Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jednoho krásného podzimního rána jsem společně se svými dvěma syny vyrazila na chatu. Cestou lesem, který vedl k chatě, jsme vždy v autě zpívali, neboť kluci tvrdili, že je ten les je strašidelný. Usmívala jsem se, v šesti a devíti letech jsem si také představovala různé nadpřirozené bytosti a pohádkové postavy, které mě potkají a já s nimi prožiji zajímavá dobrodružství.

Dojeli jsme na chatu, bylo krásně, zatopila jsem a uvařila polévku. Kluci běhali venku, připravovali dřevo a těšili se na táborový oheň. Však už se u naší chaty sešlo i pár jejich kamarádů. Přicházel večer, zapálili jsme hraničku a opékali vuřty. Zazpívali si a vyprávěli pár různých příběhů a zážitků z uplynulých prázdnin. Mezi dětmi mi bylo vždy dobře, mám ráda jejich opravdovost a bezprostřednost.

Samozřejmě došlo i na smyšlené strašidelné příběhy, které si děti vyprávěly. Už byla tma, vyšly hvězdičky a byl čas jít do postýlek. Kluci se rozloučili s kamarády s tím, že zítra vyjedeme na kolech po okolí, a hurá do teplíčka. Chlapci ještě něco smlsli, opláchli se, vyčistili zoubky, pusu mamince a za chvíli bylo slyšet pravidelné oddychování z postelí. Já zamkla chatu, přiložila do krbu a začetla se do knížky.

Najednou jsem slyšela prapodivné zvuky a chvílemi až dupání. Zhasla jsem a poslouchala. Nejsem žádný strašpytel, ale takhle v lese a sama s dětmi… Pleskání a zvuky zesílily a nad mou hlavou i kolem chaty se vše opakovalo. Potichu jsem přistoupila k oknu a za záclonou se snažila něco zahlédnout. Že by ježek? Zvuky nepřestávaly a mně z nich až mrazilo v zádech. Nikde nebylo nic vidět. Strnule jsem stála a naslouchala, ale nebylo možné zjistit, co to je. Pomalu jsem přistoupila ke krbu a ještě přiložila, zachumlala se do deky a vlezla ke klukům do postele. Připravila jsem si pod postel poleno, kdyby náhodou, a snažila se usnout. Venku se zvedal vítr, šuměly stromy. Zvuky a dupot na chvíli ustaly a pak se zase ozvaly. Ležela jsem bez hnutí a čekala, co bude. Nevím ani jak, ale víčka klesla a já usnula.

Na druhý den začalo drobně mrholit, zatopila jsem a udělali jsme si snídani. Kluci byli smutní, že musíme kola odložit na příště, ale já se rozhodla. Raději se vrátíme domů do města. Nanosili jsme věci do auta a šli ubednit chatu. Vystoupala jsem na schůdky, abych zavřela okenici. Vykřikla jsem leknutím a kluci zůstali stát a koukali na mě s otevřenou pusou. Já se ale začala smát a smáli se i kluci. Na okenicích byli zavěšení ospale mžourající netopýři. Vyjeli jsme domů a já se smála a vyprávěla klukům, jak mě tihle malí tvorečkové vystrašili, když večer létali venku a po půdě.

Nebo že by skutečně té noci strašilo a duchové měli rej?