Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Hromádka se rozsype a mezi bílými oblouky žeber vidím jílec zakončený ozdobným kamenem. Člověk, na jehož pozůstatky se právě dívám, byl nejen vězněm, ale nepochybně i obětí vraždy.

Michal vezme dýku a ve světle svíčky si ji prohlížíme. Když z ní setře staletý prach, je vidět, že rukojeť je zdobená tepáním a rozhodně nepatřila nějakému obyčejnému žoldákovi. Čepel je tmavá, nepochybně lidskou krví.

Brr!!! Já bych tedy moc nechtěla na něco takového sahat, ale Michal si ji zaujatě prohlíží a očividně se mu v hlavě honí představa středověkého příběhu plného dobrodružství a dávné nenávisti. Čím se mohl tento – podle prstenu rozhodně bohatý – šlechtic provinit, že ho stihl tak krutý trest? Nebo byla ta rána dýkou vysvobození před strašlivou smrtí hladem či mučením? Kdo ví...

Otřesu se. Únavou, chladem i představou, že i my dva bychom mohli zůstat navždy pohřbení ve vlhkém sklepení. Také slyším divný, kňouravý zvuk, který se tu rozléhá přímo strašidelně. Ne, není to strašidlo, to jen můj žaludek mě začíná upozorňovat, že už uplynulo hodně času od doby, kdy jsem naposledy jedla.

Nechci ani pomyslet na to, jak dlouho jsme pryč a zda už rodiče nepanikaří, kam jsme se ztratili. Doufám, že si zachovávají chladnou hlavu. Ale oni vlastně ani nevědí, kam jsme s Michalem šli...

Hlava se mi začíná točit hladem i únavou z nezvyklého pohybu. Můj téměř půlroční pobyt v nemocnici a léčebně si začíná vybírat svou daň. Nohy, i když tvrdým tréninkem v lázních posílené, přeci jen odvykly chůzi a začínají se mi nezvladatelně třást.

Míša si toho všimne, zachytí mne a posadí na kamennou stoličku u stolu. Potom sáhne do zadní kapsy kalhot a vytáhne polámanou tabulku čokolády. „Ty jsi snad vybavený pro všechny případy,“ usmívám se. „Čím myslíš, že se dopuju, když třeba celé odpoledne objíždím zvířecí pacienty?“ říká Michal. „Kdybych měl ženu, tak by mi třeba dala na cestu svačinu, ale takhle si strčím do kapsy čokoládu, a když přijde hlad, tak si vezmu dvě tři kostičky a hned ho zaženu.“

Mezi řečí znovu obchází místnost a hledá východ. Bohužel, kromě toho, kterým jsme přišli, tu žádný jiný není. Po čokoládě je mi líp, a tak vstanu, ale v tu chvíli se z dálky opět ozve zadunění a celá místnost se zatřese. Míša mě chytí a oba se schoulíme vedle stolu. Zdi se chvějí a v jednom místě se zeď u stropu začíná drolit.

Kámen za kamenem vypadává, až na nás zeje tmavý otvor. Je to naše vysvobození, nebo jen další slepá ulička?