Prrromenáda, vážení přřřátelé, prrromenáda...
„Dámy a pánové, rrrozestup po taneční ploše a tančíme rrrytmu sloufoxtrrrotu. Á rraz, dva třři, rrraz, dva třři, pánové drrržte dámy pořřádně, dámy, nekrruťte se jako parrragrrrafy...“
Na své taneční hodiny nikdy nezapomenu hlavně díky našemu tanečnímu mistrovi. Ukázkově ráčkoval a nedokázal vyslovit ani „ř“. Pro tlupu adolescentů, kteří na dvě hodiny shodili orvané džíny a oblékli navoněné šatečky a obleky, byly slovní projevy tanečního šéfa zdrojem špatně skrývaného veselí.
Taneční, do nichž jsem chodila, se poněkud vymykaly běžnému standardu. Absolvovala jsem je v době, kdy jsem žila na dívčím internátě. Vedení školy tehdy se rozhodlo nahradit naše zákonné zástupce a udělat něco pro rozkvět našich osobností. Problém byl pouze v tom, že naše dívčí škola nedisponovala potřebným množstvím tanečníků. I dalo šéfstvo hlavy dohromady a přišlo na úžasnou věc: Spáruje děvčata z knihkupecké školy s chlapci ze strojní průmyslovky. Když nám to oznámili, očka nám zaplála dosud nepoznanou touhou. Přece jen jsme se stále pohybovaly mezi sebou a možnost přičichnout k nějakému „chlapovi“ jsme braly jako velmi příjemné rozptýlení.
Na hodiny tance s námi vždy jezdilo garde v podobě jedné profesorky. Nevím, zda se o tu výsadu rvaly, či o účast losovaly, ale za celou dobu kursu se vystřídaly všechny. Kluci ze „strojárny“ pravděpodobně uzavřeli dohodu a všichni svorně zatrhli svým matinkám přístup. Důsledkem toho bylo, že na balkóně, na místech pro slzící nafintěné maminky, seděla jedna opuštěná profesorka, která s větším či menším zájmem sledovala, jak si vedeme v tanci a společenském chování.
Nešlo nám ani jedno. Na každé straně parketu byla řada židlí. A tak jako na dlouhé cestě autobusem, kdy při zastávce chodí děvčata nalevo a kluci napravo, zaujali jsme tyto pozice i zde. Seděli jsme proti sobě, sjížděli se pohledy a čekali na povel „ring volný“. Zatímco mladí muži zkušeným okem hodnotili vizáž svých budoucích partnerek, v našich nevinných hlavičkách se odehrávaly katastrofické scénáře: „Panebože, snad nezůstanu jako jediná sedět..., snad nebude můj partner o hlavu menší než já..., hlavně ať pro mě nepřijde támhleten slizoun..., úplně se znemožním..., co si s ním budu povídat..?"
První obava, že by některá z nás zůstala sedět, se ukázala být lichou. Počet zástupců obou pohlaví seděl zcela přesně. Napětí z nás spadlo ve chvíli, kdy se nám představil taneční mistr: Dobrrrý večerrr, vážení přřřátelé, dámy a pánové, jmenuji se Rrradim Prrocházka a budu vaším tanečním mistrrrem. Toto je moje parrrtenrrrka, bude vaší taneční mistrrrovou.“
A pak to přišlo: „Pánové, zadejte se.“ Kluci vystřelili jako šípy k předem vybraným objektům a za pár vteřin byla všechna děvčata zadána. Oddychla jsem si, můj partner byl o půl hlavy větší. Prvotní spárování nám vydrželo až do konce kursu a postupně jsme vytvořili docela kompaktní a sehranou partu. Taneční jsme brali jako příležitost pobavit se a nadto se i trochu naučit společenské tance.
Dokonce jsme se poctivě snažili dodržovat zásady slušného chování.
Při závěrečné hodině nám náš pan mistrrr Prrrrocházka poděkoval a vyjádřil přřřání, abychom se takto způsobně chovali i v běžném životě. Hlavně chlapcům kladl na srrrdce, že sprrrávný muž je přřředevším gentleman.
Chudák pan mistr. Jeho úsilí přišlo vniveč hned další týden, kdy jsme se s kluky domluvili, že uděláme pořádný mejdan. Tehdy jsme je poprvé viděly jinak než v oblecích s motýlkem a oni na tom byli stejně. Co se na mejdanu dělo, nebudu podrobně popisovat, tyhle adolescenční pařby zažil snad každý. Místo uhlazeného chování a nabídnutého rámě se to hemžilo peprnými výrazy, líbačkami v temných zákoutích, a sem tam i něčím mnohem intimnějším v ještě temnějších zákoutích... To vše zahaleno v alkoholovém odéru a cigaretovém dýmu...
Tohle všechno se mi vybaví pokaždé, když slyším slovo „taneční". Jaké vzpomínky máte vy?
20.9.2007 Rubrika: | Komentářů 72 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Prrromenáda, vážení přřřátelé, prrromenáda...
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
v mych 16-ti letech jsem byla tisickrat otazana, kdy jedu zpatky do Terezina (byla jsem vychrtla) - a na tanecnich me nikdo nechtel... kdyz byly vsechny divky rozebrany, tak jsem zbyla ja a silene korpulentni studentka z vedlejsi tridy a musely jsme tancit spolu, pac ji taky nikdo nechtel... (myslela jsem, ze se propadnu hanbou) ....do tanecnich jsem nechtela chodit, ale musela jsem... no vydrzela jsem tu potupu az do konce a na zaverecne jsem mela dokonce tanecnika - byl sice jak drevo, ale pac jsem mela dlouhe saty az na zem a dlouhy rukav, tak jsem vypadala lepe a tak se pro me odvazil... nikdy na toho gentlemana nezapomenu.... byl to muj spoluzak.... takze aspon konec byl dobry
sla jsem tam pouze jednou
Mistr se svou manželkou se někdy dokázali i před námi usmiřovat po nějaké domácí hádce. A usmiřovali se tak mile, že my puberťáci jsme jim to tiše záviděli. Každopádně nelituji, že jsem do tanečních chodila, bylo to hezké.
.jpg)
Hana1: thur taxisové bydleli v Loučni, kde je i naprosto úžasný park pro děti a milovníky labyrintů a zámků......
http://www.zamekloucen.cz/
V debutantkách, samozžejmě. Píšu jak čuně
On totiž měl takový názor, že polonéza je v v bíílééé v bííílééé (patrně se koukal na vídeňskuý ples v opeře, páč v Brně se sledovala rakouská televize) a tak máme být takové všechny. Patrně se zhlídl v bedutantkách. Akorát ty víděňsklý holt byly od Thurn Taxisů, no.
dadka: no zavodni tanec je drina.. stejne tak obdivuju baletky jak to vydzej...
me dovadelo k nepricetnosti piano na ktere jsem chodila nakonec 12 let a docela rada i vzpominam, ale kdyz jsem sedela odpolko u piana misto litani venku , tak me to dost iritovalo... nneb to bylo do prvni tridy az do maturity 
Stanik: Ne, nevyhodil ji, ale málem pracoval k infarktu. Ale ráda na to vzpomínám, bylo to pěkné.Potom nás pár chodilo do taneční skupiny na Orlí ulici, ale moc dlouho ne. Celkem tvrdý tréning a málo času na jiné věci nás moc nebavilo.
dadka: ale hadam, ze ji nevyhodil, ze?
ja mela na prvni prodlouzebnou tmave modre ale je fakt, ze bilou po nas nikdo nechtel.. proc vypdat jak ichty.. staci , ze ma clovek bile ty svatebni
Hana1: Já už tu fotku nemám, jak jsem se stěhovalka, někde jsem ji asi ztratila. Ale dnes bych tak asi nešla ani do sklepa pro brambory. A beztak nejvíc zajímavá byla na tom plese spolužačka, která se vykašlala na bííííléééé šaty a přišla v dlouhé jahodové toaletě. Buriana jsme málem omývali.
moje vzpomínky jsou ještě starší, do tanečních jsem chodila v doprovodu -garde, a moje matka si nenechala ujít ani jednu hodinu. Měla jsem štěstí, v té době byl v Brně naprostá jednička mistr Kadlec, který nás učil. Bohužel takové štěstí jsem neměla na tanečníka. Ten měl podle mistra naprosto gipsové nohy, dokud mistr počítal a tak to šlo, ale smysl pro rytmus neměl naprosto žádný. Naštěstí jsem se dostala do pokročilých hodin a to jsem si opravdu zatancovala. Tancovala jsem dobře a často. Dokonce jsem byla několikrát napomenuta pořadatelem a dvakrát dokonce vykázána ze sálu pro příliš moderní figury, které se tehdy tančit nesměly. Začínal rock and roll a na parketech byly takoví tanečníci nežádoucí. Ale natančila jsem se dost a mám na co vzpomínat..gif)
chytrájakrádio:
a tady jeste jednou Tibi se svoji kapelkou :-)
http://www.youtube.com/watch?v=qfz_rQ6cfVc&mode=related&search=
chytrájakrádio: tak v tomhle se shodneme...
proste umelotina umela...a chudinky kluci v tech rukavickach a obecich.. proste tucnaci....
taky jsem nechodila a vůůůbec toho nelituju. nesnášim tohle pseudo-načinčaný prostředí. šaty, obleky.... každej v těch -nácti v tom vypadá jako kokot. a do toho ty šílený poučky: MUSÍŠ mít rukavičky, NESMÍŠ chodit takhle a takhle, to je totiž BONTON 
. umělotina, která mě upřímně děsí
Já měla na sobě nějakou děsnou hrůzu S VOLÁNKAMA, což při mé výšce vypadalo ... no, vypadalo. Nechápu, že jsem něco tak děsnýho dokázala na sebe oblíct. Ale ano, bylo to bííílééé, bííílééé. A pekelně polyesterové. Mám schovanou ještě kabelku . krásnou, koženou, na rámečku, s řetízkem. Bohužel bíííílou, bííííloou.
Na Starým Brně bydlela zase moje babička, na Bezručově ulici 19. Dnes už je ten pavlačový dům zbořený a stojí tam nový barák. Vždycky když přijedu do Brna, tak se tam chodím dívat a smutním.
Na Křenové pracovala moje matka v Mosilaně a já jsem za ní chodila boční vrátnicí na Vlhké.
Hana1: Přesně! Měla jsem bílé šaty, stažené pod prsama barevnýma stužkama a od prsou naplizované. Vypadala jsem v nich jako sněhová koule při oblevě, no ale hlavně, že byly BÍÍLÉÉÉÉ!
Já chodila na Křenovou. Jsem, ze Starýho Brna. U nás stále nové modely nevyžadoval. Taneční jsme měli na Marxové. Jen si pamatuju jeho neustálé nabádání, že šaty na první prodlouženou musí být bez výjimky bíííííléééééé. Bííííléééé! Bíííílééééé!!!!
On byl hrozně fajn. Já jsem pořád pletla krok a nadávala jsem spolužákovi, že je kopyto a plete to.Mistr si mě vzal do kola a tak neúprosně mě kopal a tlačil do té nohy, která šla špatně, že jsem se to naučila raz dva.
