlavek a zákaz cokoliv živého v lomu chytat.

Michal se mnou pomalu obchází otvor do země vedle brány a nechápavě kroutí hlavou. Podivné zvuky zmlkly a to ticho a vanoucí chlad navozuje pocit nepříjemné tísně. Když zpozorním, slyším jemné šplouchání tekoucí vody. Ledový vzduch svým pachem probouzí další vzpomínky na dětství.

To když jednou ze zkoušek odvahy místních rošťáků bylo strávit půlnoc v márnici místního hřbitůvku a křídou udělat na vlhkou zeď křížek s monogramem. Dodnes tajím svůj noční útěk oknem. A kdo tu noc strávil v mé posteli, převlečený do pyžama s nasazenou mamčinou blond parukou spletenou do copů, kvůli případné kontrole rodičů, vím jen já a Michal.

Jednou budu všechny příhody doma vyprávět. To se budou naši divit, co všechno už je promlčené, a jak znám mamku, bude ji dodatečně jímat hrůza, co se všechno mohlo její holčičce stát. Než mi to všechno stačí prolétnout hlavou, ozve se další rána, ale tentokrát jako by to střelmistr s náloží trochu přehnal.

I na velkou vzdálenost cítím, jak se půda zachvěla v několika otřesech. Z polorozbořené vížky spadl další kámen, vylétlo hejno vran a se zděšeným krákáním kroužilo okolo. Chvění jako by nepřestávalo. Zřetelně vidím, jak se okraj zející jámy začíná trochu drolit.

„Ty, Míšo, nepopojdeš kousek od díry? Mám takový nepříjemný pocit...“ chci říct Michalovi, ale než to stihnu, stane se něco neuvěřitelného. Zdola se ozve ohromné zadunění a najednou cítím, jak Michal vrávorá. Přímo pod jeho nohama ze z pevné půdy stane suť, po které se začne nezadržitelně smekat.

Pustí moje nohy a zoufale se snaží rukama zachytit čehokoliv okolo nás. Moje bezvládné nohy se tudíž spustí podél Michalových zad a já cítím, jak ho začínám škrtit okolo krku. I když před chvilkou žertoval o mé muší váze, ta samá mu teď ubírá vzduch k dýchání. Pomalu začínáme sjíždět po hladkém štěrku kamsi dolů.

Michal se ještě v pádu stihne otočit na břicho, aby mi neublížil, ale marně se snaží zachytit trsu suché trávy na okraji. Vidím, jak zatíná prsty okolo jakéhosi výstupku, ale zbytečně. Zahlédnu, jak rudne v obličeji a pokouší se nadechnout. V tu chvíli už na něm jen visím a nohy se mi kinklají v černé tmě. Pak jen bezmocně zamává rukama a řítíme se někam dolů.

V pádu už nemám sílu se ho udržet, moje ruce se smeknou po jeho krku a já se koulím po příkrém srázu jako hadrová panenka bez vlády. Mnohem těžší Michal se okolo mne řítí daleko rychleji, zahlédnu jen bílou skvrnu jeho trička. Pak mě něco zezadu udeří do hlavy a já se definitivně propadám do černočerné tmy...