Stokrát nic umořilo maminu na mateřské dovolené
„A pak že ženský na mateřský dovolený nemají co dělat!“ objevil se před pár dny na redakční diskusi zoufalý výkřik Elen, jejíž syn se právě naučil otáčet na bříško. Bohužel jen na bříško. Zpět na záda to zatím nejde. Popřála jsem jí upřímnou soustrast, protože jsem si velmi živě vybavila, jak plodně a efektivně jsem i já zhruba před 16 lety trávila svou mateřskou dovolenou. Rázem mi hlavou začaly běžet vzpomínky.
Vyndat prádlo z pračky, otočit řvoucí dítě, které se právě naučilo otočit na bříško, zpátky na záda… pověsit dva kousky prádla, otočit řvoucí dítě zpátky na záda… pověsit dalších pár kousků prádla… otočit řvoucí dítě na záda…. otevřít dveře od koupelny… otočit řvoucí dítě na záda… posadit se na záchod, čůrat a přitom poslouchat řvoucí dítě, které chce otočit na záda… A tak dokola celý den.
Zrovna tak jsem si užívala na procházkách. Jen co jsme vyrazili z domu, synek mrsknul dudlíkem kamsi do křoví. Načež začal řvát, jako když ho na nože berou. Zvedla jsem cumel, opláchla proudem vody z láhve a zastrčila řvoucímu pacholíkovi do pusy. Ztichl, dvakrát přemýšlivě přežvýknul a pak poťouchle vyplivl dudlík do kaluže a začal řvát. Díky synkovi jsem tenkrát měla výborně vypracované všechny svaly, jelikož jsem za jednu jedinou procházku udělala tak dvě stě shybů. A musela jsem s sebou vozit 2-3 litry vody, aby to stačilo na permanentní oplachování dudlíku. Batolata, u nichž se už v raném věku začaly projevovat známky geniality, dokázala dudlíkovou show úspěšně obměňovat. Velmi oblíbenou alternativou bylo u nás například řinčící chrastítko padající pravidelně ve dvouminutových intervalech na betonový chodník. Zvláštní je, že mého syna nikdy nenapadlo vyhazovat chrastítka s nenápadným nebo libým zvukem. Zasedl si na ta nejhlučnější a nejřinčivější. Možná si řeknete, proč jsem synka nenechala jednoduše řvát a proč jsem se stala jeho dobrovolným otrokem. Inu, párkrát jsem to vyzkoušela. Vydržel řvát klidně dvě hodiny v kuse a několikrát se během té doby stihl dokonce dusit. A tak jsem to časem vzdala.
Anebo podkládání hlavičky. Nevím, jestli se to dnes ještě dělá, ale za mého mládí se dbalo na to, aby hlavička miminka byla řádně vytvarována. Některé děti však bohužel preferovaly ležení s hlavičkou otočenou pouze na jednu stranu. Nezbylo než hlavičku podkládat. Polštářkem, kilovkou moučkového cukru, prostě čímkoli, co aspoň na chvíli zafixovalo hlavičku v požadované poloze. Mimino, ačkoli teprve měsíční či dvouměsíční, však bylo 
vynalézavé. Naučilo se šoupáním odsunout o dva centimetry vedle a ejhle, během dvou tří minut byla hlavička zase otočena na preferovanou stranu. Skoro každá mamina v mém okolí, mne nevyjímaje, tak v panické hrůze z šišaté hlavy svého potomka strávila tři čtvrtiny svého denního času podkládáním hlavičky. Mám takový pocit, že mít dítě teď, kašlu na to a nechám dítko, ať si z hlavy klidně vyrobí cosi připomínající tvarem rugbyový míč. Jo, tomu se říká životní nadhled.
Z libých úvah na téma "dítě se čtvercovou, případně kuželoidní hlavičkou" mne vytrhla Meryl, která si coby zasloužilá matka vybavila další z vytrvalostních aktivit našich milovaných dětiček a do redakční diskuse přispěla svým dílem: „To si pamatuju! To samý bylo se stoupáním na nohy. Ivka se vždycky po šprušlích postýlky vyšplhala do stoje. Děsně se jí to líbilo, ale za chvilku ji nožičky začaly bolet, tak začala vřískat. Já přiběhla, posadila ji a do minuty už holka zase stála…Ta úleva, když se konečně naučila dřepnout si sama!“
Merylin příspěvek mi navodil další vzpomínky. Naprosto nejšílenější období mé mateřské dovolené totiž nastalo, když se mí synkové naučili postavit se a chvíli stát bez opory, ovšem rovnováha byla ještě nedokonalá, a tudíž přechodná. Obvykle to vypadalo tak, že se synek, celý rudý ve tváři námahou, postavil, chvíli se kýval jako třtina ve větru a pak se zřítil, naprosto rovně jako prkno na zem dozadu. Samozřejmě přímo na hlavu. Bylo jedno, jestli byl na podlaze, v ohrádce nebo v postýlce. Prostě se postavil a - PRÁSK. V postýlce to bylo ještě horší než na zemi. Tam totiž hrozilo, že si pádem na šprušle zlomí vaz. V té době jsem ve snaze uhlídat děcko nejedla, nechodila na záchod a možná ani nedýchala. Nezřídka jsem přemýšlela o výhodách svěrací kazajky. Problém byl v tom, že svěrací kazajka velikosti 90 - 110 jaksi nebyla k dostání. I přes veškerou mou sledovací snahu sebou každý z mých synů několikrát takto velmi efektně prásknul o zem. Dodnes žasnu, že mají oba kluci nadprůměrné IQ. I když, možná se jim právě tenkrát při těch pádech na kebuli rozsvítilo...
Skoro celou mateřskou to prostě bylo "kdo s koho". Nevadilo mi přebalování, kojení, praní plen, žehlení, vyvařování lahviček ani spousta dalších činností. Vadilo mi, že si ze mne moje dítě chvílemi viditelně dělá šprťouchlata! Někdy si mysím, že jsou naše děťátka mimozemšťani, kteří nás testují a zjišťují, kolik toho vydržíme. Já to přežila kupodivu ve zdraví. Ovšem toho troubu, který vymyslel název „mateřská dovolená“, bych za trest nechala pověsit do průvanu. A ani se neptejte, co jsem měla chuť udělat svému manželovi, když se večer vrátil domů a při pohledu na vyčerpané stvoření před sebou udiveně pronesl: "Unavená? A co jsi tady prosím tě celý den dělala?"
A co vy? Taky vzpomínáte na mateřskou „dovolenou“ a na stokrát nic, co umořilo osla?
29.6.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 110 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Stokrát nic umořilo maminu na mateřské dovolené
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Kadla: 
tak u našich holek to trvalo jistě půl roku, mám všechny" horory" popsané- psala jsem si o nich deník. Kdyby teď takhle padala vnoučata, tak nevím jak to vydýchám.. Dokonce jednou, byl ji rok a půl, zbledla a hned usnula...teď bych asi zešílela, tenkrát jsem si to nějak nepřipouštěla, že by mohlo být zle.Naštěstí už je to před 25 lety 
.jpg)
mamoch: Zrovna dneska jsem mluvila s jednou paní a ta říkala to samé - děti jí padaly jak prkno dozadu na hlavu... Nevím, jak dlouho ten stav trval u vás, ale u nás to bylo minimálně 3 týdny a já za tu dobu byla vystrestovaná a vyšťavená jak citrón... Ta úleva, když se kluci konečně naučili kecnout ze stoje na zadek...
Moje obě dcery padaly coby batolata vždycky jako prkýnko dozadu na hlavu, zvláště ta mladší i ze stoje na židli , ze stoje na gauči dozadu na hlavu, naštěstí vždy vše dobře dopadlo - a VŠ mají obě, takže ani újma na inteligenci
Tak nevím, buď si to už nepamatuju a nebo měly mé děti odmalička pud sebezáchovy. Dcera byla vytrénovaná pošťucujícím bratrem, takže vždycky padala perfektně stulená do klubíčka, a hlava byla v bezpečí. Pokud se už dokázali vytáhnout na nohy, dokázali se i posadit, případně kecnout si bezpečně na zadek, záchrana nebyla potřeba.
Nebezpečné prostory byly v kritickém období zahrazeny tu křeslem, tu kusem postýlky, rozbitné předměty se stěhovaly do výše, kopání vleže do skleněné vitríny přestalo syna bavit v chvíli, kdy jsem utěsnila mezeru a sklo přestalo tak zábavně drnčet.
Jediné co tedy bylo poněkud ubíjející bylo padání dudlíku, bez kterého nemínila vydržet, ale venku ho měla na řetízku a v noci jsme jich měli několik, takže šátrání potmě po podlaze se konalo jen výjimečně.
Ovšem tedy přiznávám, že jsem nepřiskakovala , když dítě záměrně vyhazovalo opakovaně hračky, tak asi brzo pochopili, že hračky zpátky nepřijdou a nebavilo je to. Na rozdíl od mimin nesnáším opakování činností, takže jsem přestal hned v začátku.
Neviem, ako mam reagovat na clanok, pretoze hoci dietatko nemame, este aj moj manzel vie, ze s dietatom je prace ako na kostole. Skor ma uprimne udivuje, kolko zien, nieto este muzov na to pride, az ked deti maju... Riesenie je jednoduche- nemat deti a potom sa clovek nemusi stazovat, ako sa na nich nadrel. Kazdy je strojcom svojho stastia alebo pekne po cesky - jake si to udelas takovy to mas.
talenka: právě na to se těším, taky myslím, že mít dvojčata je fajn, (ten začátek se nějak přežije a pak to bude pohoda)
Hugo-z-hor: Cítím s tebou. Zapal každý večer svíčku za synova anděla strážného. Dělám to občas taky. To musí totiž být ku*evsky těžký zaměstnání. 
Markýza: jaký piedestal, proboha? Vždyť píšu, že na rozdíl od dřívějška mám veškeré vymoženosti a proto věru nemám nárok si na nic stěžovat. Nevím, proč máš potřebu mi předhazovat, jak jsi prala pleny na valše a vyvařovala na kamnech, když je to přesně to, na co poukazuju. Neosobuju si žádný titul "matka roku", když mám veškeré podmínky pro to, aby moje mateřství byla absolutní pohoda. Jenom si myslím, že nejsem v tomto směru jediná vyvolená, jsou to věci, které jsou dneska běžné.
geliva: hele, vydrž ještě chvilku a budeš za dvojčata vděčná. jenom jak začnou vnímat sebe navzájem, máš pohodu a piánko 
Veř mi, vím o čem mluvím, mám skoro šestiletého a k němu tříletá dvojčata. první půlrok byl masakr, ale pak jen lepší a lepší - a lepší dokonce než jedno dítě, protože se zabaví sami spolu a dospěláky nepotřebují, narozdíl od staršího, který přítomnost rodiče vyžadoval furt a furt.
A já už jsem ve stadiu, kdy mít doma dvě děti, je těžká pohoda. Tři, to jsou smečka v převaze, ale dvě děti spolu kooperující - pohoda 
Sofffie - 29.6.2010 13:51:
spát, jíst a čůrat jsme měly před mateřskou, ted už nemáme nárok...
Jé já naposledy byla na mateřské před rokem a půl a nějak už si na ty miminčí blbinky nepamatuju, dcera má skoro pět. No ale teď jsem těhotná znovu a docela se usmívám nad tím, co všechno mě čeká a na co všechno jsem pozapomínala, protože i já si nedávno říkala "z čeho jsem to na tý mateřský byla tak unacená a vyšťavená?" a nemohla jsem si vzpomenout..možná proto jsem těhotná znovu
.jpg)
Krásně napsaný článek, nicnémě mám doma malého sebevraha - nyní nejoblíbenější činnost (v 17m) přinéstúpřitáhnout si ke stolu cokoliv, na co se dá vylézt, vylézt na stůl, ze stolu shodit vše z předělovací příčky mezi kuhcyní a jídelnou a na příčku vylézt (výška asi 90cm) a čekat až to maminka zjístí a přímo před jejíma očima spadnout dolů.
Poslední úraz v pátek - rozkousnutý ret zvenku a zevnitř, hnutou horní čelist. A to šel s babičkou za ruku. 
.gif)
Riki: volný čas jsem na MD taky občas zažila, ale většinou jsem šila nebo pletla něco na děti, protože v té době moc hezkých věcí v konfekci nebylo. Takže jsem byla vděčná za Burdu v ruštině a každou volnou chvilku využila k doplnění šatníku dětiček. Naštěstí to byl můj koníček
monja 13:40: 
pod tohle se můžu podepsat. Nepročítala jsem všechny příspěvky, ale myslím, že většina z nás vzpomíná na MD s úsměvem, i když nám to tak v té době nepřipadalo. Byla jsem na mateřské před 22 a 19 lety a je fakt, že nebyly jednorázové pleny, takže jsem vyvařovala v kotli v mýdlových vločkách, v zimě sušila kde se dalo, žehlila... Je to legrace na to teď vzpomínat, babičku na hlídání jsem neměla žádnou, na každý víkend u nás pobýval tchán s pubertální švagrovou a vyžadovali 100% servis, prostě pohoda Všechno se zvládlo, ale nejvíc mi vadil nedostatek spánku. Teď si říkám, že by MD byla fajn, kdyby člověk měl na starost jen ty děti a domácnost bez víkendových příbuzných, které ani nenapadlo třeba vzít kočárek s miminem a na chvíli jít na procházku. Když slyším nějaké supermatky, co všechno na MD zvládnou, nic pro ně není problém a děti jim nikdy nelezou na nervy - nevím, nevím. 
Byla jsem doma skoro 6 let a do práce jsem se těšila.
Mně se článek od Kadly moc líbí a mluví mi z duše
Vzpomínám, ale na nic výše popsaného si nepamatuju. Mně bylo na mateřské fajn, spíš jsem chvílemi ani neměla co dělat, volného času až až. V životě nikdy jsem neměla tak vzorně uklizenou a napucovanou domácnost, navařeno, napečeno, psa vykoupaného a načesaného, přečtené stohy knih, šila jsem, pletla, vázala koberečky, měla jsem plný byt kytek, a přitom pořád ještě zbýval čas... jo, na mateřské, to byl veget. Totéž vždycky říkala moje tchyně, že nejlíp se měla na mateřské. Moje máti ne, ta na mateřské byla jen půl roku, pak nastoupily jesle a babička.
