Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

To je hrůza, jak nám ty děti rostou. Ještě to není tak dávno, co jsem svou mladší dcerku vedla do první třídy, a najednou mě před dvěma měsíci postavila před hotovou věc.

„Mami, mohl by u nás nějaký čas bydlet můj přítel? Má v Praze nějaký kurs a musel by každý den dojíždět 60 kilometrů.“

Jelikož jsem člověk chápavý a soucitný, představila jsem si chudáka hocha, kterak vstává ve čtyři ráno, aby stihl být včas tam, kde být má, a souhlasila jsem. Koneckonců dceři už je dvacet a já jsem se v jejím věku vdávala. Nebudu přece nějaká úzkoprsá puritánka. Tak jsem si pouze v duchu povzdychla nad ulétlým nevinným dětstvím svých dětí a začala se psychicky připravovat na příchod nového nájemníka našeho bytu.

Ten se přiřítil s několika zavazadly, způsobně pozdravil, nainstaloval CD a DVD přehrávač u dcery v pokoji, vybalil kufry, chytře si uplatil naši kokršpanělku několika psími dobrotami, čímž byl nadšeně přijat do smečky, a doplnil naši poličku v koupelně o své hygienické potřeby.

Vřele jsem uvítala jeho bezprostřednost, s jakou se zapojil do chodu domácnosti včetně venčení psa, a zjistila jsem, že přítomnost toho mladého muže pro mě skutečně není nijak rušivá.

Můj přítel to ale snášel podstatně hůř. Ne, že by měl vůči „mladému“ nějaké výhrady, to vůbec ne. Ale do té doby byl on jediným mužem v naší domácnosti a smířit se s přítomností dalšího kohouta na smetišti pro něj asi bylo trošku složitější než pro mě.

V prvních dnech za mnou neustále chodil a sděloval mi různá šokující odhalení: „On má na poličce v koupelně svoje holení!“ No, mezi námi, kde jinde by ho měl mít, že? Přece ne v botníku. Tam si uskladnil několik párů svých pětačtyřicítek... „To je hrozný, vidět v botníku jiný pánský boty než ty moje. A slyšet tu ten jeho bas.“ Několik dní tak chodil po bytě, očima prozkoumával věci „toho druhého“ a pak konečně rezignoval.

Když můj přítel dospěl k tomuto vnitřnímu smíření a holení a boty ho již nechávaly v klidu, přiřítil se jednou odpoledne „mlaďoch“ domů a už ode dveří nadšeně halekal, že nese naprosto skvělý cédéčko. „Pustíme si Ramštajny, jo?“, tvářil se jako by právě dotáhl kufr s milionem.

Zahlédla jsem v očích svého přítele děs a hrůzu. Ohledně hudby je velký fajnšmekr a toto nebyl zrovna jeho šálek kávy. „Snad ani ne, tohle já nemusím,“ pronesl v naději, že bude ušetřen. Náš mladý je ale velký bojovník a pravděpodobně nás nechtěl o tuto hudební lahůdku připravit. Pohlédl na mého přítele a bezprostředně pronesl: „Ale no tak. To je pěkná muzika, to se ti bude líbit, synku.“

„Synek“ zamrkal, já jsem zamžikala, taktně jsme mladého usměrnili a pak jsme se zlomili smíchy.

Mlaďoch pokrčil rameny, jakože jsme sami proti sobě, když si nechceme Ramštajny poslechnout, a zahučel do pokojíku, odkud se po chvíli začalo ozývat zlověstné dunění. Zamrkali a zamžikali jsme ještě jednou, nějakou dobu jsme ho nechali, aby si dosyta vychutnal své božstvo, a pak jsme ho ztlumili.

Tak uplynulo několik týdnů, prožitých v klidu a vzájemné pohodě. Mladík hezky zdomácněl a já jsem ho přestala vnímat jako návštěvu. Stal se prostě součástí naší rodiny. Myslím, že takhle nějak to cítil a cítí i on.

Začátkem ledna jsem seděla v obýváku u PC a pracovala, když mě z mého soustředění vyrušil bas našeho mladého. Zcela přirozeně a bez jakéhokoliv ostychu se mě zeptal: „Mami, kde máme ocet? Chci si udělat tlačenku s cibulí.“

A já jsem mu zcela plynule, aniž bych se zarazila, odpověděla: „Támhle za tím závěsem, synu.“

A tak máme doma jednoho „ramštajna“. Z mé dcery je mladá žena, ze mě skoro tchyně a můj přítel je prostě ... prostě synek.

A je nám spolu docela fajn. I když se přiznám, že jestli se mladej neodnaučí dupat, vynesu ho v zubech. :o)))