Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Dámy a pánové, rrrozestup po taneční ploše a tančíme rrrytmu sloufoxtrrrotu. Á rraz, dva třři, rrraz, dva třři, pánové drrržte dámy pořřádně, dámy, nekrruťte se jako parrragrrrafy...“

Na své taneční hodiny nikdy nezapomenu hlavně díky našemu tanečnímu mistrovi. Ukázkově ráčkoval a nedokázal vyslovit ani „ř“. Pro tlupu adolescentů, kteří na dvě hodiny shodili orvané džíny a oblékli navoněné šatečky a obleky, byly slovní projevy tanečního šéfa zdrojem špatně skrývaného veselí.

Taneční, do nichž jsem chodila, se poněkud vymykaly běžnému standardu. Absolvovala jsem je v době, kdy jsem žila na dívčím internátě. Vedení školy tehdy se rozhodlo nahradit naše zákonné zástupce a udělat něco pro rozkvět našich osobností. Problém byl pouze v tom, že naše dívčí škola nedisponovala potřebným množstvím tanečníků. I dalo šéfstvo hlavy dohromady a přišlo na úžasnou věc: Spáruje děvčata z knihkupecké školy s chlapci ze strojní průmyslovky. Když nám to oznámili, očka nám zaplála dosud nepoznanou touhou. Přece jen jsme se stále pohybovaly mezi sebou a možnost přičichnout k nějakému „chlapovi“ jsme braly jako velmi příjemné rozptýlení.

Na hodiny tance s námi vždy jezdilo garde v podobě jedné profesorky. Nevím, zda se o tu výsadu rvaly, či o účast losovaly, ale za celou dobu kursu se vystřídaly všechny. Kluci ze „strojárny“ pravděpodobně uzavřeli dohodu a všichni svorně zatrhli svým matinkám přístup. Důsledkem toho bylo, že na balkóně, na místech pro slzící nafintěné maminky, seděla jedna opuštěná profesorka, která s větším či menším zájmem sledovala, jak si vedeme v tanci a společenském chování.

Nešlo nám ani jedno. Na každé straně parketu byla řada židlí. A tak jako na dlouhé cestě autobusem, kdy při zastávce chodí děvčata nalevo a kluci napravo, zaujali jsme tyto pozice i zde. Seděli jsme proti sobě, sjížděli se pohledy a čekali na povel „ring volný“. Zatímco mladí muži zkušeným okem hodnotili vizáž svých budoucích partnerek, v našich nevinných hlavičkách se odehrávaly katastrofické scénáře: „Panebože, snad nezůstanu jako jediná sedět..., snad nebude můj partner o hlavu menší než já..., hlavně ať pro mě nepřijde támhleten slizoun..., úplně se znemožním..., co si s ním budu povídat..?"

První obava, že by některá z nás zůstala sedět, se ukázala být lichou. Počet zástupců obou pohlaví seděl zcela přesně. Napětí z nás spadlo ve chvíli, kdy se nám představil taneční mistr: Dobrrrý večerrr, vážení přřřátelé, dámy a pánové, jmenuji se Rrradim Prrocházka a budu vaším tanečním mistrrrem. Toto je moje parrrtenrrrka, bude vaší taneční mistrrrovou.“

A pak to přišlo: „Pánové, zadejte se.“ Kluci vystřelili jako šípy k předem vybraným objektům a za pár vteřin byla všechna děvčata zadána. Oddychla jsem si, můj partner byl o půl hlavy větší. Prvotní spárování nám vydrželo až do konce kursu a postupně jsme vytvořili docela kompaktní a sehranou partu. Taneční jsme brali jako příležitost pobavit se a nadto se i trochu naučit společenské tance. Dokonce jsme se poctivě snažili dodržovat zásady slušného chování.

Při závěrečné hodině nám náš pan mistrrr Prrrrocházka poděkoval a vyjádřil přřřání, abychom se takto způsobně chovali i v běžném životě. Hlavně chlapcům kladl na srrrdce, že sprrrávný muž je přřředevším gentleman.

Chudák pan mistr. Jeho úsilí přišlo vniveč hned další týden, kdy jsme se s kluky domluvili, že uděláme pořádný mejdan. Tehdy jsme je poprvé viděly jinak než v oblecích s motýlkem a oni na tom byli stejně. Co se na mejdanu dělo, nebudu podrobně popisovat, tyhle adolescenční pařby zažil snad každý. Místo uhlazeného chování a nabídnutého rámě se to hemžilo peprnými výrazy, líbačkami v temných zákoutích, a sem tam i něčím mnohem intimnějším v ještě temnějších zákoutích... To vše zahaleno v alkoholovém odéru a cigaretovém dýmu...

Tohle všechno se mi vybaví pokaždé, když slyším slovo „taneční". Jaké vzpomínky máte vy?