Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Rozhodla jsem se o dovolené udělat probírku věcí ze sklepa. Objevila jsem tam spoustu zapomenutých pokladů. Staré lyže značky Monzun, na kterých jsem coby dítko školou a lyžařským kurzem povinné vyhrála první místo ve sjezdu. Totiž za nejvyšší počet pádů při závodní jízdě. Kukátko ve tvaru televize, která přehrávala fotografie našich hradů a zámků, a kterou jsem na svém prvním letním táboře vyměnila s nejhezčím klukem z oddílu za pohlednici s Jů a Hele. Kočárek pro panenky, ze kterého byly umělé panny vzápětí vyvrhnuty kamsi do příkopu a v načančaných peřinkách se místo nich projížděla veškerá fauna, která se dala po vesnici nasbírat. Králíci od sousedů, pes, žáby z nedalekého potoka, ba i zmije nebo kus mraveniště. Kaleidoskop. Pravý a nefalšovaný, se skleněnými kamínky. Zatímco v dětství mě nijak nenadchnul, teď jsem se do něj vydržela dívat dlouhé minuty a obdivovat krásu a jedinečnost poskládaných obrazců.

Skoro každá věc, kterou jsem vzala do ruky, ve mě vyvolala vlnu vzpomínek a tak jsem toho nakonec vyhodila jen málo. Byly to vzpomínky vesměs pěkné, které mě vrátily zpátky do bezstarostných dob dětství a na které jsem v proudu běžného života pozapomněla. Protože o ně nechci přijít, pěkně jsem všechny věci utřela od prachu a uklidila zpátky, protože vím, že za nějaký čas si díky nim ty vzpomínky znovu vybavím, a to moc ráda. Jedno z největších nadšení ale vyvolal předmět malých rozměrů. Byl to památník.

Myslela jsem, že už je dávno ztracený. Vlastně jsem si na jeho existenci vůbec nevzpomněla pěknou řádku let. Dnešní děti už zřejmě nevědí, co si pod takovým slovem představit, a tak připomenu, že se jedná o jakýsi tlustý sešit s tvrdými ozdobnými deskami a kartonovými listy, který se předával kamarádům a známým, a ti do něj jeho majiteli napsali nebo nakreslili nějakou upomínku. Ano, opravdu vlastní rukou učinili originální záznam. Žádné počítače, tiskárny, prefabrikovaná přání nebo esemesky. Pěkně hand made. A k čemu to všechno bylo? Nejspíš k tomu, aby si člověk mohl po třiceti a více letech sednout a i při výpadku elektřiny zavzpomínat na Frantu Voráčka ze třetí bé, který do slov Milá Janičko použil ypsilon. Na Mařenku Tichou, která dva roky poté, co mi nakreslila jakousi květinu, skončila svůj život při dopravní nehodě. Na Andreu Novákovou, se kterou jsem se dělila o školní lavici až do konce základní školy a která potom zmizela bůhvíkam.

Listovala jsem památníkem a vybavovala si tváře všech, kteří prošli mým životem a zanechali v něm stopu v podobě nějakého zápisu a přemýšlela o tom jací byli a kde je jim dneska konec. Spolužáci, přátelé, učitelé, vlnu dojetí ve mě však vyvolaly hlavně vzpomínky na ty nejbližší, kteří už dávno nejsou mezi námi.

Někdy si říkám, co zbude moderním generacím, až jednou vypnou proud?