Nezvládám práci, děti a domácnost. Jsem nemožná?
Všude, kam se člověk podívá, čte o úspěšných, podnikavých ženách, které bravurně zvládají svou mateřskou úlohu, chodí do zaměstnání, kde zastávají důležitou a zodpovědnou funkci, domácnost mají jako ze škatulky, skvěle vypadají a navíc nešidí ani své koníčky.
Asi jsem z jiné planety, protože se mezi tyto superženy opravdu nemůžu řadit a občas kvůli tomu mívám výčitky svědomí a trpím pocitem, že jsem jako žena totálně selhala. Ze všech těch dokonalých žen, o kterých občas čtu či slýchám, mám pěkný mindrák.
Je mi 35 let, mám dvě děti. Starší chodí do školy, mladší od září do školky. Po mateřské jsem se do práce vyloženě těšila, věčný koloběh v domácnosti mne již dost unavoval. Naivně jsem si myslela, že nástupem do zaměstnání se vše změní a můj život dostane nový rozměr. Kdybych jen tehdy tušila, jak krutě jsem se mýlila, protáhla bych si mateřskou až do čtyř let.
Po prvotní euforii, kdy jsem se cítila skutečně skvěle, se po přibližně dvou měsících dostavila naprosto zničující únava. Najednou mi došlo, že takhle to už bude pořád. Honička, blázinec, nerváky v práci a pocit, že pořád něco nestíhám a nic nedělám pořádně.
V žádném případě nemůžu říct, že by byl můj život naplněný, pestrý a zajímavý. Smrskl se do ranního maratonu, úprku do školky, následně do práce, kde se celých osm hodin nezastavím a odpoledne v podstatě to samé, jen v opačném pořadí. Fofrem do školky, úkoly, pohrát si, pofackovat domácnost, udělat večeři, přečíst pohádku… Večer padám na ústa, a když už konečně nastane doba klidu a mohla bych se věnovat nějaké své zálibě, většinou na ni nemám sílu a kolem desáté padám polomrtvá do postele.
Manžel pracuje přes týden mimo republiku, přijíždí jen na víkendy a to ještě ne pokaždé, občas ho nevidíme tři týdny v kuse. Všechno leží jen na mně a musím říct, že po půlroce tohoto hektického života jsem vyždímaná jako citron.
Vím, že v tom nejsem sama, zaměstnaných matek, které mají situaci navíc zkomplikovanou tím, že jsou na vše převážně samy, je spousta. Možná jsem jen rozmazlená, nebo si to neumím nějak lépe zorganizovat, nevím. Zajímalo by mne, jak řeší tento běžný a vyčerpávající koloběh ostatní ženy, které mají malé děti. Cítíte se stejně utahané a vyčerpané jako já, nebo patříte k těm šťastným, které vše zvládají s úsměvem a bez sebemenšího zaškobrtnutí? Pokud ano, poraďte mi, prosím, jak to děláte? Chtěla bych se cítit lépe, nepřipadat si jako honicí pes, jen nějak nevím, jak na to.
7.1.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 224 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nezvládám práci, děti a domácnost. Jsem nemožná?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
No, já třeba před pár lety rozjela podnikání a musím říct, že co se týče času, tak mám také docela problém to všechno stíhat. Některé dny jsou pro mě opravdu hektické. V současné době mi asi největší starosti dělá administrativa, protože to prostě zabírá spoustu času. Dost přemýšlím, že si zkusím najmout někoho, kdo by se mi o ni staral, třeba i na dálku. Koukala jsem, že právě něco takového nabízí například https://kvalitneseo.cz/outsourcing/ tak se jim asi zkusím ozvat.
.....
3. Koupila jsem si myčku na nádobí. Také manža zatáhl, jinak bych taky kupovala na splátky (i kdybych ty přístroje měla spácet 10 let - šlo o moje zdraví).
4. Předělala jsem byt. Několik týdnů jsem vyhazovala nepotřebné krámy. Jak na to jsem si přečetla v několika knížkách půjčených z knihovny (četla jsem je v MHD na cestě z práce a do práce). Méně krámů, méně bordelu, již žádné vystavěné krámy na skříňkách. Pouze jedna dvě věci, setřu a je hotovo. Za pět minut mám teď utřený prach.
5. Jednou týdně večeříme studené jídlo, v pondělí mám navaříno z víkendu a jednou týdně objednám pizzu.
6. Kluk si musí uklízet svůj vlastní pokoj a sám. Trošku pomáhám, ale stále méně. Už se to naučil. Když neuklidí, věci zabavuju, když uklidí, dostane odměnu - třeba si s ním hraju, nebo mu večer přečtu pohádku nebo mu něco vyprávím
7. V domácnosti jak jsem se zbavila spoustou přebytečných krámů, tak jsem pro zbytek věcí našla své vlastní místo. Pokud někde něco dnes leží, vím přesně, kde to má své místo a je to rychle uklizené.
8. Teď mám ještě novinku 
. Zapřáhla jsem manžílka a ráno mi odváží kluka do školy. Začalo to v zimě, aby chudáček nemrzl na zastávkách, tak se ho manželovi zželelo a nějak už to zůstalo. Manžel si s ním ráno v autě pokecá a mají teď i lepší vztah. A kluk ho večer většinou i nechá dívat na televizi a odpočinout, protože si každé ráno všechno řeknou 
Dneska má opravdu čas si i přečíst knížku nebo si v klidu vypít kafíčko. Musela jsem si pouze zorganizovat svůj život. Sobecky kvůli sobě. Dneska je kluk šťastný, že má šťastnou maminku a i manžel září 
Ještě Ti posílám odkaz na: Chcete-li mít spokojené děti, buďte líní rodiče:
http://ona.idnes.cz/chcete-li-mit-spokojene-deti-budte-lini-rodice-fo2-/ona_deti.asp?c=A090211_183447_ona_deti_ves
Tenhle článek mě taky dost nakopl 
Ahoj Helčo,
ano, je to normální. Já jsem také nestíhala. Měla jsem pocit, že jsem sama na světě, že každá jiná ženská to zvládá. Jedno kam jsem přišla, tak bylo uklizeno. U nás pořád jak po výbuchu. Mám jednoho syna. Teď mu je 7 let. Už je to mnohem lepší.
Dřív to bylo ráno s ním do školky - pak fofrem do práce - 3x týdně judo od 15:30 hod. (tím pádem 3x týdně problém v práci, že si odcházím už před třetí hodinou), potom jsem jen tak tak doháněla v práci svoji práci a napracovávala hodiny. 2x týdně vyzvedávání dítka ze školky v 17 hod. Doma jsem uklízela, přitom vařila, mezitím si hrála s klukem, nebo mu odpovídala na dotěrné otázky, o víkendu prala, žehlila, utírala prach, luxovala, vytírala, myla záchod, hrála si s klukem, myla koupelnu, starala se o kytičky na balkóně, vařila, smažila, pekla .... (někdy jsem byla ráda, že si vůbec dojdu za záchod.) ... večer, nebo spíš po půlnoci jsem nechodila spát, ale do postele jsem umdlévala.
V době, když jsem byla na mateřský, tak to docela šlo. Sice jsem si při mateřský dodělávala vejšku, ale nějak jsem to zvládala, ale co jsem nastoupila do práce a malej do školky, tak jsem myslela, že vypustím duši.
Byla jsem asi 1 superženou, která zvládala všechno, ale strhanou, nervózní matkou a nepříjemnou manželkou. Byla jsem stále spocená jak jsem lítala, vlasy mi nedržely, ruce zničené, nehty ulámané. Bez úsměvu, denně nasra*á.
Až jsem si po tom roce řekla dost. Takhle to už dál nejde. Buď se někde jednoho dne zhroutím, umřu nebo od všeho uteču. A tak jsem začala hledat řešení.
1. Našla jsem si starou paní, která mi kluka 3x týdně odvede na judo (kluk je nyní v pokročilém týmu, takže mu to začíná od 16:30 h.)- tj. 3x týdně mi paní nebo maželovi kluka předává okolo 18 hod. Buď si tedy nadělám nějaké hodiny v práci, nebo odejdu z práce už v 17 hod. a tím pádem má hodinu pro sebe 
2. Pořídila jsem si novou pračku a novou sušičku. Pračku ráno nastavím, aby mi během dne vyprala, večer mi prádlo vysuší sušička. Já jenom uhladím prádlo a vyžehlím 5 košil manželovi, jinak nic víc. Nikde se už po bytě neválí stojan s prádlem a to už přispívá u více uklizenému bytu. Manžel mi tyto oba přístoje koupil (musel 
), ale kdyby nekoupil, vzala bych si je na splátku.
3. Koupila jsem si myčku
Nedovedla bych si představit dávat děti na hlídání a nebo je nechat vodit ze školy na kroužky a vyzvedávat někým cizím. Asi bych v tu dobu co by je vyzvedávala chůva byla bych poměrně dost nervní a nemohla bych se stejně soustředit a to co bych právě dělala.Tenktát byl život trochu jiný. Dnes se to, ale dělá pokud jsou rodiče časově velmi vytížení pořizujou si ke svým dětem chůvu, dělají to holky od 18 až dokud to zvládají. Maminky si zatím vyperou, dojdou ke kadeřnici, nakoupí a když se děti vrátí domů tak se věnují jen jim. Nemusí se tato služba užívat každý den určitě to stačí jedenkrát týdně.Studentky si tím přivydělávají a ty odrostlejší si tím spestří život. Jsou na to agentůry, které mají své zaměstnance prověřené. Mají školení a psychotesty. Nebo třeba by se dala sehnat i nějaká dobrá známá, které nevadí děti. Hlavně se nesmí věřit všemu co některé vykládají, mnohdy nepřiznají, že jim chodí někdo pomáhat. Každá ženská má jen den o dvacetičtyřech hodinách.
Helčo, ono se nikde nepíše, že ty úspěšné, podnikavé, co sladily co mohly... mají všechno vždycky na 100%. Zkus se zamyslet nad tím, jestli bys z některého ze svých požadavků sama na sebe nemohla slevit. Nemusíš přece dělat úplně všechno sama. Co si pořídit sušičku, aby ti ubylo žehlení? Nebo paní na výpomoc s úklidem? Pokud netřeš bídu s nouzí, tři nebo 4 stovky týdně vám asi rozpočet nezruinují. Budeš mít víc času a sil na děti i na sebe. Pokud chodí děti na kroužky, kam je vodíš, možná se dají zkombinovat tak, aby je měli zároveň. Teď je zas dobrá doba to případně řešit.
Držím palce, ať to vyřešíš ke své spokojenosti 
.JPG)
Helčo, nemáš to lehké, sama jsem na sebe zvědavá až se do této fáze dostanu (zatím jsem na mateřské) Asi bych se pokusila jednou dát děti k prarodičům (pokud nějaké máte) a užít si víkend jen sama se sebou. Ne ho trávit uklízením, praním a podobnými činnostmi, ale vlézt si do vany, uvařit si kafíčko, číst knížku, jít na procházku - prostě odpočívat. Určitě ti to dodá energii a budeš se cítit líp. Držím ti palce ať se ti povede všechno zkloubit jak si přeješ 
sharon: No jasně, jak jsem napsala, jdou mi na nervy ty poznámky, ne ti lidé. Ti můžou být i celkem fajn, když zrovna nepronáší nanervyjdoucí poznámky 
.gif)
Kassy: ......"poslední dobou slýchám věty typu......obvykle jako argument......" a ty snad slýcháš od lidí....takže to ti musí lézt na nervy, ne ?......jak říkám, je mi jedno jestli mít děti budeš, nebo nebudeš,je mi jedno jestli někdo dává přednost pejskům,koním,práci apod před dětmi, jen pokud je diskuse tak se diskutuje.Jen jedno považuju za blbost co jsem napsala o té ženě , to uznávám, jinak ať si každý zařídí život jak je libo, já si život bez dětí představit neumím, chtěla jsem je od mládí, jsem šťastná za ně a za vnoučata.......navíc má poznámka k tvé osobě v 19:42 byla spíš s humorem viz.smajlíci....
sharon: Konkrétně třeba věta "ti lidi kolem ti musí jít sakra na nervy...." - z čeho, co jsem napsala, něco takového vyplývá? A že děti mít NEBUDU jsem taky nenapsala. Koneckonců nejsem jasnovidec, abych něco akového mohla tvrdit.
Kassy: konkrétně ?
sharon: Máš obdivuhodnou schopnost vyčíst z textu věci, které v něm vůbec nejsou
Kassy: no tak nebudeš,je mi to jedno.......co tě nevytáčí, na co nejsi alergická.........to je mi taky jedno....ti lidi kolem ti musí jít sakra na nervy....
Stanik: sem čekala kdy si "přisadíš"......
1234-5: Kassy:
sharon: Jak můžeš vědět, že nějaké děti mít budu? To se to fakt předpokládá tak automaticky? A na věty typu "počkej až budeš mít děti, to teprve... (dosaď si dle libosti)" už taky začínám být alergická. Poslední dobou je slýchám nějak moc často, obvykle jako argument k tvrzení, jak jsem nemožná, neschopná, neovládám své emoce... a jak bych s tím rychle měla něco dělat. Pokud možno od lidí, kterým do toho naprosto nic není, jako tobě.
Mimochodem, nebudu to sice tvrdit tak striktně, neochvějně a všeplatně jako Stanik, ale situaci, kdy bych dřív zachranovala vlastního psa než cizí dítě si dovedu představit velmi snadno - kdyby se tito dva dostali do ohrožení vinou toho dítěte, bylo by to pro mě jasné. Vždycky záleží na okolnostech.
Riki: já měla taky dvě a nikdy by mě nenapadlo si říkat, jestli jsem měla "tohle" zapotřebí.....to mě příjde drsný,horší jako ta blbost o ženě !!!!!!
