Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dobu, kdy dcerka s nechutí trávila čas na nočníku, mám v živé paměti. Dokázala na něm sedět, až měla na zadku otisk, ale nenechala v něm ani kapku, natož bobek. Jen co vstala, s blaženým úsměvem udělala „čííí" do kalhot.

Až jednou... Venku přiběhla, že bude „cůůůlat". Jako správná matka jsem vybrala koutek za hřištěm a se slovy: „Tak pojď, budeš čurat na kytičku,“ jsem ji nechala vykonat její potřebu. Ta kouzelná věta mi ale v budoucnosti měla přinést spoustu potíží.

Od té doby dcera trvala na tom, že bude čurat jen a jen na kytičku. Kytičky musely být i v nočníčku, jinak se prostě „cůůlalo“ do kalhot. Copak v létě to ještě šlo, malér nastal, když kytičky zmizely pod sněhem. Malá stála, nohy křížem a vřískala „Já nemůůůzu cůůlat!! Jááá nemám tytyctu.“ Pokud jsem nesehnala cokoli kvetoucího, bylo zaděláno na malér. A tak se stalo samozřejmostí, že jsem po kapsách nosila sušené a užmoulané kytičky, aby malá měla na co „cůůlat“.

Zádrhel to byl ve městě, když kytičky v kapsách došly a já nenašla pod sněhem ani lupen. Řev se nesl náměstím, slzičky tekly po tvářích a lidé si mě prohlíželi jako matku tyranku. Musela jsem vběhnout do květinářství a koupit kytku, aby malá přestala vřískat a mohla se vyčurat. Prodavačka na mě koukala divně, když jsem nechtěla přidat asparágus ani kapradí a s jednou ovadlou kytkou se řítila ven z obchůdku. Na její pohled, když viděla jak házím kytku na zem a malá ji s blaženým úsměvem „zalévá“, nikdy nezapomenu.

Také domluvy, aby do nočníku udělala bobeček, byly zdlouhavé a obvykle končily pláčem a slovy „nende to“. Jednou, už na pokraji zoufalství, jsem si dřepla před nočník, na kterém trůnila naše výsost, a vzala ji za ruku: „Tak pojď, já ti pomůžu. Budeme tlačit spolu a uvidíš, jak nám to půjde.“ Společně jsme tlačily tak vehementně, až byla dcerka rudá jako ráček a já měla na čele pot. Stal se zázrak a v nočníku se objevil historicky první pidibobek. To bylo slávy... Od té doby jsme zásadně tlačily společně.

Jednou u nás byl na návštěvě kamarád. Hráli jsme karty, když se Franta zvedl s tím, že musí na záchod. Karty ležely na stole a čekalo se a čekalo. Manžel prohodil něco v tom smyslu, že to Fánovi asi nejde. Malá nelenila, rychlostí blesku doběhla ke dveřím toalety, bez varování je rozrazila a na vyděšeného Frantu spustila: „Nende to, viď??? Já ti, stlejdo, pomůzu! Pojď budem klacit spolu!“ Vzala Frantu za ruku a začala usilovně tlačit. Ten v první chvíli jen nechápavě zíral a potom se začal řehtat na celý barák.

„Martinko, ty jsi tak hodná!! Bez tebe bych to určitě nezvládl. Ještě že tě mám, co bych si bez tebe počal?“ Malá se hrdě vrátila ke stolu s tím, že stlejda uz to zvládl. Z karet nebylo nic, protože Franta slzel smíchy a my s manželem nemohli ostudou ani mluvit.

Franta samozřejmě všem líčil, jak mu naše Martinka pomáhala „klacit“, a manžel na stavbě ještě dlouho poslouchal, když šel na toaletu: „Hele, Marťas, a zvládneš to sám, nebo má jít s tebou mistr tlačit?“

Jsem opravdu ráda, že tenhle věk jsme ve zdraví přežili. Přehouply se roky a my místo kytiček a bobečků zápasíme s pubertou. Na tu by ovšem jeden článek nestačil, vydala by na román.Tak zase někdy příště...

Pro pobavení čtenářek a jako výstrahu všem maminkám napsala