Ty jsi celá po dědečkovi!
Každá máma to zná. Po narození dítěte se u ní na návštěvě postupně vystřídají všechny babičky, tetičky a jiné příbuzné. Nový přírustek přivítají do rodiny, řádně ho "oňuchají", šišlavě pochválí a hned se začnou pídit po tom, komu je ten prcek podobný.
Po kom to dítě je? Zkoumají očička a nosánek a pusinku a ouška a loví v paměti, jak vypadali rodiče toho uzlíka v jeho věku. Někdy je to jasné na první pohled. Geny si pohrají a narodí se klon. Několik takových případů jsem poznala a připadá mi, že všichni jsou spokojenější, když je to klon otce. Pater je v tomto případě certus, hosana!
Většinou je však nový člověk směsí obou rodičů, a pak je zábavné pozorovat, jak do něj babičky projektují to, co by vidět chtěly. Rodiče maminky si přijdou pochovat vnuka a už se ozývá: "To je ale drobeček! Podívejte se na ten nosánek! Přesně takový měla naše Helenka, když se narodila! No jo, je to celá maminka! Pepo, podívej se, že mám pravdu?" otočí se novopečená babička na manžela. A Pepa rozpačitě zavrčí: "Já se v takovejch věcech nevyznám..." Načež pozbývá i poradní hlas. Vzápětí dorazí procesí od čerstvého tatínka a pokojem se nese hlahol: "Tak tady ho máme, ukaž se! Ten má krásný očička! A ta pusinka! No stejnou měl i náš Petřík, když byl malej! Je to celej táta! Co říkáš, Franto?" obrátí se Helenčina tchyně na toho svého. Franta odvětí něco podobného jako předtím Pepa a dalšího boje mezi babičkami se oba účastní už jen jako pozorovatelé.
Rodičům miminka je to obvykle úplně jedno, pro ně je ten uzlík stejně nejkrásnější na světě, ať už je podobný komukoliv z nich. Ale pro některé příbuzné je to téměř otázka života a smrti. Komu je podobný? Ze začátku jsou v podstatě všechny děti stejné, jejich rysy jsou hodně jemné. Postupně se ovšem začínají "vybarvovat" a podobnost s někým z rodiny je stále zřetelnější. Hodně často se podobají rodičům, někdy hrdým prarodičům, nedej bože, když se zvrtnou po tetě Božce z druhého kolene, která si vzala bucláčky po prababičce, co chtěla tchyně do své výbavy!
Geny dokáží namíchat neskutečné koktejly. Mám kamarádku, jejíž děti jsou si neuvěřitelně podobné. Na první pohled je poznat, že jde o sourozence, ač jsou od sebe bratr a sestra věkově dost vzdáleni. Moje děti, to jsou originály. Nejstarší má světle hnědé vlasy a zelené oči. Podobá se manželovu dědečkovi. Mladší dvojčata jsou jako oheň a voda: tmavovlasý chlapeček s tmavýma očima, kopie mého otce, a modrooká blondýnka, takový skříteček, u níž stále váháme, po kom vlastně je. Lidé, kteří nás potkají poprvé a neznají nás, mi protě nevěří, že jsou to dvojčata. Ale přísahám, fakt je mám s jedním chlapem!
Jak je to u vás? Patříte mezi ty, kteří podobu prostě nevidí, i když vás všichni okolo přesvědčují, že je to přece evidentní? A nebo hned vidíte, že prcek je po mámě, po tátovi, po babičce, po sousedovi? A i kdyby po sousedovi, tak co, hlavně, že jsme zdraví, že?
11.11.2008 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 34 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Ty jsi celá po dědečkovi!
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Tohle zkoumání podobnosti mi přijde tak strašně, ale strašně trapné 
Naše babičky, máma a tchýně, se u staršího syna shádaly ještě v porodnici... sešly se tam nad ním jak zlé sudičky a už to začalo: "ta brada a pusa, to je úplně do našeho rodu!" - "Ne ne, kdepak, to má po nás, a ten nos, to je celý dědeček!" No byly schopné se tam snad utlouct nad tím, jestli je dítě do mojí rodiny nebo do manželovy 
jako by si každá potřebovala to vnouče nějak přivlastnit nebo co 
Malá Baronka je věrná kopie svého tatínka nejen opravdu perfektní podobou /i porovnání fotek manželových ročních narozenin a dceruščiných ročních narozenin-jak dvojčátka
/ Měla viditelný rodový nosánek k rozpoznání už na ultrazvuku, má po něm i povahové rysy a oba jsou Vodnáři
Klekí: 
Jo a když k nám přišli příbuzní pokoukat a rozplývat se, zrovna jsem malého přebalovala no a pěkně mu stál
. Tak říkám, no jak jinak, celej táta
Tak u nás se to ještě rýsuje, něco má syn z manžela, něco ze mě a oči má po dědovi. Všichni tvrdí, že je modrooký, ale oči má spíš šedivé, jako děda.. No a já stejně každému tvrdím, že je po sousedovi a je
Juana: Mám podobnou historku, mohlo mi být tak 14 stála jsem ve frontě u uzenina prodavačka na mě taky furt čučela, pak jsem přišla na řadu, řekla, co chci a ona se mně zeptala: "Nejsi malá .....ová?" Tak říkám, že jo a ona - "já si to hned myslela,když jsem tě viděla, ale když jsi promluvila, už jsem si byla jistá, ty máš i hlas jako máma" 
Moje děti jsou mixované.
Ale u dcery je jedna perlička: její tatínek má takové kapku špičaté uši, jak netopýrek a má je poměrně velké. Já mám uši malinké, kulaté. A chudák holka má od každého jedno ucho 
Vzpomněla jsem si na jednu historku z mládí mé matky. Když jí bylo asi 17, tak se po ní dívala jednu dobu hrozně divně nějaká prodavačka v jednom obchodě, kam chodívala. Až jednou ta paní mámu oslovila slovy: Slečno, promiňte, ale nejmenovala se vaše maminka za svobodna Holoubková? Měla pravdu. Ona paní chodila zhruba v tom věku, jako byla tehdy moje máma, s mojí babičkou do školy. Máma o tom pak říkala doma a paní se po více než dvaceti letech znovu sešly a pokecaly si.
a největší kopírák jsem zažila v bývalém bydlišti. Tam bydlelo cosi (nijak jsme nedokázali určit, jestli je to chlap nebo ženská) a to vozilo cosi (tam jsme taky nedokázali určit, jestli je to kluk nebo holka) trolejbusem ráno s náma. To dospělé vozilo to malé do ústavu sociální péče a samo to bylo zřejmě absolventem
To je hrůza, že v těhle případech je ta podoba nejjasnější
dcera mi vůbec podobná není, je po svém otci a po tchýni (chudinka malá), ale kdo nás vidí naživo, říká, že jsme si úžasně podobné. Má prostě mojí mimiku...
jak je to s děděním podoby nemám páru, ale můj nejstarší syn byl asi do 3 let kopie babiččinýho bratra, ségry tchán mu říkal "tebe znám, ty chodíš k nám do hospody"
já jsem ze tří holke po pěti letech a jsme každá jiná
Naši kluci jsou dnes úplně rozdílní /už jsem to psala/. Je mezi nimi rozdíl tří let, ale když byli malí, byli jak klóni.Na koupacích fotkách z vany je poznám jen podle špuntu ve vaně, mladší už bydlel v jiném bytě a tam byl špunt na opačné straně.
Ale měli jsme sousedy, takové trošku "auvajs" a ti měli 8 holek. To byi klóni! Vpředu šla mamina, průvod uzavíral otec a mezi nimi 8 holek s předkusem, odstávajícími oušky a kulatými zády,jedna jako druhá. Fakt se za nimi každý otočil.Dcera dnes učá jejich děti a ty jsou taky jako ty ruské babušky, stejné od největší po nejmenší.
Mám vnučku, 19- která vždy byla na tátu- mého syna.! Jak šel čas holka se měnila a na maturitním tablu jsem zůstala nad její fotkou stát jak solný sloup. Je to celá moje mamka- synova babička. Ta ve kterém se viděla. Kterému pekla 3x v týdnu na vojnu bágl buchet, ta, která se už jeho návratu zvojny NEDOČKALA. Je to až s podivem, ale je to tak. Ale jen podobou. Povahově-respektive - výchovou- je celá máma!!!
.jpg)
naše děti máme rozdělené syn na mě a dcera po manželovi ,ale někdo řekne ,že je calá já tak nevím ,ale určitě jsou naše 
Naše dcera je spíš po tatínkovi, nebo spíš do jejich rodiny, je hodně podobná manželově sestřenici, ale vlasy má blbý po mně nebo po tchýni. Uráží se jako moje sestra a uječená je po sestře mého otce, Ne, přeháním, to ji už přešlo. Ale s muži všeho věku manipuluje už snad od narození podle své pratetičky, sestry mé tchýně.
Syn je takový mišung, od každého něco, uši po manželovi, oči po mém tátovi, nos asi chudák po mně, a vlasy (padouch) nejspíš po tchánovi, ten je má hustý a silný.
Jako děti jsme si občas prohlíželi fotoalbum naší babičky a bylo zajímavé, že na určitých fotkách, v různém babiččině věku, jsme na nich poznávali naši matku (podle fotek z dětství), moji sestru, mne a naši sestřenici, přitom v dospělosti si až tak moc podobné rozhodně nejsme.
