Matky za zenitem
V dobách mého „náctiletého“ mládí bylo celkem běžné, že se matkami stávala děvčata ještě na střední škole. Otcům většinou nebylo o moc víc. Snad v každé třídě byla alespoň jedna těhotná, případně již novopočená maminka.
I na naší škole tomu tak bylo. Ani se nad tím nikdo nijak zvlášť nepozastavoval. Kromě ředitelky, která byla ve svých pětatřiceti letech stále svobodná. Ta to těm „maminkám“ dávala většinou pěkně vyžrat. Ne nadarmo si svým nekompromisním přístupem vysloužila přezdívku „Nejtvrdší“. A tvrdá být skutečně uměla. Stačil jeden pohled a věta důkladně přecezená skrz rty a všichni jsme šlapali jako hodinky.
Pak přišla náhlá změna. „Nejtvrdší“ počala měknout. Výraz jí poněkud zněžněl, úsměvy rozdávala takřka na potkání a s těhotnými studentkami měla najednou nevídanou účast a projevovala o jejich stav zájem. Vysvětlení této razantní změny chování na sebe nenechalo dlouho čekat. Ano, paní ředitelka byla těhotná.
Všichni jsme jí to přáli, hlavně kvůli sobě, protože jsme z jejího stavu vyloženě profitovali. Starost nám dělal pouze fakt, že nám připadala na své nadcházející mateřství příliš stará, a už předem jsme litovali chudáka dítě, co si s tak starou maminkou jednou počne. Tehdy to tak bylo nastavené. Ženy své potomstvo odrodily nejlépe do svých pětadvaceti let a třicetiletá rodička byla pomalu raritou.
Jenže doba se mění a dnes je všechno jinak. Věková hranice matek se výrazně posunula směrem nahoru. Role se obrátily. Dvacetiletá těhulka je dnes stejnou raritou, jakou byla celkem nedávno ta třicetiletá.
Bohužel, v některých případech je ta hranice ruku v ruce s vymoženostmi vědy už dost diskutabilní. Žen, které podstupují umělé oplodnění, je čím dál víc a některé jsou již vyloženě za zenitem. Nemám teď na mysli ženy kolem čtyřicítky, ale ty, které už by samy o sobě biologicky otěhotnět nemohly. Občas se dočteme, že někde porodila šedesátiletá či ještě starší maminka.
Přiznám se, že to nechápu. Vím, že není jednoduché a správné někomu „kecat do života“, ale v těchto případech bych byla striktnější. Umožnit umělé oplodnění ženě v tak vysokém věku není podle mě ani etické, ani záslužné. Protože zde nejde jen o ni, ale především o to malé dítě, které nemá šanci cokoli ovlivnit. Jednoduše se narodí mamince, která věkově spadá do babičkovské či dokonce prababičkovské kategorie.
Vždy, když takovou zprávu čtu, je mi toho malého drobečka líto. Představuji si, jak na tom bude, až mu bude deset, patnáct let...
A přemýšlím, na co asi myslely ženy, které se rozhodly v tomto věku přivést na svět dítě. A lékaři, kteří jim otěhotnění umožnili? Co je to? Sobeckost? Čistá touha po dítěti? Finanční profit pro lékaře? Dokázali dohlédnout dál než k okamžiku oplodnění a úspěšnému zakončení těhotentsví porodem zdravého dítěte? Protože tím to přece zdaleka nekončí, ale naopak, to nejdůležitější teprve začíná.
Nemohu si pomoci, ale občas mě z vědeckého vývoje přepadá úzkost. Co všechno chce člověk ovládnout, kam až může lidstvo zajít? Přelstít a porušit přírodní zákony a považovat to za úspěch lidského mozku a techniky? Tohle se nám všem přece jednou musí vymstít. Abychom nedopadli jako ta Cimrmanova sopka, která svou činností zasypala sama sebe.
25.9.2008 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 265 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Matky za zenitem
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zaffira: No, právě. Já chtěla hrozně dítě kolem 20. roku. Jenže potenciální otec by byl blb a štěstí, že to dopadlo jináč. A v té době se mi ani jeden jako otec mého dítěte nezdál.
Taky bych zakázala mít děti po 50. Když rodiče umřou, tak to dítě nemusí být ani dospělé a kdo se o něho bude starat? Nebo ho dají do dětského domova? A pro to dítě to musí být taky dost nápor na nervy. Vědět, že jeho rodiče brzo umřou a ono pak bude samo. No jako představa nic moc.
Stanik: Ted jsem si vzpomnela jeste na jeden pripad stare matky 
. Jedna moje profesorka byla velmi zaprisahla odpurkyne 
a nijak se tim pred nami, studentkami, netajila.
Kdysi jsem ji potkala s kocarkem, v te dobe uz ji bylo tusim petactyricet let a konverzacnim tonem prohodim: A dobry den, pani profesorko, komu vozite? A ona mi odpovedela: Ale, to je muj Tomas...Ja si rekla, ze to prece jenom zkusim 
Bridgetj,
v tom, cos o sobě psala, jsem se částečně našla, jen jsem váhala dřív, v necelých 29. Říkala jsem si, že ještě ne, ještě se nechci vzdát pohodlí a navíc nežijeme ve svém... a vůbec...
A pak jsem začala přemýšlet o tom, kdy že vlastně bude ta správná doba. Až koupíme byt? Až si vydělám dostatečnou rezervu na dobu mateřské? A jak velká má ta rezerva být? A chci se vůbec uvázat mezi plotnou, pokojíčkem a pískovištěm? A chci vůbec tloustnout, rodit a pak se nevyspat a celý život nervovat? Najednou jsem sama sebe viděla jako starou babču, která sice má barák, na sobě drahé hadry a šperky, jezdí na "hýčkací" pobyty v luxusních sanatoriích, ale jednou ji najdou ohlodanou od koček, mezi kterými se zahrabe. Čert vem, že to je přitažené za vlasy - bezdětná dáma v letech může mít spousty přátel a žít i bez dětí naprosto úžasný život, a naopak nesnesitelná žena-matka se nemusí se svými dětmi stýkat a může zemřít opuštěná, sama... Ale v té chvíli mě to docela nakoplo a říkala jsem si, že odkládat to nemá smysl. Jestli mám v knize Osudu psáno, že mám být matkou, tak to zkusím. Buď se to stane, nebo nestane. A brzy na to jsem nevěřícně zírala na // na testu. Nevěřícně proto, že "tohle se prostě stává jiným"
Jo a kamarádka razí zajímavou teorii, že jestli má žena napsáno, že bude máma, tak jí při styku nepomůže ani platíčko pilulek a armáda kondomů (tím narážím na počítání plodných a neplodných dní 
) 
Zaffira: no asi tak, nepřemýšlet, protože nějaký důvody proti, nebo obavy se vždycky najdou 
Stanik: no tak tenhle důvod pro pořízení dětí mi přijde taky divný - já teda vlastně nevím, proč si lidi pořizují děti , ale hádám, že prostě proto, že chtějí mít a vychovávat ty ratolesti, mít tu rodinu atd.
Stanik: no, v době, kdy jsem začala přemýšlet o dětech se zrovna bráchovi docela brzy po sobě narodily dvě děti, tak jsem z toho byla dost rozpačitá a ze zbabělosti jsem si stanovila tu vyšší hranici...a pak jsem potkala svýho muže a najednou jsem o tom nepřemýšlela 
.....i když, kdo ví, třeba mě to ve 40 chytne a budu zase chtít mimi (ale asi spíš ne)
Bridgetj: mám tetu, která mi tvrdí, že do 40 času dost - je velmi chápavá a moderní, taky jen o 7 let starší
sweet: no to právě taky řeším - tu pohodlnost, určitý životní standard, skoro lituju, že jsem do toho nespadla po hlavě někdy po 20, jenže to zas nebyl vhodnej otec 
, nakonec, po hlavě se do toho dá spadnout i teď, prostě nepřemýšlet a praštit do toho 
Zaffira: ale o tom tu rec nebyl.. je to samozrejme nerozum.. ale uz jsem parkrat slysela i formuli, ze deti jsme si poridili aby seo nas ve stari postraraly.. tak trochu demagogicky.. rika.. no jasne, tak ale pak pocat co nejdyl, aby uz ty deti samotny nebyly stary, kdyz bude se postarat o nemohouci rodice a mely na to dost energie...
Bridgetj: A kdo zaruci mlade matce, ze jeji dite bude naprosto v poradku . Tohle jsem musela pouzivat jako argument pro ty trochu mene chapave a hodne skepticke chytroliny
Stanik: jasně, kecat by neměl nikdo nikomu do ničeho, je to na uvážení těch lidí, jen mi to přijde jako nerozum
Je fakt, že věk dělá svý, a 20 letej rodič má na výchovu víc energie než 50 letej, i když je to individuelní, já osobně jsem ráda, že jsem měla mladý rodiče (23 a 30 při mým narození), takže jsme si se ségrou užili spoustu legrace, blbostí, dovolených pod stanem,.....
Jestli já do toho někdy půjdu, tak to asi bude brzo,páč bych teda první chtěla stihnout do 35, a nemusí se to taky povést hned....
sweet: tomu rozumim, ale ty jsi od zacatku vedela ze mrne chces... kdezto ja uz od zacatku vedela ze ne
Stanik: ad pohodlí - jsem ráda, že dítě už mám odrostlejší, teď se můžu víc sobecky soustředit na sebe , dřív jsem si to taky malovala tak, že dítě až kolem třicítky, ale zpětně to vidím tak, že kdyby jsme do toho tenkrát s manželem bezhlavě nešli, tak nevím, zda bych se těď rozhoupávala právě z důvodu, že si člověk zvykne na to pohodlí, určitej životní styl - dítě by ho v podstatě narušilo....proto už teď taky nechci druhý
Myslím, že to tu už nejednou zaznělo. Taky tedy zastávám názor, že žena po padesátce je na dítě stará. Už jen ztoho důvodu jak bylo psaný, že když jí dítě bude potřebovat nejvíce v pubertě atd. už tady vůbec nemusí být a ta pravděpodobnost je o xxx procent větší, než u maminky třicátnice. Taky to vidím i z jiného pohledu, že pak na to ženský nemají nervy a zvládají to hůř a já se samo nedivím, když Vám v 45 řve čtyřleté dítko a má svoje vzdorovací období, tak je to mazec pro mladou babu natož v těch letech, kor když je to vaše první. Pak většinou je ta výchova znám, mockrát maminka ustoupí než by měla nervy na ječící dítě atd. Opravdu to můžu srovnávat a myslím si, že je to na těc dětech poznat, že je vychovával starší ročník!!!! Rozhodně netvrdím, že je čtyřicetiletá ženská stará na dítě, kor když svoje dvě jí třeba odrůstají a ještě zatoužila po jednom zhýčkaným rozmazlánkovi, ale s prvním dítětem už ty nervy jinak pracují nemluvě o strachu a péči!!!!
monyk: Tak to jsem ráda. Slyšet, že jsem divná, už jsem si navykla. Ale poslouchat řeči stylu: může být postižený, už jsi stará, budeš nemožná a moc starostlivá ... mě fakt dráždí a obrací se mi kudla v kapse.
