Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

byla jsen se synem v nemocnici už několikrát a rozhodně jsem se ani jednou nenudila. I když sjem tam neměla ani TV ani notebook, vždy bylo co dělat - skákala jsem kolem malého, když usnul, dočítala jsem dlouho rozečtené knihy.... Ale rozhodně bych ho tam nenechala samotného ani teď, ani v nejbližších pár letech (jsou mu 3 r.) Snad to už nebude potřeba...
Přeji hodně zdraví a trpělivosti.

Je mi záhadou,proč by jste tam nemohla být i v noci? Pokud to nemocnice neumožňuje vyhledala bych jinou. Podle Charty práv pacienta-zejména dětského Vám nemocnice musí umožnit pobyt s dítětem celou dobu jeho hospitalizace tudíž i v noci. Já bych si to vydupala. A také že jsem si to vydupala. Se synem jsem byly na pozorování, když vypadl z postýlky. Stačilo říci,že jdu jinam,když mne tam u něho nenechají.
A s programem si nedělejte hlavu. Budete ráda,že si s ním můžete dopřát klid.Prostě se prospat když on bude spinkat. Doma si klidu neužijete tak si to vynahraďte v nemocnici.Vemte si sebou nějaký rest.Nedočtenou knížku,nedopletený svetr nebo jinou ruční práci.

Dcera měla taky 5 let, když byla na operaci. První den, kdy byla po operaci na JIPce mě k ní pustili vždy jen na chvíli, ale naštěstí pořád spala a když se probrala, tak aby mě viděla. Když ji pak dali na normální pokoj, tak jsem si s ní hrála, předčítala, držela za ruku. Když už mohla do herny, tak jsem si vzala sebou čtení, luštění, háčkování, ale byla jsem po ruce, když něco potřebovala. Většinou jsme si povídaly s jednou maminkou, jejíž syn měl podobný problém jako dcera a operovali je ve stejný den.
Přicházela jsem ráno, než je budili. Po obědě jsem musela pryč, 2 hodiny museli ležet v postýlkách (koupili jsme diskmena a pohádky na CD, aby mohla ležet a poslouchat). A pryč jsem odcházela, až jsem ji uložila na spaní. Je to dost velký nápor na nervy, vidět, jak ji něco bolelo a nemoct pomoci.
Přeji synovi brzké uzdravení a Vám pevné nervy

Taky jsem byla několikrát s dítětem v nemocnici a jak už se psalo níž, nudit se s největší pravděpodobností nebudeš. Většinu dne jsem se snažila zabavit dítě, aby bylo v klidu v postýlce, takže vždycky jsem s sebou brala pohádkové knížky, pastelky, blok, pexeso apod. a pro sebe knížku, časopisy pro případ, že by dítě spalo. A když náhodou spalo, nebyl problém poprosit sestru, aby na ně dohlédla, a došla jsem si třeba pro kafe do bufetu. Hodně štěstí , ať všechno dobře dopadne!

Byla jsem mnohokrát s dětmi v nemocnici,i více než 2 týdny.Bylo to ještě za komunistů.Od rána do noci jsem skákala kolem svých dětí i kolem cizích,dokonce jsem ty druhé děti přebalovala a krmila,neb sestry to nestíhaly.V noci jsme chvíli kecaly s jinými matkami,bylo nás tam na pokoji více .Pomáhaly jsme stříhat nějakou buničinu nebo co,uteklo to strašně rychle.Na velkou zábavu nebyl čas ani chuť,bolelo mě to víc,než ty děti.

Byla jsem kdysi s šesttitýdenní dcerou týden v nemocnici a nepamatuju se, že bych se nudila, přece buď opatruju dítě a když spí tak si můžu číst knížky, časopisy, noviny, luštit křížovky, sudoku, vzít si sebou notebook, mailovat, soutěžit na netu... a televizi bych vůbec nepotřebovala- nekoukám na ni ani doma a nudu bych určitě nepocítila.

Byla jsem se synem v dětské nemocnici v Brně . Ležel tam celkem asi 4krát .Poprvé jak měl 4roky , chodila jsem spát mimo areál nemocnice.Je to tak jak říkají ostatní ,maminky se tam snaží zabavit i pomáhat mezi sebou.Je lepší ležet mimo oddělení,můžeš si zajít s jinou maminkou na kafe nebo se dívat na televizi.Jak jsem ležela na oddělením se synem ,tak nám sestřičky vyply v 9hodin televizi ,protože děti potřebují klid takže maminky musely spát také a nebyla možnostse jít dívat jinam.pro to dítě je lepší když tam tu maminku má.

Byla, jednou s 1, 5 ročním dítětem, byl to docela záhul, zabavit dítě i když nemocné, ale dost živé, takže na nudu nezbyl čas, ale aspoň jsme měli pokoj jen pro sebe, sestřičky se snažili každé dítě s maminou dávat na samostatný pokoj, místa bylo dost a podruhé se skorošestiletým synem, taky žádná nuda, na pokoji byl o rok starší kluk, tak si spolu pořád hráli a já je musela krotit

Byla jsem v nemocnici týden s vnučkou,protože v tu dobu byla její maminka(moje dcera) taktéž ve vojenské nemocnici v Praze. Měli jsme nadstandartní pokoj, tak jsme měli spoustu prostoru. Pro děti tam měli tabuli s křídama, dětské knížky, televizi. Takže ve volném čase jsme si hrály, četla jsem jí pohádky, povídali jsme si.Mezitím jsme absolvovaly i nějaké vyšetření. Když byla unavená, tak spinkala. Po tu dobu, kdy spinkala , tak jsem jenom nahlásila sestřičce, jestli mi dá na ní chvilku pozor a šla jsem si do kantýny něco koupit a chvíli se vyvenčit před areál, kde byly stoly se židlema a kde jsem si vypila v klidu kávu a vrátila jsem se zpět. Byla jsem tam s ní i přes noc. Docela nám to uteklo. A za týden jsme šly domů. Byly jsme v Kadaňské nemocnici, kde jsme byly s personálem i s prostředím velice spokojeni.

S vlastním synem jsem v nemocnici nebyla (naštěstí), ale před pár lety jsem sama se sebou ležela na očním v brněnské dětské nemocnici. Maminky tam taky mohly být jen přes den a pokud děti spaly, většinou se zabavily spolu - byla tam společenská místnost s TV. Můžeš si třeba vzít nějaké knížky, nebo ruční práce (pokud je provozuješ ). Myslím, že i sestry by uvítaly pomoc, určitě by ti svěřily nějaký drobný úkony. Určitě tam nebudeš jediná maminka a zcela určitě tam bude i dost dětí, které tam rodiče nemají, tak co se třeba postarat o zábavu i jim?

Přeju hodně štěstí, ať vám operace dobře dopadne a synek je zdravý

Já byla tehdy s dvouleťákem tři dny v nemocnici (po alergické reakci spíš na pozorování).Hrozně výhoda byla,že jsme směli do herny,takže tam jsme trávili celé ty tři dny.Horší byl polední klid,kdy se muselo do pelechu,ale Vítek už po o nespal.Ale byly tam dvě dětičky bez maminek (4 a 5let) a bylo mi jich líto.Sestřičky na ně prděly a spoléhaly na to,že je obstarám já,když tam jsem s nima v té herně...
Celkově mi bylo hrozně,že jsem byla závislá jen na návštěvách a zrovna na víkend.Vůbec to tam neutíkalo.Ale Vítkovi se tam teda líbilo :)
Kdyby mělo ale dítko hodně spinkat třeba po operaci,vzala bych si sebou čtivo nebo noťas (když bez připojení,tak aspoň s filmama).

já jsem kdysi se synkem ležela na infekčním, bylo mu celkem kulový a tak jme jim tam přečetli celou ústavní knihovnu
ale drž se, ta izolace od "normálního" života je děsná, ale hlavně aby se malej úspěšně vyzdravil a šli jste brzy domů

Byla jsem s dcerou v nemocnici, když jí bylo osm měsíců. Pár dní byla na kapačkách, tak jsme nemohly od lůžka. Dali mi tam kočár, tak jsem jí alespoň mohla občas uhoupat. Když nás dali na pokoj, trávily jsme čas na chodbě s jinými maminkami. Bylo to dost náročné, dcerka akorád byla ve věku, kdy ještě neuměla chodit, ale za ručičky si to štrádovala přes celou chodbu. Vím, že já se ztrácela před očima. Měla jsem o ní strach a měla jsem nervy na pochodu. Dost času také zabralo krmení, různá vyšetření atd. nepamatuji se, že bych se nudila.

Byla jsem s dcerkou v nemocnici, když jí bylo šest let, nejdřív sice pro nás neměli místo, ale když jsem řekla, že tedy jedem jinam, že ji tam samotnou nenechám, tak se místo našlo. Měly jsme pokojík pro sebe. Nudu jsem neřešila, nejdůležitější bylo, že tam s ní můžu být. Jinak to jistila televize, karty, knížky, puzzle. Dobrý by byl notebook s připojením na net, ale ten jsem tehdy neměla.

Byla jsem v nemocnici s tříměsíční dcerou (magnetická resonance pod narkózou, tři dny).
Starala jsem se o ni a honili nás po aeálu po vyšetřeních, takže moc prostoru na nudu jsem neměla.