Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Deset deka sekané a patnáct vlašského salátu, prosím.“ To byl můj nejčastější oběd v době dávno minulé, kdy jsem jako mladé děvče prodávala v knihkupectví. Možnost stravování v závodní jídelně jsme neměly, a tak jsme byly odkázány na sousední obchod a jeho oddělení lahůdek.

V době kolem oběda se všechny kolegyně postupně vystřídaly a u stolu, kde bylo povolené jíst, všechny do jedné rozbalovaly z papíru onu sekanou a salát, občas salám a housku, a když bylo těsně po výplatě, rozšouply jsme se čtvrtkou grilovaného kuřete.

Když pak v protějším hotelu otevřeli v přízemí něco jako lepší bufet s teplým a hlavně cenově dostupným jídlem, trávily jsme třicet minut povolených na oběd tam. Zpočátku jsme byly nadšené. Po salátech, salámech a sekaných to byla změna více než příjemná. Bohužel jen do doby, kdy jsme zjistily, že jsou na výběr s železnou pavidelností stále jedna a táž jídla. Svíčková, knedlo vepřo zelo, kaše s karbanátkem, čočka s uzeným a ovocné knedlíky nám po pár týdnech už pěkně lezly krkem. Pokorně jsme se tedy vrátily do sousedního lahůdkářství pro svých patnáct deka vlašáku a na svíčkovou zašly jen občas.

Mí rodiče měli v té době možnost obědvat v závodní jídelně, kde byla na výběr vždy dvě jídla. Týden dopředu však museli podle naplánovaného jídelníčku ohlásit, které z jídel si z nabídky vybírají.

V devadesátých letech jsem nastoupila do jednoho velkého státního podniku, kde jsem několik prvních mesíců zažila ještě klasický socialistický bufet s párky a sekanou, brzy však nastala změna jménem Eurest. Čistota, jídlo na úrovni, výběr jak z hotovek, tak z minutek, saláty formou švédského stolu, zákusky. Cenově to bylo sice poněkud výše než saláty se sekanou, ale podnik přispíval jakousi částkou, takže se to dalo jakž takž unést. Jenže po nějaké době začala úroveň upadat, na talíři člověku občas přistála ztvrdlá rýže z minulého dne, brambory a kaše se staly nepoživatelnými... Jen zákusky si zachovaly svou úroveň, a tak jsem si po mnohdy nevydařeném obědě všichni spravovali chuť nějakou tou sladkou tečkou.

Dnes nabízí spousta restaurací tzv. polední menu, kdy se dá za přijatelnou cenu slušně poobědvat, takže ani ti, kteří nemají možnost závodního stravování, nemusejí zůstat odkázáni na nejbližší lahůdkářství. Přesto je dost profesí, kde si lidé mohou o jídle servírovaném až pod nos nechat zdát a nosí si stravu na celý den z domova.

A co vy? Kde se stravujete v pracovní dny? V závodní jídelně, sousedním lahůdkářství, nebo chodíte do restaurace na polední menu? Jste tak spokojeni, nebo byste si představovali něco jiného?