Ze syna nám roste sobec
.jpg)
Máme dvanáctiletou dceru a osmiletého syna, který nám dělá starosti. Připadá nám, že z něj roste pořádný sobec, a nevíme co s tím.
Už jako malé dítě byl přehnaně lakomý. Nikdy nikomu nepůjčil hračky, jakmile dostal od někoho třeba bonbony nebo čokoládu, s nikým se nepodělil. Dcerka je jiná. Pokaždé, když něco dostane, nabídne všem, nedělá jí to potíže. O všechno se dělí i se svým bratrem, dokonce i když on si svůj „příděl“ už sní, klidně mu dá část svého. On jí to však nikdy neoplatí, naopak má pocit, že má nárok na všechno, co je její.
Mnohokrát jsme s ním o tom mluvili a vysvětlovali mu, že takhle se chovat nemůže. Bezvýsledně. Nemá kvůli tomu ani žádné kamarády. Kdykoli se nějakým chlapcem spřátelí, brzy to skončí. Nikdo s ním nevydrží. On si od každého bere, někdy přímo vynucuje cokoli, ale sám nedá druhým vůbec nic.
Trápí nás to a nevíme si rady. Už jsem dceři říkala, ať mu oplácí stejně a taky mu nic nedává. Ale ona asi raději ustoupí, aby měla klid. Matěj si totiž umí všechno vynucovat velmi ustavičně až agresivně. Asi jsme někde udělali chybu, jenže nemůžeme přijít na to kde. Nevím o tom, že bychom ho někdy nějak protežovali. Oběma dětem jsme dávali vždycky stejně a vedli je k tomu, aby byly vstřícné nejen k sobě navzájem, ale i k ostatním. U dcery je všechno v pořádku, syn se nám nějak vymknul z rukou.
Třeba je to povahový rys, se kterým nic nenaděláme, těžko říct. Možná mu všechno dojde, až bude větší a absence kamarádů na něj více dolehne. Jenomže co když mu to nedojde a bude se to zhoršovat?
Setkal se někdo z vás s něčím podobným? Co byste nám poradili? Jak na něj? Je mu osm, pořád je to malý kluk, určitě je ještě čas to změnit. Jen vědět jak.19.5.2008 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 17 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Ze syna nám roste sobec
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
sally: souhlasím se Sally, každý by měl mít své hračky, jídlo, mlsky, a jak s nimi naloží, to je jeho věc, nikdo by je neměl nutit, aby se rozdělili, to vyvolává jen jejich odpor.
Na druhou stranu je to ale nedotknutelné vlastnictví a bez svolení druhého si je nemůžou jen tak půjčit nebo něco sníst - v tom bych byla naprosto nekompromisní.
Starší syn se klidně sám od sebe rozdělí o všechno, dá i poslední kousek, ale musí to být dobrovolné, jakmile je tam nějaký náznak nucení, hned se brání. Mladší dcera se moc ráda nedělí, ale děti ví od malička, že si nemůžou brát věci toho druhého, takže když ona chce něco po bráchovi, musí za to zase něco nabídnout nebo se aspoň domluvit.
Prostě musí být jasné, že žádné vynucování nebo braní cizích věcí neprojde a následuje trest, když se sám podělí, je to pro něj výhodné. A tohle by měli dodržovat všichni, i dcera, ta ovšem bude potřebovat vaše vysvětlení a taky podporu, a možná i vaše rázné zakročení, aby si syn potom na ní nevylíval vztek.
Já jsem se jako dítě taky strašně nerada dělila. A zůstalo mi to, jsem sobec
Asi je to povahový rys, nevím. Nepamatuju se, že bychom měli v rodině lakomce. Třeba si to nesu z některého minulých životů A možná to naši ještě podpořili tím, jak do mě furt hučeli "rozděl se, rozděl se..." Ono se to časem nejspíš obrousí, až kluk, až bude starší, pochopí, že je kvůli tomu neoblíbený...
No mě zaráží to, že víte jak se on chová k sestře a nic s tím neděláte. Přijde mi to nefér k té starší - že brácha jí terorizuje a okrádá a ona si to "musí" nechat líbit. Myslím, že byste měli v tomto případě tvrdě zasáhnout - aby ona viděla, že má u vás podporu, pak by měla být schopná se alespoň někdy bratříčkovi postavit.
Druhá věc ohledně dělení - osobně zastávám názor, že děti se nemusí vždy o vše dělit. MOje děti jsou mladší, ale mají např. svoje "spací" plyšáky, které nemusí NIKDY půjčovat atd.... aby měly určitý pocit soukromí a něčeho, co je opravdu jen jejich. Oni se pak snáz podělí o něco nedůležitého (třeba sladkost), když vědí, že jsou místa a situace, kde se dělit nemusí.
Já jsem byla taky neustále nucená se dělit atd. - a pak třeba ty situace, že jsem už jako vdaná při nákupu koupila čokoládu, celou jí honem sežrala cestou domů a papírek hodila do popelnice, aby manžel neviděl, že jsem měla čokoládu - připadala jsem si jako magor 
, ale zvyk je železná košile. 
..... takže soudím, že je sobce možné vychovat i tím, že se do něj nesobeckost vtlouká horem dolem hlava nehlava..... myslím, že dítě má nárok být v něčem sobec... třeba nepůjčit hračku kterou právě dostalo k narozeninám, nedělit se o odměnu, kterou samo nějak získalo atd.....
.jpg)
... tak u nás to bylo naopak - starší dcera byla ( teď už taková - se sebezapřením není) spíše skrblík, mladší syn se rozdělil s kýmkoliv o cokoliv . Pokud by tenhle rys přetrvávál i dále, asi bych se poradila s odborníkem - oni znají různé finty, na které obyčejný člověk nepřijde.Držím pěsti!
Brácha byl taky takový (je o 4 roky mladší) a dneska to s ním docela jde 
ze skrblíka filantropa neuděláte
Řekla bych, že je to tím, že je až druhý v pořadí. Má starší sestru. Věřím, že kdyby bylo dceří 8 a synovi 12, byla by možná lakomá dcera. Ještě bych z toho kovbojku nedělala. Ale, aby část svých mlsků rád dával dceři, také rodičům, na tom bych trvala. Více bych si všímala, jaké má nadání a tam bych ho směrovala. Třeba hudebka, kreslení, modelování, kolektivní sport, soutěže. 
Přesně podepisuju co píše Aja!!!
Nedáš, nedostaneš, jedině názorně předvést, domluvy nepochopí
Zkusila bych rozdělit čokoládu a jiné pamlsky na tolik dílů, kolik je přítomných lidí. Aby musel vidět tu dělbu. Určitě bych nedala každému celý kus...
U hraček je to obdobné, třeba vytrvat, jednou pochopí... stále bych mu opakovala, že jeho neochota půjčit druhým ho připravuje o kamarády.
Nezbývá než doufat, že jednou pochopí. 
.gif)
Domluvy a promluvy jsou zbytečné. Chce názornost a důslednost. Nedáš nedostaneš
.jpg)
Těžko říci ale druhorozené děti jsou obecně asi větší sobci a většinou se snaží prosadit v každé situaci a i v dělení nedělení na rozdíl od prvorozených.
U nás to tak bylo stoprocentně ,v rodině mé ženy taktéž a pokračuje to i u našich kluků.
Náš prostřední se taky snaží být sobeček a tak to řešíme to jeho zapřažením do domácích prací , předáváním odpovědnosti a pomoci s nejmladším. Docela to funguje.
Na psychologa se mi to zatím nezdá spíš by potřeboval nějaký kolektivní sport....
Zaffira: Plně souhlasím. Odborník je na místě co nejrychleji. A pak hlavně vytýčit hranice a důslednost ve všem.
Psycholog jistě poradí, jak na to. A nebude to jen jedno posezení.
Držím palce 
Nedávat mu žádné dárky a odměny.Kdykoliv si něco společně budete rozdělovat,tak ho vynechat,atˇse vzteká či cokoliv.Zkusit situaci nekomentovat a na čas ho vyloučit ze společných akcí.A zaukolovat povinnostmi .A zkusit odborníky psychology,mluvím pouze jako matka i pracovně jako vychovatelka.
no když on jde na vás agresivně, vy na něj jděte taky, musí pochopit, že si nemůže dovolit vyřvávat kdeco. Potrestat, trvat na trestu, za dobrý chování odměna. A dceři dávat tak, aby on neměl šanci vyžebrávat, a pokud bude, tak mu to prostě zatrhnout.
A asi bych se poradila s odborníkem.
muj bracha byl jako diite desne lakomej, ale tahle vlastnost mu, nastesti, nezustala
