Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vyhodnocení soutěže z minulého týdne.

Nová záhada a další šifra.

S profesorem Brooksem jsem se rozloučila docela rychle, protože už měl zase nos zabořených do jakýchsi listin, a když jsem řekla: "Na shledanou!", jen zamyšleně pokýval hlavou. Vůbec nevím, zda vnímal, že odcházím.

Venku jsem se rozhlédla, ale Abú se vypařil stejně jako vždycky. Nevadí, poradím si sama. Kousek od knihovny jsem narazila na internetovou kavárnu. Pod heslem alexandrijská knihovna jsem si našla i materiály UNESCO o výběrovém řízení. No jasně!! Norská firma Snohetta byla vybrána z více než 500 uchazečů a podle adresáře je její zastoupení nedaleko odsud.

Podle plánku města jsem vyrazila do parného večera. Firmu jsem našla brzo. Za sklem recepce na mě mžoural nevlídný, zamračený člověk. „Slečinko, ve firmě už nikdo není, to byste musela přijít dřív!“ Hodila jsem na něho jeden ze zářivých úsměvů : „ Víte, sháním jednoho vašeho zaměstnance a vy určitě víte o všem, co se tady šustne. Moc vás prosím o pomoc. Víte, že v tuto chvíli jste jediný člověk na světě, který mi může pomoct?"

Severský suchar očividně začal tát. Napřímil se v zádech a nenápadně loupl očima po mé minisukni. „Nevím, jestli vám můžu něco prozradit. Vždyť ani nevím, kdo jste!“ zamručel, zjevně nalomen, docela přívětivě. „Hledám svého přítele, který zmizel. Moc ho miluju a mám o něj strach.“

Když jsem to vyslovila, uvědomila jsem si, jak moc mi Bobby chybí a jak se o něj bojím. Najednou jsem před sebou viděla jeho opálenou tvář s rozčepýřenými vlasy a lišácky přivřenýma očima. Snad už brzy budeme spolu, abych mu řekla, jak moc ho mám ráda.

„Haló, slečno!“ Cukla jsem s sebou a přerušila svoje snění. „Tak pojďte, ať ho najdete. Máte štěstí, že mám slabost pro zamilované.“ Mrknul na mě spiklenecky jedním okem. Hm, asi to na mně opravdu bylo vidět.

A tak jsme chodili dlouhými chodbami, až mě přivedl ke dveřím s nápisem Sven Olov Björnsson, chief straw. Z velkého svazku klíčů vybral ten pravý a otevřel kancelář. Prudce jsem zamrkala očima. V celé kanceláři byl velký nepořádek, jako kdyby tam někdo něco hledal. Povytažené šuplíky, otevřená skříň a všude papíry.

Na stole, pod stolem, na židlích, prostě všude. Přistoupila jsem ke stolu a zvedla z něj rámeček. Z fotografie se na mne usmívala hezká blondýnka se dvěma chlapci. Sakra, podle čeho mám poznat, kam se oba ztratili?

Když jsem přendávala papíry z jedné strany stolu, málem jsem shodila telefon. Hned vedle něj byl poznámkový bloček s horním, utrženým listem a propiska. Vzala jsem bloček do ruky. Na vrchním listě byl vidět vyrytý nezřetelný nápis. Vzpomněla jsem si, že mi jednou Bobby, milovník detektivek, vyprávěl, jak lze přečíst to, co je jen vyryté.

Sebrala jsem ze země shozenou obyčejnou tužku a jemně s ní přejížděla tajemný nápis. Už, už je to vidět : "Eve go to KTWNP" a malé srdíčko. Pět písmen - KTWNP – zase to vypadá jako šifra. Něco jako ta záměna čísel za písmena hned na začátku mého putování. Musím se nad tím opravdu zamyslet.

Zamyslíte se také, milé čtenářky? Co asi ta písmena znamenají? Podaří se vám to rozšifrovat? Pokud bude alespoň deset z vás úspěšných, dočkáte se příští týden pokračování egyptského příběhu... Své odpovědi vkládejte až do neděle 6.8. do příslušné soutěže v pravé liště magazínu.