Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Moje ruka klouže po hladkém povrchu a fuj!!! Jeden prst mi vklouzne do oční jamky. Není pochyb, že držím malou lebku. Zároveň kolem mě proudí chladný, vlhký vzduch, a tak nevím, jestli mi zuby drkotají chladem nebo ošklivou skutečností.

Jsem vděčná, když se mě dotkne Michalova teplá, živá ruka. „Klid, Ali, tohle bude z kostnice,“ zní ve tmě jeho uklidňující hlas. Chytnu se jeho ruky a přitulím se k němu. Michal mě obejme a hladí po vlasech jako malou holčičku. Na chvíli přestanu myslet na skličující okolí a vnímám jen jeho blízkost. Pak mi dá pusu na čelo a jeho ruce mě pustí.

Potom slyším zvuk zipu a opět se rozzáří malé světélko zapalovače. Ještě že někdo vymyslel na jeho konci maličkou baterku. Světélko je slabé, nafialovělé, ale zaplať pámbu za něj. Bloudí po zdech, až se zastaví v temném otvoru po dveřích. Vidím před sebou úzkou chodbičku s točitými, polorozpadlými kamennými schody. Michal nohou odstrčí zbývající lebky a začne stoupat nahoru. Neváhám ani chviličku a jdu za ním. Nikdo by mě neudržel už ani vteřinu samotnou mezi těmi příšernými svědky minulosti.

Jednou rukou se pro jistotu dotýkám vlhké zdi, protože kameny schodiště se drolí a viklají a na jejich oslizlém povrchu mi kloužou podrážky. Vzduch je cítit zatuchlinou a plísní. Ocitáme se v rozlehlé místnosti a Michal slabým proužkem světla klouže podél zdí. Něco si brumlá a kroutí hlavou. Pak popojde a cosi kutí v rohu.

Ozve se škrtnutí, zaprskání a sklepení ozáří silnější světlo. Na jakémsi provizorním kamenném stole stojí zbytek masivní svíce ve ztuhlé kaluži vosku. Svíce je tlustá, zaprášená a na povrchu hrubá. Rozhodně nepochází z tohoto století. Vedle svíce leží střepy ve tvaru talíře a ohnilý kousek dřeva ve tvaru lžíce.

Na zemi se v prachu a zbytcích plesnivé slámy válejí další střepy, jeden z nich má ucho. Pravděpodobně to býval džbán. Pečlivě prohlížím všechny čtyři zdi, ale žádné dveře nevidím. Pokud tady někdy byly, musel je někdo úmyslně zazdít. Celá sklepní místnost nejvíc ze všeho připomíná vězeňskou celu.

„Ali, pojď se na něco podívat!“ zavolá mě Michal z protějšího rohu. Radši bych si na chvíli sedla a nechala odpočinout své slabé nohy, ale moje zvědavost je silnější. Ve zdi je malý průduch, kterým táhne studený vzduch a je slyšet slabé šplouchání. Na zemi u zdi leží zbytek středověké halapartny, kterou tam kdysi asi někdo opřel. Mezi kameny ve zdi vyčnívá rzivý kus železa se zbytkem řetězu, pod ním je na zemi hromádka trouchnivých slepených hadrů, z kterých prosebně vyčnívá vybělená ruka kostlivce, obepnutá tenkým zbytkem pout.

Otřesu se, ale úlek se už nedostavuje. Spíš si připadám jako archeolog při odkrývání neznámé hrobky. Světlo svíce dopadá na masivní prsten na článcích jednoho z prstů. Michal nohou strčí do těch žalostných pozůstatků a odkryje tak další hrůzné svědectví.