Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dříve, než se začtete do soutěžního příběhu, pozorně si přečtěte PRAVIDLA SOUTĚŽE. A pokud vás zajímá, co všechno můžete vyhrát, nepřehlédněte TENTO ČLÁNEK.

Vyhodnocení minulého soutěžního úkolu si přečtěte zde. 

Nekonečná cesta

Lísteček jsem strčila do kabelky a rozloučila se s recepčním. Popřál mi hodně štěstí při hledání Bobbyho a dal mi telefonní číslo, kdybych náhodou potřebovala s něčím pomoci. Z bručouna se vyklubal docela sympatický chlapík, na kterého jsem zřejmě udělala dobrý dojem.

Kráčela jsem rozpálenou ulicí a v hlavě mi to zběsile šrotovalo. Vtom jsem si vzpomněla na školní léta a rozsvítilo se mi. Vešla jsem do nejbližší kavárny, vzala tužku a na kousek papírku jsem napsala oněch pět písmen. Když jsem vedle nich napsala ta, která jim předcházejí, svítil na mne nápis LUXOR. Bylo to jasné jako facka. Docela se mi ulevilo.

Zaplatila jsem a vyrazila zpátky na alexandrijské nádraží. Ještě jsem si šla do tržnice koupit nějaké ovoce na cestu. Když jsem tržnicí procházela, z ničeho nic se přede mnou objevil ten klučina, který mi před několika dny v Káhiře vytrhl kabelku. Pokýval na mne a zamířil do uličky. Šla jsem tedy za ním. Ve dveřích krámku se šátky stál Abú.

„Slečno Eve, máte nějakou zprávu o Bobbym?“  Rychle jsem mu řekla, co jsem se dozvěděla z nápisu. „Slečno, ta cesta je dlouhá sedm set kilometrů. Jste připravena strávit dlouhou dobu ve vlaku?“ „Samozřejmě,“ řekla jsem odhodlaně, „musím přece Bobbyho najít, já to jen tak nevzdám.“ „Dobře, jděte si zatím poslat zavazadla a já zařídím lístky. Sejdeme se u stánku s novinami.“

Dalo mi dost práce vysvětlit natroublému člověku u zavazadel, co po něm vlastně chci. Na všechno měl dost času. Než vyplnil a dal mi podepsat listinu k odeslání zavazadel, stačila bych se vykoupat, namalovat a možná i posnídat. Zato jsem vyslechla hromadu lichotek na svůj vzhled a nakonec se mě zeptal, zda nechci koupit pletenou tašku, které vyrábí jeho žena.

Hned jich několik položil na pultík a začal vychvalovat jejich krásu a přesvědčovat mě, jak by se každá z nich hodila k mým vlasům a očím. Když jsem viděla, že by to nikam nevedlo, jednu jsem koupila a dala do ní ovoce. Abú mi do ruky strčil lístek a špitnul, že je to druhá třída, on že bude ve třetí, a zase po anglicku zmizel.

Cesta byla nekonečná. Druhá třída vypadala spíš na třetí a spolupasažéři vypadali přinejmenším podezřele. Za celou dobu jsem ani oka nezamhouřila, aby mě někdo neokradl. Nanejvýš jsem se trochu prošla uličkou, aby mi nedřevěněly nohy. Do Luxoru jsem přijela úplně vyřízená. Nebýt toho, že mi Abú zajistil ubytování v turistickém centru, asi bych usnula na nejbližším rohu. Takhle jsem se v hotelovém pokoji osprchovala a padla do postele jako podťatá.

V noci mě vyděsilo klapnutí pokojových dveří, o kterých jsem byla přesvědčená, že jsou zamčené. Vyběhla jsem na chodbu, ale nikde nikdo. Řekla jsem si, že to asi byl sen, a vrátila se. V mém pokoji však skutečně někdo být musel, protože na stole ležela šedá obálka. Na ní bylo napsáno Abú. Sice mnou lomcovala zvědavost, ale vydržela jsem to do rána, kdy už na mne Abú čekal.

K mému údivu pronajal velblouda, kterému malý klučina zrovna dával pít. Z obálky bych bývala stejně nic nerozluštila, protože vzkaz byl psaný arabsky. Abú mi obstaral překlad. Nikdy bych nevěřila, jak je arabština květnatý jazyk. Zarazilo mě ovšem, že kdosi neznámý psal, že Bobby je s „krasavicí, která přichází“!

Že by si za tu chvíli našel náhradu? Co to je za ženu? Chci znát její jméno!

A to je další úkol pro vás. Rozluštíte, co se za textem skrývá? Své odpovědi pište v pravé liště do příslušné soutěže. Čas na to máte až do neděle 13. srpna.