Vychováváte své děti stejně? A jde to vůbec?
.jpg)
"Svoje děti vychovávám úplně stejně, nedělám mezi nimi rozdíly," pravila nedávno jedna moje známá. To mě donutilo k přemýšlení, jak je to u nás. Kdepak, nevychovávávm svoje děti úplně stejně. Jak bych taky mohla, když na každého z nich platí něco úplně jiného? Vezměme si třeba tresty. Pro staršího Ondru je už pouhá hrozba plácnutí na zadek tak strašná potupa, že většinou poslechne, nejčastěji ale zareaguje na vysvětlování, čím vědečtější a odbornější, tím lepší. Mladšímu Martinovi při nedovolené činnosti stačí říct důrazně NE! a on se sice zoufale zhroutí do pozice modlícího se muslima, ale poslechne. Zatímco jeho dvojče Bára na NE! nereaguje vůbec a s nevinným úsměvem pokračuje v konání do prvního plácnutí přes ruku.
Odhlédnuto od osobností mých dětí, rozdíly ve výchově vidím i v tom, jak jsem jednala u prvorozeného a jak u druhorozených. Bylo to jiné, protože mé zkušenosti byly jiné. Jistě znáte text, který koluje na internetu, jak se matka chová při prvním, druhém, třetím dítěti (namátkou: 1. dítě - Když poprvé zanecháte dítě doma s někým na hlídání, zavoláte během té doby 5x domů. 2. dítě - Před tím, než odejdete, nezapomenete zanechat telefonní číslo, na kterém je vás možno zastihnout. 3. dítě - Zanecháte následující instrukce: Volat pouze tehdy, když se objeví krev.). Moje pozorování ve výchovných odchylkách jsou tato:
1. Dudlík: U prvorozeného jsem se zoufale dudlíku bránila. Dostal ho sedmý den života, když v náručí být nechtěl a v postýlce nemohl usnout, kníkal, kvičel, posléze řval. S dudlíkem v puse usnul okamžitě a já se svíjela ve výčitkách, co jsem to za krkavčí matku. U dvojčat jsem před porodem zakoupila dudlíky s tím, že dvojitý řev mé nervy neunesou a někdy taky musím spát, a vezla jsem si je i do porodnice.
2. Usínání: Prvorozený usínal sám zřídka. Většinou v náručí, u prsu, později u mne v babyvaku, kde žmoulal v ručkách pramen mých vlasů.Tak si na to navykl, že ještě ve třech letech, když byl unavený nebo lítostivý, automaticky mi začal tahat vlasy. U dvojčat jsem věděla, že je k vlasům prostě nesmím pustit. Ovšem záhy se naučili oba usínat sami - nakojila jsem jednoho, dala do postele, než jsem nakojila druhého, první spal. A samostatné usínání jim díky bohu vydrželo dodnes.
3. Umělá výživa: Prvorozený byl kojený, dokud se sám v 15 měsících neodstavil. UM mi nesmělo do domu. Proč, když můžu kojit? Jenže pak odmítl veškeré mléko až do tří let. S dvojčaty ta troska, co kojila každou hodinu a půl, v jejich čtyřech měsících zakoupila láhve a umělé mléko a snažila se mimina přesvědčit, že i tahle bašta je jednou denně nezabije. Pochopili, po několika dnech bojů kdo s koho. A mléko pijí v kvantech i teď.
4. Strava: U prvorozeného načtena hromada knih o správné výživě, konzultováno vše na internetu, strava dodržována co nejzdravější. Když jsem ho - tehdy byl ještě na neslaných nemastných šlichtách bez chuti - poprve spatřila, kterak blaženě chroustá kyselou okurku, co dostal od svého otce, dostala jsem hysterický záchvat a tichou domácnost jsme měli asi týden. U dvojčat to tak nějak člověk přestane řešit. Ano, snažila jsem se dodržovat pravidla, ale nehroutila jsem se, když ukradli bráchovi lízátko, nebo tatínkovi kolečko poličanu.
5. Samostatné krmení: Jak je ten prvorozený šikovný - krmí se sám! Vezmi si lžičku a papej! To je sladké, jak to rozpatlává po stolečku, že? U dvojčat se do ničeho takového nehrnu. Čím později začnou stolovat samostatně, tím lépe. Jednou lžičkou z jedné misky jsou nakrmeni raz dva. Sami si buď kradou jídlo z talířů, nebo, jsou-li od sebe dál, po sobě jídlo házejí. No stojí mi rozvoj jejich osobností za ty nervy? Nestojí!
A tak dále, a tak podobně. Těch rozdílů je každý den sto a jeden. Tak nevím, je to tím, že první byl sám a další byli dva naráz? Nemám srovnání první a druhé dítě. Mám rovnou srovnání první a druhé/třetí dítě. Takže se ptám: jak je to u vás? Vychováváte nebo vychovávali jste své děti stejně?
28.4.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 21 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Vychováváte své děti stejně? A jde to vůbec?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Každé dítě je jiné, na každé platí něco jiného. Přesto na obě děti máme stejné nároky, ovlivňujeme je svým chováním.Výsledek jiný. A to je jiná otázka. Každý z nás máme jiné dispozice, které máme zakódovány od svých předchůdců. Co dítě, to rozdíl. I jednovaječná dvojčata jsou svým jednáním i chováním jiná.
Pěkný článek. Mám už dvě dospělé děti, dcera studuje a syn pracuje. Snažila jsem se být při výchově spravedlivá, ale určitě by se našla nějaká chyba či chybička. Dnes se na ně můžu spolehnout, věřit jim, jsem na obě děti hrdá, že jsou slušní, poctiví a do dnenšího dne jsem se nemusela nikdy za ně stydět. Určitě není ani jeden rodič, co ve výchově neuděl chybu, ale co nesnáším, když někdo mezi dětmi dělá rozdíly.
Snahu vychovávat všechny děti stejně mám, výsledek - no každé dítě je jiné. A jiné jsou po letech i podmínky a možnosti. Jen pro ilustraci. Koupila jsem nejmladšímu (14 let) tyčinku proti akné s přídavkem konopí. Ukazovala jsem to doma a dcera ( 22let ) jen utrousila "No nám jsi nic takového nekoupila." A nejstarší ( 24 let ) jí hned odpověděl - "No za nás nic takového nebylo". A pak se snažte mít na všechny stejný metr - NELZE.
Vychovávat děti úplně stejně nejde. Máme 2 dcery a každá je úplně jiná. Úplné rovnostářství by jim spíše ublížilo.
Mám dcery 11 let od sebe.Snažila jsem se je vychovávat stejně leč výsledek byl úplně jiný.Starší dcera bezptroblémová,mladší k zakousnutí.Dost jsem se s tím natrápila než jsem přišla na to,že za to nemůže má výchova,ale dcery vrozené vlastnosti.Dovedla mě vyprovokovat k takové zuřivosti,že je div,že jsme obě přežily.Teď se jí to vrátilo,11 měsíční chlapeček je nejen vzhledově ale i povahově celá mamka.Mě s ní nikdo nepomoh a vím jaké to bylo,tak se snažím si ho denně aspoň na 2 hodinky vzít ať si odpočne a načerpá dalších sil.
moc hezky napsané a myslím, že z duše mnohých rodičů
své 3děti nevychovávám stejně, teda co se systému a postupu týká, to totiž nejde a kdo tvrdí že ano kecá nebo má doma robotky 
jediné oč se můžu neustále pokoušet je stejný výsledný efekt, jenže ani toho nelze vždy úspěšně docílit. V globále je to asi tak, že zásadní věci jsou pro všechny 3děti stejně , ovšem to všechno kolem je rozdílné ať chci nebo nechci, prostě tak to je
.jpg)
Ne nelze vychovávat stejne a to
1) kazdé díte je jiné a na kazdé platí neco jiného. I identická dvojcata jsou uvnitr rozdílná.
2) az na dvojcata je mezi detmi vekový rozdíl minimálne 10-ti mesícu - az nekolik roku a za tu dobu jsme coby clovek usli o neco dál, mení se nás pohled na svet, na to co je a není dulezité a uz jenom z toho úhlu jsme u dalsího dítete jiní lidé nez jsme byli u predeslého
Jako malé děti měli syn i dcera dudlíky velice dlouho,tak do 1.třídy určitě,to jsem jim dopřála(já byla vychovávaná striktně bez dudlíku a tak dodnes spím s prstem v puse),četla jsem jim knihy-oba čtou,i když né tolik,co já,myslím,že už zdraví,i když v nějakém období nikoho nechtěli zdravit a koukali do země(dcera víc).K práci mají snad dobrý vztah,chodili mi pomáhat v práci,a ve školách si zatím vedou dobře.Uplatňovala jsem na ně teorii:nedělej nikomu to,co bys nechtěl,aby ti někdo dělal,čili,žij a nech žít....
LuckaP: Murphy
Zrovna se mi tu dvojčata rvou o bratrovu helmu na kolo. řev je neskutečný a nemám sebemenší chuť jim do toho zasahovat... 
Moje druhé dítě je teda ještě mimino, takže v zásadě se k němu chovám stejně, jako jsem se chovala k jeho bratrovi, když byl mimino. Souhlasím s Ederou a Lubar v přístupu - stejná pravidla, stejné hodnoty, ale různé prostředky. Nicméně ten posun v rodičovské horlivosti je fakt znát. Když staršímu upadl na zem dudlík, hned jsem ho umyla, lépe sterilizovala. U mladšího najdu na zemi dudlík, zkontroluju, zda na něm neroste plíseň, a dám ho dítěti 
.gif)
talenka:
Ne, nevychovávám stejně... prvorozenému už v porodnici bylo jedno, čí náruč, hlavně že náruč... druhorozenému už v porodnici to samé jedno nebylo, existuje jediná správná náruč - ta moje 
V tu chvíli jsem pochopila, že ač kluci, oba dva jsou z jiného těsta, a potvrzuje se to každým dnem... Vzpomínám si, jak přimět Maxe k tomu, aby respektoval nějaký zákaz, bylo velice náročné, kolik plácnutí přes ruku to stálo, kolik nervů oproti tomu Sebík je od přírody dítě docela poslušný, ve většině případů si vystačíme s prostým ne...
Na druhou stranu ale už teď vím, že se vzteklostí budeme mnohem víc "válčit" u mladšího, že ten bude oproti bratrovi extra liga a mohla bych pokračovat dál a dál...
Zkrátka - podepisuju, co psala Edera - snažím se vychovávat stejně co do výsledku, ale prostředky a metody jsou jiné
.gif)
LuckaP: stručně a jasně. Je to přesně tak.
Každé dítě je osobnost sama o sobě a ještě, když máte páreček, tak jak psala Edera, holčina versus kluk = úplně jiné uvažování, takže rozličný přístup.
.JPG)
Omlouvám se, asi to sem nepatří, ale chci se podělit ještě o jeden rozhovor - myslím, že to taky známe všechny:
Úseky komunikace
1. Kam jdeš? Ven.
2. S kým? S kámošem.
3. Co budete dělat? Nic.
4. Kdy se vrátíš? Později.
nemas nahodou doma moje deti ? ac druhe dite neni dvojce, ale jen jedno, tak krome bodu 3 jsem na tom nemlich stejne
fakt si me pobavila
Krásnej článek a souhlasím s tím, že milujeme stejně, vychováváme s rozdílným přístupem 
Mám ráda Murphyho zákony a tady aspon nějaký:
Nepřímá pohroma
Nejrychlejší způsob, jak přijít o rozum, je snažit se usmířit konflikt mezi vašimi dětmi.
Dodatek
Neexistuje žádný detektor lži, ani pravdivé sérum, které může rozhodnout, kdo ze dvou batolat udeřil první.
