Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Žádné období není v životě dítěte tak důležité jako první tři roky. Proto byste mu měli věnovat zvláštní pozornost. Nemusíte mít kdovíjaký talent, abyste svého potomka dobře vychovali. Stačí dát ve správné míře najevo lásku a něhu a dodržovat jistá stanovená pravidla.

Po dovršení prvního roku se v dítěti stále více projevují jeho typické osobnostní rysy. Pro rodiče je to velmi náročná doba. Uhlídat malého čerta je totiž někdy skutečně nad lidské síly.

Pojďme si tedy více říci o období dítěte mezi 12.–14. měsícem.

Jsem velmi zvědavé

Objevuje se silná zvědavost, takže prozkoumá vše, co mu přijde do cesty. Nechte ho předměty a svět kolem objevovat, ovšem s vědomím, že to pro něj (a nakonec i pro samotné věci) nebude nebezpečné. Oblíbené hračky jsou ty, jež lze za něco tahat, postrkovat, naplňovat a zase vyprazdňovat. Zkuste mu v místnosti postavit pár krabic, kam si může ukládat hračky podle libosti. Nejraději si však samozřejmě pohraje s vámi. Uděláte mu radost, když ho budete honit, schovávat se, lechtat, dělat s ním vzdušné kotrmelce apod. Pokud jde o socializaci s ostatními dětmi, počítejte s tím, že vašemu dítěti bude připadat sousedova hračka vždycky mnohem hezčí a zajímavější a bude si ji chtít přivlastnit. Přisuzuje jí živé vlastnosti (nechápe ještě, že ji může oživit jen lidská bytost). Jak pro vaše společné soužití, tak pro tuto situaci je nezbytné, aby dítě začalo pomalu poznávat jistá pravidla. Nebojte se říct „ne“. Dítě není rádo, když je samo strůjcem svého osudu. Potřebuje, aby je někdo vedl, stejně jako potřebuje vzdorovat. Nezapomeňte, že dítě chce rodičům dělat radost, ne je zlobit. Jeho chybu mu jasně vysvětlete a kompenzujte něčím jiným: např. uhodí-li holčičku, ukažte mu, že holčičku může pohladit, ale ne bouchat lopatičkou. Odměňte ho za věci, které dělá správně. Chvalte.

Mám STRACH!

Další projev, který v tomto věku sílí, je strach. Znamená to, že dítě roste a vyvíjí se. Příjměte všechny známky tohoto pocitu a nebuďte na něj zbytečně hrubí. Buďte oporou.

MOJE, moje...

Vaše milované stvoření začíná být také setsakra žárlivé. Začalo to už dříve různými nesouhlasnými zvuky, nyní už nabývá řádných obrysů. Začíná se totiž více soustředit nejen na vlastní vztah k ostatním, ale hlavně na vazby ostatních vůči sobě. Je schopné vycítit vztahy mezi matkou a jinými lidmi a trpět proto, že už není hlavním objektem její lásky. Špatně by např. snášelo, kdyby se nyní matka starala o mladšího sourozence. I vůči tatínkovi bude mít výhrady, když se s maminkou mazlí. Nebojte, tohle se bude ještě plně rozvíjet v následujících letech.

Je důležité v těchto často vypjatých okamžicích dítě ujistit, že je stále milujete, a zároveň nedovolit, aby ve snaze dosáhnout svého zvítězilo. Role otce je podstatná. Táta by se neměl rozčilovat, nýbrž ukázat potomkovi obdobné stanovisko. Něžně je učte, že vaše láska k němu je bezvýhradná, ale není jediná bytost, kterou milujete.

Já už CHODÍM!

V tomto období děti obvykle začínají s prvními pokusy o vlastní krůčky. Jestliže to vaše patří do skupiny „předčasně" či naopak „opožděně" chodících, buďte úplně klidní. Čas, kdy začne dítě chodit, nemá žádný vliv na jeho celkový vývoj. Aspoň pro upřesnění: děti by se o to měly pokoušet někdy mezi 10.–18. měsícem. Symbolicky řečeno, prvními kroky dítě vstupuje do světa lidí a opouští své rané dětství.

Nutno podotknout, že navzdory i kvůli svému nadšení záhy narazí na určité limity (kladené rodiči či samostatně poznanými). Tím se projeví určitá frustrace – problém do dalších měsíců jeho života. Podpořte tedy jeho snahu tím, že pořídíte nějakou přenosnou oporu (děti milují maličké kočárky pro panenky, různá autíčka apod.), a tím, že je povzbudíte. Když spadne na zadeček, rozhodně je nelitujte. Můžete tak přímo ovlivnit jeho budoucí důvěru ve vlastní schopnosti.

Spím, či bdím?

Mnozí rodiče si myslí, že dítě potřebuje ke spánku naprostý klid. To je omyl. Vyvolá to jen větší citlivost na hluk, takže když vám pak spadne špendlík na zem, je zle. Ale vážně: jakýkoli zvuk by se sám o sobě mohl stát velkým zdrojem neklidu. Navíc dítě bude mít kvůli tichu strach, že jste je opustili, a vynasnaží se ujistit, že se svým strachem nezůstalo samo. Raději tedy pootevřete dveře do ložnice, aby bylo slyšet konejšivé zvuky domova. Tím však nemyslíme televizi, v níž jsou zcela cizí hlasy, domov ničím nepřipomínající. Pak by se mohlo naopak vzbudit, aby zvědělo, co tak zajímavého se děje, či se ujistilo, že je pro vás důležitější než ta zářící bedýnka.

Vím, co říkáš!

S řečí vašeho potomka je to stále lepší. Pečlivě sbírá všechen slovní materiál. Je tedy důležité, abychom na něj co nejčastěji mluvili – jasně a srozumitelně. Formou hry ho můžete začít učit, kde má nos nebo zub. I když prozatím nemluví, živě s námi komunikuje. Vcelku rozumí, dokonce reaguje na jednoduché pokyny, např. Kde je dudlík? Přines dudu! Vnímejte intonaci jeho vlastních slov, mnohé vám prozradí!

Dej mi lžičku, dám ti svou...

Je čas zkoušet učit dítě, aby pomalu a postupně začalo samo jíst. Bude nadšeno předmětem, který mu dáte do ruky na pokusy o provrtání kaše skrz na skrz. Nebraňte jeho zvědavosti a dovolte, aby se s lžičkou seznámilo, zatímco vy je budete krmit druhou. Riziko špinavých zdí a poťapkané podlahy tu je, jenomže jak se jinak naučit jíst? Nechcete je přece krmit ještě ve dvou letech, když to dokáže samo mnohem dříve. Zakořeňte v něm pocit, že jít ke stolu je radost. Nemusíte přitom samozřejmě souhlasit, když rozjařeně vyklopí talíř na zem. V tomto období jsou užitečné bryndáčky s rukávky.