Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

První měsíc prázdnin se nezadržitelně chýlí ke konci, někteří už mají dovolenou za sebou a někteří se na ni teprve chystají. Každý rok nám letní měsíce přinášejí zážitky, na které se nezapomíná, a historky, které se možná budou tradovat mezi přáteli i několik let. Některé doslova zlidoví tak, že se už nedozvíte, komu se vlastně staly, a nezřídka se stanou součástí vyprávění populárních osobností.

Jeden takový zážitek, který se stal studentům, si dovolím převyprávět a doufám, že se poznavší se aktéři nebudou zlobit.

Bylo velmi horké léto a několik spolužáků si domluvilo prázdninový pobyt na chatě rodičů jednoho z nich. Chata stála na samotě, a pokud si chtěli studenti dát nějaké to čerstvě natočené orosené pivko, museli vzít zavděk prehistorickým bicykly, které našli v přístěnku.  

Cesta vedla přes les po pohodlných širokých kolejích, lemovaných hlubokým příkopem, kde zvolna tekl bahnitý potůček a rostlo ostružiní. V hospůdce bylo příjemně, veselo, a tak se nebylo co divit, že na táccích přibývalo čárek a čas letěl jako splašený. Najednou udeřila zavírací hodina a celou rozjařenou společnost na nejistých nohách čekala cesta zpátky.

Naštěstí to byla cesta prašná a vedoucí lesem, kde nehrozilo, že by potkali jakékoliv vozidlo. Do zásoby si ještě na cestu nechali natočit pivo do velkých petlahví, aby netrpěli žízní. S menšími potížemi tedy nasedli na kola a vyrazili do krajiny ozářené měsícem. Noc byla vlahá, a tak jeli směrem k lesu zvolna.

Předávali si mezi sebou lahve a zapalovali cigarety. Občas skupinka připomínala jednu scénu z filmu Slavnosti sněženek. Za veselého halekání dorazili k lesu, kde je zaskočil problém. Ani jeden z bicyklů nevlastnil funkční světlo. Dali tedy hlavy dohromady a nápad byl hned tady.

Vedoucí jezdec, znalý cesty, si zapálil cigaretu a naskočil na kolo. Ostatní, podobni obrovským můrám vábeným světlem, ho poslušně následovali a nespouštěli ze světla oči, aby nezabloudili. Pak se ponořili do temného lesa. Opět se ozývalo veselé halekání a celá skupinka bezpečně postupovala za vedoucím jezdcem a jeho rudým světélkem.

Les voněl pryskyřicí a houbami, jezdci se už už blížili na kraj lesa, když vedoucí jezdec dokouřil a automaticky zahodil hořící nedopalek do příkopu. Když se za ním ozval rachot a sprosté klení, jen nevěřícně kroutil hlavou. Celá skupinka totiž podle dohody poslušně následovala světélko až do místa jeho posledního spočinutí. Od lynče ho tenkrát nezachránilo měkké srdce zabahněných kamarádů, ale to, že jeho kolo zůstalo jako jediné v použitelném stavu.