Švagrová se mi vyhýbá, protože má postižené dítě
.jpg)
Před více než třemi roky jsem se přivdala do manželovy rodiny. Takhle napsáno to vypadá divně, ale je to prostě tak. Přestěhovala jsem se přes celou republiku, opustila své přátele, svou rodinu a odešla za hlasem svého srdce, jak se říká. Jeho blízcí mě přijali okamžitě za svou. Je to velká, soudržná rodina. Manžel je nejstarší ze tří sourozenců a všichni se velmi často scházejí u rodičů, protože v tak velké rodině pořád někdo něco slaví. A když neslaví, tak se prostě chtějí vidět jen tak. Jsem z toho nadšená. S manželovými rodiči si tykáme a naše vztahy jsou opravdu vynikající.
Všechno vypadalo na idylku, zvláště, když jsem rok po svatbě otěhotněla. A vzápětí otěhotněla i moje švagrová. Protože v novém bydlišti moc kamarádek nemám, byla jsem šťastná, že mám s kým těhotenství a vše kolem něho prožívat. Celá rodina se těšila na "skorodvojčata". Naše Agátka se narodila předloni v srpnu, švagrová porodila Radečka o měsíc později. Jenže její porod byl velmi komplikovaný a Radeček bohužel není úplně zdravý. Má dětskou mozkovou obrnu. Projevuje se postižením obou nožiček a přidala se k ní i epilepsie. Pro všechny to byl šok. Švagrová dělá, co může, aby Radečkovi pomohla. Cvičí s ním, navštěvuje odborníky, homeopaty, dokonce i léčitele. Opravdu klobouk dolů před tím, co všechno musí zvládnout. Celá rodina se jí snaží pomáhat, poskytuje morální podporu, pomáhá s hlídáním.
Jen se mnou přerušila švagrová téměř veškeré kontakty. Několikrát jsem ji zvala k nám, ale vždy se vymluvila, že nemůže, protože už něco má. Jestliže se koná rodinná sešlost, kam jsme pozvaní i my s Agátkou, ona s Radečkem nepřijede. Nedávno jsem se stavila u tchyně na kafe. Švagrová zrovna volala, že má cestu kolem a přijede k ní. Jakmile se ale dozvěděla, že tam s Agi jsme, odložila návštěvu na jindy. Už to začíná být nápadné a myslím, že to není nepříjemné jen mně. Nevím, co mám udělat. Myslím, že důvod toho všeho je, že švagrová nesnese pohled na naši Agátu a jejich Radka vedle sebe. Ten rozdíl mezi zdravým a postiženým dítětem je viditelný a ona se s tím asi ještě nesmířila. Chápu, jak je to těžké, sama si neumím představit, že by naše Agi...
Přitom celá rodina obě děti nade vše miluje a myslím, že mezi nimi nedělají rozdíly. Agátka je sluníčko a Radeček, jak jsem měla příležitost ho párkrát vidět, ještě větší. Když jsme se potkaly se švagrovou asi před měsícem, obě děti na sebe krásně reagovaly, myslím, že společné soužití by oběma hodně prospělo. Švagrová se nám však vyhýbá i nadále.
A já nevím, jestli to mám nechat být a počkat, až (a jestli) si tohle všechno vyřeší ona sama v sobě, nebo si s ní o tom všem mám nějak citlivě promluvit... Co byste dělali na mém místě?
16.3.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 23 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Švagrová se mi vyhýbá, protože má postižené dítě
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Ano jistě, doporučuji se podívat na stránky kliniky www. Neuroaxon .cz, jsou tam zařízení přímo na dětské pacienty, kteří jsou po dětské mozkové obrně, doporučuji návštěvu a konzultaci.
Také mám syna po DMO, mohla by jste prosím poradit, kde ta klinika je? A co tam přesně mají?
Musela jsem s dcerou řešit stav po dětské mozkové obrně, nebylo to nic hrozného, ale jemná motorika byla opravdu špatná, a bylo to dost vidět, hodně dceři pomáhalo dojíždění na soukromou kliniku do Prahy, kde se dětem věnují, a díky specializovaným cvičím metodám také dost pomáhají.
ja mam postizene dite a proto pisu z vlastni zkusenosti.Dle meho nazoru je to to nejhorsi s cim se musi matka smirovat.Nejhorsi je porovnani zdravych deti,obzvlast v dobe kdy delaji nejvetsi pokroky.Videt vsechny deti okolo,jak delaji pokroky a jen to vase ne je hrozne bolestive.O synove postizeni vime 3 roky a ja se s tim jeste nesmirila a nevim jestli se nekdy smirim,ale musim uznat,ze casem se to trochu zlepsilo,duvodem byl kontakt s dalsimi stejne postizenymi detmi.Clovek potrebuje vedet,ze v tom neni sam.Jeden cas jsme uplne prestali chodit mezi lidi,jen proto,ze pohled na normalni deti byl pro me a manzela nesnesitelny.O synove postizeni zatim vi jen moje nejblizsi rodina,s kamaradkami se nestykam a jeste jsem nemela silu to nektere z nich rict.Bavim se zasadne jen s lidma,kteri maji nejakou zkusenost s postizenim,ze zkusenosti vim,ze jsou jedini,kteri chapou.
.gif)
Jak tu už psal někdo přede mnou - nejde někoho, kdo o kontakt nestojí, do kontaktu natlačit... a tlačit do něj v takovéhle situaci by mi přišlo vůbec špatný...
Ač věřím, že je to pro Tebe těžký, nechala bych to být... a možná bych, kdyby to bylo možné, zkusila občas na nějakou rodinnou akci, kam půjde švagrová s malým, zajít taky ... bez dcerky... abyste vůbec měli příležitost k nějakému "normálnímu" kontaktu...
Rozhodně bych s ní o tom nemluvila... tohle prostě musí přebolet jí, a tak jako nepomůže, když ti někdo bude říkat, že smrt tvého nejbližšího bylo vysvobození, tvoje bolest se tím nezmenší a musíš jí jen přežít, tak nepomůže škrábat do téhle bolesti...
Tvou švagrovou docela chápu, asi bych se na jejím místě nechovala jinak. Mám sousedku, obě máme dvacetileté syny, a ten její je postižený. Nikdy se mi nevyhýbala, ale snažím se ji aspoň nedráždit, nepůjdu jí vypravovat, že máme za sebou první semestr. Sousedi mají ještě zdravého chlapce, myslím, že to je dost postavilo na nohy. Třeba až se švagrová dočká také zdravého dítěte, tak s Tebou obnoví styky. Jo, a když jsme dřív neměli auto, tak jsem jezdila se sousedy do poradny, a bylo mě to hodně blbé, chtít to od nich a ještě dráždit zdravým miminkem, cítila jsem se hloupě.
.jpg)
Tohle téma je hrozně bolestivé, nakonec každá z nás ví o někom, kdo má postižené dítě.
V mém okolí je holčička - vlastně už slečna, jejíž rodiče jsou našimi dobrými kamarády - a ta má těžkou kombinovanou vadu. Od raného dětství měla spoustu potíží a "přesto" s ní všechny děti s té naší bandy kamarádily, pomáhaly jí a dodnes se s ní všichni přátelí. Tím chci říct, že není dobré handicapované děti izolovat a navíc když má stejně staré dítě v okolí je to dar - pro ty rodiče je to těžké ale o ně tady nejde, stejně se s tím budou muset porovnat a čím dřív to udělají, tím líp pro ně, celou rodinu i ty děti, asi bych se s ní aktivně spojila a nabídla jí pomoc, hlídání, cokoli, jen aby viděla dobrou vůli z mé strany. Taky matka by si s ní mohla promluvit - obě vnoučata jsou její a určitě jí není jedno, že se ani neznají.
Přeju hodně sil a 
Věruš, nech to na ní..ona se s tím teď musí ještě poprat, stále je to pro ni "čerstvé" a tak potřebuje čas......
Až bude sama chtít, určo dá vědět, je to těžké-pro celou rodinu, ale hlavně pro ni....Budu držet palečky, aby se to vše zase urovnalo a vrátilo do starých kolejí....
Myslím, že je to pochopitelné, protože pro matku je nejhorší porovnávání dětí. Nechte to být a až uzná za vhodné, určitě se ozve. Není to nic proti Vám. Je to neštěstí a ona to musí ustát. A to je velice těžká věc. Spíš bych ji nabídla schůzku bez dětí, jen tak pokec, vytáhnout ji na kafe, cvičení atd.
.gif)
Určitě je pro tebe jednodušší smířit se s tím, že se ti švagrová vyhýbá, než pro ni smíření s tím, že její dítě je postižené. Proto to nech na ní.
Myslím, že se nejedná o vyjímečný stav. Nepřeji vám nic zlého, ale připusťte si alespoň na chvíli, kdyby se vše odehrálo obráceně. Nechte vše být tak jak to je. Až budete starší, pochopíte.To není závist ani
nenávist, jen neštěstí matky.Kdo nezažil, těžko chápe. Ne každá pomoc a ohleduplnost může pomoci.
Možná se to ani nikdy nezmění, každopádě nelze někoho natlačit do kontaktu, o který nestojí...Při vhodné příležitosti, říct, že se chceš kontaktovat a ráda pomůžeš...ale počítat s tím, že švagrová o to stát opravdu třeba nebude..
Už tak tak to má dost těžký..netlač na pilu, není tvoje chyba, když se ti kontakt nepovede obnovit..nemáš ani žádnou povinnost pomáhat tam, kde o tvojí pomoc nestojí..
Jsou věci, se kterýma se prostě musíme smířit..
Myslím,že jednoho dne se to změní,asi to chce víc času a porozumění.Tak netlačte na pilu a nevnucujte se.Až se s tím více ta švagrová vyrovná,tak sama přijde.
Ona potrebuje cas se s tim srovnat, musi to byt pro ni hrozne tezke.... bud trpeliva... kdyby byla nejaka vhodna prilezitost, snazila bych se ji ric, nebo dat najevo, ze ji chapes a ze az bude chtit nebo potrebovat, ses tam pro ni... a nechat to na ni, aby prisla az se na to bude citit... ale nedelej nic nasilne, mohlo by se to zhorsit...
chudák švagrová 
netlač na ní, potřebuje čas
