Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi 62 let a už hodně dlouho jsem sama. Když mi bylo 35, ovdověla jsem a sama vychovávala čtyři děti. Měla jsem se dost co ohánět, rodiče bydleli daleko, takže nějak extra mi pomáhat nemohli. Logicky jsem v té době neměla na nějaké seznamování ani pomyšlení, navíc, kdo by asi stál o ženu se čtyřmi dětmi.

Jak děti dospívaly, postupně opouštěly rodné hnízdo a osamostatňovaly se. Dvě nejstarší  odcestovaly za prací do Anglie, kde se usadily a založily rodiny. Před šesti lety se odstěhovala nejmladší dcera a já zůstala sama. Po nějaké době jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že snad ještě nejsem úplně do starého železa, bylo mi 56, a že by možná nebylo špatné poznat příjemného společníka.

Ne, že bych hledala cíleně nebo bombardovala seznamky, ale sebrala jsem odvahu a přihlásila se do tanečních pro pokročilé a tam jsem se seznámila s mým současným přítelem. Nebylo to tenkrát hned, po odchodu dcery jsem byla ještě další dva roky sama.

Omlouvám se za ten obsáhlý úvod, už přistoupím k věci.

Mému příteli je 68, je rozvedený, když jsme se seznámili,žil sám. Padli jsme si do oka, začali se scházet, trávili spolu dost volného času a bylo nám spolu dobře. Byla jsem opatrná, takže skoro tři roky jsme spolu takhle chodili, samozřejmě s občasnou návštěvou v mém nebo jeho bytě. Pak už to tak nějak vyplynulo samo a dohodli jsme se na společném bydlení. Protože můj byt je větší, souhlasil s přistěhováním ke mně a jeho byt pronajímá.

Oba jsme už v důchodu, já si chodím párkrát v týdnu trochu přivydělávat. A začínám mít problém. Nevím, jestli to nevidím špatně, jak jsem byla strašně dlouho sama bez vztahu, ale mám v posledních měsících pocit, že mu doslova posluhuju a on si užívá pohodlíčko a ještě si diktuje. Možná je to z jeho pohledu logické, žil sám a staral se o sebe, tak teď si říká, že konečně nemusí, že od toho jsem tu já.

I když je celé dny doma, tak na chodu domácnosti se vůbec nepodílí, a to ani ve dnech, kdy mám brigádu. Já se starám o všechno komplet, nebudu vypisovat, však to všechny znáte. A on si ještě vymýšlí, nejraději by měl každý den tříchodové menu k obědu a večeři rovněž teplou, ale nikoli to, co zbylo třeba od oběda. Když se přistěhoval, tak takové nároky neměl. S tím začal až po čase, pomaloučku polehoučku, vlastně jsem to ani nezaznamenala. Až teď mi to všechno nějak došlo naráz. Jako by mě někdo praštil palicí do hlavy a v té hlavě se rozblesklo.

Uvědomila jsem si, že dřív, když jsem žila sama, mi vlastně nic nechybělo. Binec jsem si žádný neudělala, stačilo pravidelně dělat údržbu a byt jsem měla stále jako klícku. Sama pro sebe jsem si nějak extra nevyvářela, navíc mám ráda taková ta jednoduchá jídla jako bramborové placky, květákový mozeček, rizoto, občas jsem si upekla kousek kuřete nebo usmažila řízek.

Teď lítám jako blázen, tahám nákupy (auto nemáme, já jsem si řidičák nikdy neudělala, on ze zdravotních důvodů řídit nesmí), vyvářím, aby byl spokojený, když to někdy nějak ošidím a udělám něco jednoduchého, tváří se jak citrón. Několikrát jsem s ním zkoušela mluvit, ale on mě asi vůbec nebere vážně, vždycky to stočí do nějakého vtipu, zlehčuje to.

Najednou mi došlo, že toho mám nějak dost. Že jsem si ten partnerský život takhle nepředstavovala, abych dělala posluhovačku nějakému pohodlnému důchodci. Svým způsobem ho mám pořád ráda, ale začíná převládat znechucení a nespokojenost.

Milé Šťastné ženy, prosím vás, chtěla bych se vás zeptat, jak to chodí ve vašich domácnostech a manželstvích. Možná jsem postižená tím, že jsem většinu života s žádným chlapem nežila a měla bych se nad to povznést a brát to tak, že je takový model soužití normální.

Já opravdu nevím. Někdy to ve mně úplně vře a jsem přesvědčená, že se s ním rozejdu, ale když si představím, že budu zase úplně sama, tak mi to jako výhra taky nepřipadá. V něčem ano, ale v něčem ne.