Šla jsem na potrat a teď toho lituju. Kdy to přestane bolet?
.jpg)
Potřebuju se vypsat z velké bolesti, kterou jsem si způsobila sama. Asi mne odsoudíte, i když v skrytu duše doufám, že tady najdu pochopení, povzbuzení . Vůbec mi není dobře. Nechala jsem se totiž přemluvit k potratu a jsem z toho totálně na dně.
Je mi 27 let, s přítelem jsme spolu dva roky chodili a více než rok spolu i bydleli. Brala jsem hormonální antikoncepci, kterou jsem ze zdravotních důvodů musela na čas vysadit. Příteli jsem řekla, že musí být opatrný a dávat si pozor, kondomy odmítal. Dítě jsme neplánovali, až někdy v budoucnu. Bohužel, po pěti měsících od doby, kdy jsem HA vysadila, jsem otěhotněla.
Když jsem to zjistila, byla jsem hodně zaskočená. Koukala jsem na dvě čárky na testu a nechápala. V průběhu dne, jak se mi to postupně rozkládalo v hlavě jsem se přistihla, že z toho nejsem úplně vyplašená, naopak, ten pocit, že jsem těhotná a budu mít dítě, se mi začal velmi zamlouvat.
Večer jsem o svém těhotenství řekla příteli, byl z toho šokovaný, tvrdil, že to není možné, že si přece dával pozor. Dokonce mne i obvinil, jestli jsem si snad neužila někde bokem. Tím se mne hodně dotkl. Ale chápala jsem, že se cítí zaskočený. Dala jsem mu čas na rozdýchání a pak navedla řeč, co bude dál. Jeho reakce byla jednoznačná. Dítě v tuto chvíli rozhodně ne, byl hodně kategorický. Řekla jsem mu, že pro mne to tak jednoduché není, že i když jsme mimino ještě neplánovali, stalo se, já ho mám v sobě a nemůžu ho jen tak dát pryč.
Dohadovali jsme se několik dní, kdy já jsem doufala, že on změní názor a on zase, že ho změním já. Když jsem pochopila, že on dítě opravdu nechce a nehnu s ním, měla jsem na vybranou. Buď se s ním rozejít a dítě si nechat, nebo jít na potrat. Zvážila jsem všechna pro a proti a – dnes vidím, že zbaběle – se rozhodla pro potrat. Bála jsem se být svobodnou matkou, nevěděla jsem, kde bych s dítětem byla, jak bych ho sama uživila.
Byla jsem strašně hloupá, místo toho, abych zašla třeba za rodiči a poradila se s nimi, zjistila, zda by mi byli ochotni nějak pomoci (a oni by asi ochotni byli), jsem podlehla přítelově nátlaku a vlastním obavám a zvolila interrupci, kterou jsem v listopadu podstoupila.
Že to bylo špatné rozhodnutí, jsem zjistila hned poté. Když bylo po všem, cítila jsem se najednou strašně prázdná, jako by ze mne s tím zárodkem odešlo i kus mne samotné. Nepřidalo mi ani, když jsem viděla, jak je přítel spokojený, že má po starostech. Nepodpořil mne, nepodržel, vůbec nechápal, jak strašně se cítím. Už na Vánoce jsem s ním nebyla. Vinila jsem ho z toho, co se stalo, považovala ho za strůjce.
Doufala jsem, že čas mou bolest postupně otupí, ale není to tak. Místo, aby mi bylo lépe, je mi čím dál hůř. Počítám, v kolikátém týdnu bych byla, závistivě se dívám na těhotné ženy. Vím, že jsem udělala tu nejstrašnější a největší chybu ve svém životě. Bohužel, takovou, kterou nemůžu nijak napravit. Nelze to vrátit.
Vím, že se jedná o ožehavé a hodně citlivé téma, asi nebudete ochotné se tady svěřovat se svými pocity, pokud jste potrat někdy také podstoupily. Přesto budu ráda, pokud by některá z vás tu odvahu měla a řekla mi, jak dlouho poté se člověk dostane z toho nejhoršího a hlavně, je možné si někdy něco takového odpustit?
30.1.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 36 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Šla jsem na potrat a teď toho lituju. Kdy to přestane bolet?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Kocko, jak tu vetsina pise- hlavne se prestan obvinovat, nebo se vazne utrapis... Rikam to z vlastni zkusenosti, ja jsem byla pred mesicem a prvni dva tydny byly peklo
Ale ted se to snazim brat z jiny stranky, ze jsem proste udelala chybu, kterou nikdy nevymazu, ale zivot jde dal a musime byt silne, treba uz pro to dalsi budouci miminko
Drz se a kdyby jsi si chtela kdykoliv popovidat, staci rict 
Víš, že jsi udělala chybu, bolí to. Myslím, že pomůže, když člověk připustí a nazve věci pravými jmény. Zemřelo tvé dítě. Můžeš ho pojmenovat (intuice) a vystrojit mu symbolicky třeba někde v lese pohřeb. Říci mu, co cítíš. Vyplakat se. Pokud věříš v Boha, pak ho poprosit o odpuštění. V tom lese, není třeba chodit nikam(do kostela apod). A zároveň poprosit, aby ti dal sílu odpustit sama sobě. Existuje moc hezká knížka - Tilly se jmenuje. Napsal ji Perreti, třeba pomůže.
...Je mi to líto...
Otěhotnila jsem po čtyřicítce (před 17 lety) , byla jsem tím zaskočena. Nechtělo se mi mít dítě. Dvě už velké jsem měla. Doktoři se mnou jednali automaticky potrat ze zdravotních důvodu a tudíž zadarmo . Než jsem se vzpamatovala , bylo po všem. V pondělí jsem to zjistila a ve středu už byla na potratu. Musím ale říct, že mě to dohání pořád a myslím, že kdybych měla více času, že bych to už neudělala. Mrzí mě to, obvzláště když dneska vidím, že některé ženy v tomto věku rodí první dítě. To se z hlavy nedá dostat.
Mila Lucie, uprimne, pri cteni Tveho clanku mi tekly slzy.
Asi tak v pulce cteni jsem mela chut ti napsat, ze se s nim stejne rozejdes a uz se stalo.
Za sebe muzu akorat rict, ze takova vec muze bolet hodne let a nekdy cely zivot. To, jestli si to odpustis, zalezi jak moc na tom budes pracovat.
U me je to uz 17 let a dve deti mam,ale obcas me to dostihne i ted.
A jeste jedna vec. Ten clovek, se kterym to tenkrat bylo, byl ten nejvetsi zmetek v mem zivote. Na vsech ex pritelich, at uz mi provedli cokoli, vcetne nevery a byli jakykoli, dokazu najit neco dobreho a vzpominam na ne v dobrem. On, je jediny, na kterem nedokazu najit dobreho vubec nic.
Ten tvuj, je evidentne sobecky hajzl a jako takovy by stejne nejspis roli otce neustal. Kdo vi, v cem by miminko vyrustalo. Ja vim, je to chaba utecha 
.jpg)
na interrupci jsem nebyla, ale o dítě jsem přišla. Je to sice jiné, tam jsem si nic nevyčítala, nemohla jsem to ovlivnit, ale nejvíc to přebolelo když jsem byla znovu těhotná
každého taková věc přebolí jindy, vypadá to, Lucie, že jsi citlivější, tak to asi bude trvat déle, možná si to budeš vyčítat celý život, ale neboj, bude to čím dál lepší, budeš na to myslet míň a míň
To je zivot Lucko delame chyby a platime za ne - treba se z nich poucit a neopakovat je...Cely zivot je o rozhodnutich...Myslim, ze nikdo Ti neda presne datum kdy to preboli...Duse place...Zahrabej se hodne do prace manualni, fyzicke nebo se zajdi vypovidat k psychologovi...Zkus za tim udelat tlustou caru, neobvinovat se...nebo se utrapis...Musis verit, ze to k necemu bylo, ze jsi neco pochopila - napr. ze se muzes oprit o rodice nebo Te to udelalo silnejsi (nenechas se uz nikdy nikym ovlvivnit, zlomit, manipulovat)...Hodne stesti...
Jinak si myslim, ze je pozitivni i to, ze toho litujes jsou zeny co interupci berou jako antikoncepci
, kdyby chodily co mesic je jim to jedno, vubec nepremysli...
.gif)
prostě se stalo tak už nad tím nepřemýšlej......a hlavně nikdy nespoléhej na chlapa že si dá pozor.....
.....probůh !!!
a mmj je taky jiná anitkoncepce než hormonální...třeba tělísko, o tom nic nevíš ?
Večer jsem o svém těhotenství řekla příteli, byl z toho šokovaný, tvrdil, že to není možné, že si přece dával pozor. Dokonce mne i obvinil, jestli jsem si snad neužila někde bokem. Tím se mne hodně dotkl. Ale chápala jsem, že se cítí zaskočený
. a za tohle bych ho já propleskla.....blba !!!
Prispevky jsem necetla, jenom ti rikam to, co bych rekla svym dceram. Udelala jsi chybu, upnula jsi se na sobce, ktery te chtel manipulovat. Bohuzel ti tahle situace musela otevrit oci, ale aspon sis kvuli nemu nezkazila cely zivot. Jsi mlada, najdes si nekoho kdo bude stat o tebe a o deti. Proste to tak melo byt.
Tvoje pocity znam, a vim ze to hned nepreboli a i po hodne letech se budes sama sebe ptat jestli to bylo spravne nebo ne. Ale udelala jsi v tuto chvili to, co se ti zdalo nejlepsim resenim v teto situaci.
Na tuto zivotni situaci nezapomenes, ale posili te v tom, ze se priste budes rozhodovat jinak Hlavne ve vyberu partnera budes asi daleko vic obezretna. Postupne ale i ta nejvetsi bolest trochu ustoupi.
Drzim palce at najdes nekoho, kdo bude stat za to s nim zit a mit rodinu.
.jpg)
Nejstrašnější, největší .... ne, udělala jsi prostě chybu - jednu z chyb, kterých každý člověk za svůj život udělá desítky, stovky - jsme tady proto, že se učíme, dostáváme lekce a tím stále rosteme a moudříme - chyby patří k žití.
Prázdná ses cítila proto, že jsi skutečně prázdná byla, v tu chvíli - odešlo z Tebe něco, co bylo Tvojí součástí a mohl z toho být nový život.
Bolest chápu - nevím, jestli čas ji otupí, ale rozhodně vím, že od listopadu do ledna, to není na tak silnou a citlivou věc žádný ČAS - je to čerstvé - ale asi stejně nikdy nezapomeneš, že se to stalo. Nemá cenu se však obviňovat - spíš příště pečlivěji vybírej životního partnera - pokud nejste tým, který je spolu v každé situaci, a také spolu cítí a sdílí, je lepší být bez partnera, protože tohle stejně žádné skutečné partnerství není
Už se stalo a nevrátíš to zpět - přestaň se obviňovat - každý vždycky rozhoduje podle toho, co považuje za nejlepší - vybrala jsi pro tu chvíli nejlepší řešení - že se Ti to potom začalo jevit jinak ... to byla zase jiná chvíle - nebyla jsi v tlaku, v panice... to prostě člověk uvažuje jinak
osobně jsem prožila velmi podobnou situaci v pětadvaceti - navíc přítel jakoby miminko chtel a dělal a pak když to přišlo, tak otočil - poslechla jsem - ten vztah nebyl nijak ideální a i poté sice pokračoval, ale stejne za pár let skončil. pár týdnů mne taky dojímaly kočárky, ale celkem rychle to přešlo a s odstupem času vidím, že jsem udělala dobře.
.gif)
Bellana: MYslela jsem to ta, že bych vzteky nechtěla mít NIC společného s člověkěem, který mne takto zklamal, opustil a dal mi tak strašné ultimátum. NIC, ani dítě (i když si uvědomuju, že za nic nemůže..)
.gif)
PEGG: 12:05: 
viď?
.JPG){kind=avatar}
caira: Moje maminka porodila genetickou informaci nevyzrálého jedince, který po ní chtěl, aby šla na potrat (tenkrát to bylo první rok legální). Nikdy toho nelitovala a dnes, když kouká na svá vnoučata, je velmi ráda, že si vybrala mě a ne mého otce. Měla ale podporu své matky a po mém narození i svého otce. Mě dědeček jako miminko hýčkal víc než svých deset dětí.
.
Tím ale neříkám, že sebemíň odsuzuji Lucii. Vůbec ne. Mám v sobě právě tugenetickou informaci, která by způsobila, že bych asi taky raději neměla dítě, které jeho otec nechce
Milá Lucie, vím, že je to těžké, ale zkus si odpustit. Brát to jako něco, co se muselo stát, aby jsi zjistila, že Tvůj přítel nestojí za to počítat s ním pro život... Byla by jsi s ním nakonec nešťastná.
.jpg)
mam-ča: 8.39 souhlasím 
taky jsem tohle nemusela řešit ,ale už se netrap asi to tak mělo být
hlavně ,že jsi odešla od toho sobce jinak to nevidím,neboj určitě si najdeš kluka co Tě bude mít rád a hlavně Vaše děti moc Ti to přeji vždy je něco co se stane ,nebo se stát musí
