První třída kašička? Kdepak. Někdy to začíná pěkně natvrdo.
Když jsem byla malá, strašně jsem se těšila, až se ze mě stane „velká“ školačka. Záviděla jsem svému staršímu bráškovi aktovku a penál, i to, jak sedí nad sešity a smolí úkoly. Byla to pro mě známka toho, že už je opravdu velký.
Když nastal čas, abych i já zasedla do školních škamen, nemohla jsem se dočkat. Stále dokola jsem kontrolovala ořezané tužky a pastelky v penále, zkoušela, jak mi sluší aktovka... A těšila se, až nadejde vytoužený den D.
Dočkala jsem se. Ale vše dopadlo úplně jinak, než jsem si představovala, a nevydařený začátek toho nejdůležitějšího školního roku jsem pak za sebou táhla jako balvan po celých deset měsíců.
Prvního září jsem totiž místo s aktovkou do školy nakráčela s angínou do zdravotního střediska. Zatímco děti se pomalu seznamovaly se školním prostředím, slavnostně přebíraly Slabikáře a potřeby na výtvarnou výchovu, já jsem doma se zábalem na krku polykala antibiotika a ronila hořké slzy.
Po třech týdnech jsem se konečně dočkala. Starší brácha mě čapnul pod křídlo a vedl poprvé do školy. Když jsem se zmateně prodrala hučící šatnou, odvedl mě do mé třídy a zmizel jako pára nad hrncem. Jediná jistota, někdo, kdo mi byl blízký a koho jsem znala, mě opustila a já byla vržena přímo do jámy lvové.
Šokovaně jsem stála u dveří a zírala na své budoucí spolužáky. Neznala jsem nikoho. Děti, které se mnou chodily do školky, patřily do jiné třídy. Pocit zoufalství a ztracenosti násobilo ještě to, čeho jsem byla svědkem. Až na pár výjimek se všechny děti „bavily“ tím, že se posmívaly uplakané brýlaté holčičce, která byla navíc trošku oplácanější. Kluci i holky se předháněli, kdo dokáže na její adresu říct peprnější a urážlivější výrok.
Bylo mi nanic. Nohy jsem nedokázala odlepit ze země. Bála jsem se vejít dovnitř a zařadit se mezi tu rozjívenou smečku. Z tohoto stavu mě vytrhl až hlas soudružky učitelky: „Co tady děláš? Jak to že už nejsi v lavici?“ Tón nezněl ani trochu mile a příjemně. Slzy se mi rozkutálely po tvářích a vysoukala jsem ze sebe, že jsem dneska ve škole poprvé. „Aha. Tak pojď. A přestaň brečet!“ Chytla mě za rameno a posadila do předposlední lavice. Samotnou.
Pak ještě rychle vyběhla, přinesla mi učebnice, sešity a všechny pomůcky, které tehdy děti ve škole dostávaly, bleskově mi udělila pokyny co a jak, přičemž mi říkala příjmením, a začalo vyučování.
Nestíhala jsem. Už nevím, co se tenkrát probíralo; jediné, co si pamatuji, je, že jsem měla utkvělý pocit, že vůbec ničemu nerozumím. Soudružka učitelka kladla nějaké úplně nesrozumitelné dotazy, děti třepetaly ručičkami a já seděla jako tvrdé „y“. Žádné laskavé uvedení mezi děti, kdy by jim třeba řekla, jak se jmenuji, že jsem byla nemocná a aby mi pomáhaly...kdepak. Spadla jsem do toho rovnýma nohama a pěkně natvrdo.
Je zajímavé, jak někdy dokáží chod příštích událostí ovlivnit i úplné maličkosti. Nejenom že jsem neměla šanci zapadnout do kolektivu, ale několik prvních týdnů jsem byla stále „ta, která ničemu nerozumí a které se musí všechno opakovat“. Strašně jsem se styděla, protože kdykoli jsem se na něco zeptala, třída propukla v hurónský smích. Pak už jsem se radši neptala, abych se uchránila výsměchu, ale důsledkem bylo, že jsem zadání nepochopila správně a pak se na mě zase zlobila soudružka učitelka.
Připadala jsem si jako v pasti. V druhém pololetí se situace začala postupně normalizovat, ale stejně to nebylo ono. Do školy jsem nechodila ráda, vůbec jsem se tam necítila dobře. Až od druhé třídy začalo být konečně všechno v pořádku a já jsem zjistila, že ostatní děti jsou docela fajn, našla si kamarádku a vše špatné bylo téměř zapomenuto.
Přesto na svou první třídu nevzpomínám ráda. Z dnešního pohledu už vím, že chyba nebyla ve mně, ale tehdy jsem si to tak rozebrat neuměla. Kdybych ve svých šesti letech znala slovo mindrák, určitě bych si říkala, že mám na nějaký pořádný právě zaděláno. Neschopná, nechápavá, odvržená holčička...
Jaké jsou vaše vzpomínky na první školní den a rok? Doufám, že trochu veselejší než ty moje.
3.9.2007 Rubrika: | Komentářů 36 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - První třída kašička? Kdepak. Někdy to začíná pěkně natvrdo.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Ota: Jsou ze stejné mateřské až na pár vyjímek. Celkem je jich 11.
chytrájakrádio: nejmenovala se ta soudružka Cecilka?
ijaku: Hlavně že tam někoho zná, to se určitě brzy srovná, asi měl jen nějaký prvotní šok.
.jpg)
ijaku: to bude v poho ... už tam mám dva ... oni kluci jsou povšechně víc zaražení v tomhle věku .... za pár dnů budeš mít doma experta na školu
Takže u vás taky šli ze stejné třídy z mateřské ?
Já dneska vedla malého do 1. třídy a byl z toho chudák naprosto vykolejený. Vůbec nebyl schopný nikoho vnímat, byl bledý, vypadal, že se zhroutí. Kamarádi na něho mluvili, on absolutně mimo. Ptala jsem se, jestli si pamatuje co říkala paní učitelka a on prý ji vubec nerozuměl. 
Tak uvidíme, jak to půjde dál. 
LenkaT.: tak to je síla 
Ťapina: mám já to ale dlouhé vedení a přitom jsi to napsala úplně jasně
Moje vzpomínky na ZŠ jsou celkem kladné. Ale můj mladší syn - hyperaktivní dítě, měli mladou soudružku v první třídě a ta z něho byla na nervy. Poslala nás do pedagogicko-psychologické poradny, tam mu doporučili roční odklad a zjistili mírnou formu dislexie. No a z toho důvodu musel potom příští rok nastoupit do tzv. vyrovnávací třídy, kde bylo míň dětí, aby se jim soudružka mohla více věnovat. Ale to, co je tam ty dva roky učilo, to byl děs a běs. Už bába před důchodem, 
nevrlá, protivná, když někdo něco neuměl, tak se mu před celou třídou smála a nutila i ostatní děti, aby se smály, no hrůza. V synovi to zanechalo nechuť na školu na dalších 7 let. Chtěla jsem ho několikrát přeřadit jinam, ale nepovolili mi to, tenkrát se do školy muselo podle bydliště.
A ty její poznámky věčné, za půl roku popsala dva deníčky poznámkami typu směje se mi drze za zády do očí.
já měla v první třídě štěstí na bájenčou soušu učitelku, zvlášť si cením toho, že se ke mně "pomalejší" (dyslexie dysgrafie) chovala stejně jako k ostatním, ale nikdy jsem neslyšela slovo výčitky, nebo věci typu "podívej se na pepíčka jak pěkně píše". pak byl pro mě očistec prvák na střední, kdy jsem se učila psát na stroji, to poprvý a naposled mamka volala do školy učitelce, vysvětlila jí situaci a já prolezla se trojkou, ač mi hrozila čtyřka. takže můžu říct, že až na drobné výjimky jsem měla na kantory kliku.
.jpg)
nemám negativní vzpomínky na svoje začátky ve škole...
Ota: Já už jsem pak žádný další výsledek asi ani nenapsala, jelikož jsem brečela 
Když tak vzpomínám, tak v první a druhé třídě jsme měli celkem hodnou učitelku, ale koministku jak poleno a ta nás věčně tahala o sobotách a nedělích zpívat a tančit na nějaké schůze a zasedání. Naši byli trampové, jezdili jsme do přírody a tak se šprajcli a na žádný tanečky jsem nešla. Byla z toho třídní důtka , potom ředitelská a dál to už nezkoušeli, abych neměla problémy.
já mám hezké vzpomínky na základní školu, na první třídu. My měli ještě paní učitelku, jmenovala se Hrdličková a pořád zůstala naší paní učitelkou.
Až potom se paní učitelky předělaly na soužky a to už nebylo hezké, děti se rozdělily podle třídního původu na dělnické a fuj
úřednické. A protože jsem byla v té druhé skupině, tak nejen základní škola, ale i odborná byla tímto poznamenána.
My jsme měli ve 4.třídě učitelku, no bába na koštěti proti ní krasavice! Měla umělé zuby, které jí nedržely a tak nás posílala do obchodu opro žvýkačku a ty zuby si lepila. Když někdo nedával pozor, házela po něm svazkem klíčů. Když někoho vyvolala před tabuli, tak se jí musel uklonit. Pamatuju si, jak spolužačka dávala křídu na poličku, byla k učitelce otočená zády a a jak se uklonila opačně, vystrčila na ni zadek. To jste měli vidět to tóčo!Seřvala nás na jednu hromadu, ani jsme nemukali. K večeru chodila občas do rodin svých žáků na návštěvu a nikdo si ji netroufl vyhodit, byla to přece učitelka!
.gif)
synovci (dvojčata) jsou teď ve třetí třídě, ale vzpomínkami se vracejí do první třídy, protože měli mlaďounkou, blonďatou učitelku, kterou všichni milovali (a tatínkové se hodně často chodili do školy ptát, jak to jejich dítkám jde 
Nikola1: Takovou babu dát na pranýř!Copak si neuvědomila, že prvňáci jsou vyjukaní jako žňová hlídka, že potřebují pochválit a utěšit, když je jim smutno?Však ono se to babě vrátí, nebo už vrátilo.
Já mám na první třídu a paní učitelku Žáčkovou krásné vzpomínky. Přesto, že v té době bylo zvykem přeučovat leváky, a já jsem kvůli tomu psala sice pravou, ale číslice zásadně zprava doleva, paní učitelka se snažila mi to trauma nějak vynahradit.
I když nás bylo ve třídě 36, paní učitelka se věnovala každému z nás. Do 1. třídy jsem šla jako zdatný čtenář, tak jsem občas vymýšlela ptákoviny. Na zadní stranu Slabikáře jsem si napsala slovo "nepochopen", protože se mi líbilo, že se čte oběma směry stejně, a paní učitelka si kvůli tomu pozvala rodiče do školy, jestli se snad necítím nepochopená. 
Taky mě zpočátku bránila proti prudičům, co na mě pokřikovali "zrzi, zrzi, co tě mrzí..." , než jsem se naučila bránit sama 
Můj nejstrašnější zážitek byl, že jsem si po pozdravu naší soudružce nedokázal znovu sednout protože se mě sklopná lavička nějak zasekla o zadek. Tak jsem tam polostál - poloseděl zašprajcnutý mezi lavičku a desku až mě soudružka vysvobodila mumlajíc cosi o motorických .....
Ale v první třídě jsme měli strašně hodnou soušku učitelku Rybínovou, která byla anděl z nebe a asi proto přišla během toho roku o hlasivky a nemohla dál učit. 
Ťapina: to ovšem byla pěkně hloupá úča když si nevšimla posunu ....
