Rizoto, květák, řízek... Umíš uvařit i něco jiného? Naše kuchařské začátky.
Když jsem se vdávala, bylo mi sladkých dvacet a má nezkušenost v různých oblastech života byla tudíž pochopitelná. Nejvíce jsem bojovala na poli kuchyňském.
Ačkoli mě maminka od nějakých čtrnácti let vedla k tomu, abych se něco naučila, protože „se ti to bude hodit, až se vdáš“, já jsem se většinou v kuchyni nudila a nad prognózou mého budoucího manželství jsem okázale zívala. Něco takového mi bylo tehdy vzdálené asi jako cesta na Měsíc.
Jenže život šel dál, v devatenácti jsem se zamilovala až po uši a ve dvaceti jsem už křepce kráčela k oltáři, abych svým podpisem a polibkem přislíbila svému milovanému lásku a společný život až za hrob.
Když pominulo líbánkové období, kdy nám k jídlu stačila pouze naše láska a chleba s máslem, zákonitě se dostavily poněkud prozaičtější záležitosti. Můj manžel byl z domova zvyklý na vynikající babiččinu kuchyni /jeho babička byla skutečně skvělá kuchařka/ a projevil přání, že bychom se taky mohli konečně jednou pořádně najíst. A úplně nejlepší by bylo, kdyby si mohl pochutnat na nějaké domácí stravě.
Zapátrala jsem v hlavě a veledůležitě oznámila, že tedy uvařím rizoto z hovězí konzervy. Miláček zlehka zalapal po dechu, neb pojem domácí strava pro něj představoval něco diametrálně odlišného, ale můj návrh nakonec odkýval. Asi mě nechtěl ze začátku moc vyplašit svými nároky…. Bez řečí pak snědl jakýsi chuchvalec slepené rýže, proložené zakonzervovaným masíčkem, který jsem mu s nevinným úsměvem naservírovala.
Druhý den jsem mu pyšně předložila vlastnoručně „vyrobené“ řízky s kaší a třetího dne si pochutnával na květákovém mozečku. I když to nebylo ještě úplně ono, viděla jsem na něm, že se začíná uklidňovat a do příštích dnů hledí s probouzejícím se optimismem.
Ten ho bohužel přešel čtvrtého dne, kdy jsem mu na talíř opět kydla naběračku rizota z konzervy. On totiž netušil, že ona tři jídla, která měl tu čest tři dny po sobě baštit, jsou jediná, co umím.
I protáhl obličej a zkonzumoval, co dostal. Ostatně hlad je hlad, že?
Po nějakém čase neustálého kolotoče řízků, květáku a rýže jsem se odvážně pustila do studia umění kuchařského a pokoušela se obohatit náš jídelníček o další, především klasická česká jídla.
V drtivé většině to končilo katastrofálně. Místo svíčkové jsem vytvořila jakousi odpornou, bezbarvou zeleninovou šlichtu, španělské ptáčky jsem přetvořila v uhlené krátery, chlupaté knedlíky jsem po předepsané době varu v hrnci dokonce vůbec nenašla a hovězí polévka skončila za stálého míchání v záchodové míse, neboť jsem do ní nakrájela i tlusté maso, což je prý nepřípustné.
A tak bych mohla pokračovat. Byla jsem prostě střevo. Pravé a nefalšované. Postupem času jsem tento svůj nedostatek překonala a dnes umím vařit skoro jako pánbůh. Fakt.
A co vy? Nenechte mě v tom a přihoďte nějaký svůj kuchařský začátečnický zážitek. Ono to člověka potěší, když zjistí, že jsou i další trdla, nejen on sám. Tak se nestyďte a pište, pište, koho z vás si sama osobně vyhodnotím jako největší kuchařské střívko, tomu pošlu pěkný dáreček.
22.1.2013 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 49 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rizoto, květák, řízek... Umíš uvařit i něco jiného? Naše kuchařské začátky.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpeg)
Já začala vařit asi ve 12ti a náš taťka byl dobrý testovací objekt. On byl od svých osmi let úplný sirotek a tak snědl opravdu všechno. Nikdy neřekl, že to není dobré, vždycky spucnul co dostal na talíř a když si přidal, věděla jsem že to je dobré, ale když řekl, dneska nějak nemám hlad, tak jsem věděla, že to za moc nestálo
Ja teda varim strasne nerada,ale musim jinak bychom posli hlady
to kazdodenni vymysleni co uvarit me osobne nici 
Kdyz jsem delala svuj prvni rizek tak pres nej bylo videt na Hradcany a chutnal jak usmazena ,obalena a zablacena podrazka
.jpg)
A jednou jsem si nechala otevřenou plechovku s moučkovým cukrem na stole a drcla do ní, když jsem měla na stole připravení řízky k obalování. Musela jsem je od cukru nejdřív umejt než jsem začala obalovat.
Ale jinak prej vařím fakt dobře
Kdyz jsem byla mala, hlidala me babicka (misto chozeni do skolky jsem byla u babicky), ta varila v podstate denne a me se to desne libilo. Takze jsem ji "pomahala"... pro me zabava na kazde dopoledne, pro babicku asi trochu ocistec Ve dvanacti letech, kdy se nasi rozvedli a mamka chodila do dvou zamestnani a vracela se az vecer, jsem diky tomu uz docela zvladala varit hodne veci a postupne jsem do cca 15 let umela uvarit temer cokoliv, resp. cokoliv co ME chutnalo Myslim, ze takove ty pokus-omyl, da se jist, neda se moc jist, da se jen lit do zachoda - tak tyhle etapy jsem proste prozila o neco driv nez byva zvykem a mym testovacim stravnikem byla mladsi sestra, nikoliv manzel. Vdavala jsem se v 21 a vareni pro mne, diky predchozimu, problem nebyl. Jedine, co mi nechutnalo a co jsem varit neumela byl knedlik a omacka, jakakoliv. Pro meho manzela to byla velka rana... takze jsem se pak od tchyne jeste ucila knedliky a omacky (umi je fakt fantasticky), takze dneska uz zvladam i to (chvili to ale trvalo). Ale i tak to nedelam moc casto 
Ježíš, to jsem nechtěla. Very sorry!
Já se vdávala ve 23 a vařit jsem neuměla vůbec. Maminka mě do kuchyně nikdy nepustila a já o to ani nestála. Dokud jsme neměli děti, řešili jsme to tak, že přes týden jsme jedli v práci a pak studené večeře, o víkendu jsme buď byli někde na výletě, tudíž jedli v hospodě, nebo nás pozvali rodiče na oběd. Vařit jsem začala až dětem, a to podle kuchařky Kuchařský slabikář, který jsem dostala od tchýně. Bylo tam všechno popsáno naprosto triviálně, takže podle toho dokázal uvařit každý, kdo uměl číst.
Ani teď nejsem bůhvíjaká kuchařka.Do žádných složitostí se nepouštím. Pro mě je nejlepší jídlo hodit kus masa na pánvičku nebo do trouby a k tomu rýži či brambory a nějaký salát.
Já se vdávala ve 23 a vařit jsem neuměla vůbec. Maminka mě do kuchyně nikdy nepustila a já o to ani nestála. Dokud jsme neměli děti, řešili jsme to tak, že přes týden jsme jedli v práci a pak studené večeře, o víkendu jsme buď byli někde na výletě, tudíž jedli v hospodě, nebo nás pozvali rodiče na oběd. Vařit jsem začala až dětem, a to podle kuchařky Kuchařský slabikář, který jsem dostala od tchýně. Bylo tam všechno popsáno naprosto triviálně, takže podle toho dokázal uvařit každý, kdo uměl číst.
Ani teď nejsem bůhvíjaká kuchařka.Do žádných složitostí se nepouštím. Pro mě je nejlepší jídlo hodit kus masa na pánvičku nebo do trouby a k tomu rýži či brambory a nějaký salát.
Já se vdávala ve 23 a vařit jsem neuměla vůbec. Maminka mě do kuchyně nikdy nepustila a já o to ani nestála. Dokud jsme neměli děti, řešili jsme to tak, že přes týden jsme jedli v práci a pak studené večeře, o víkendu jsme buď byli někde na výletě, tudíž jedli v hospodě, nebo nás pozvali rodiče na oběd. Vařit jsem začala až dětem, a to podle kuchařky Kuchařský slabikář, který jsem dostala od tchýně. Bylo tam všechno popsáno naprosto triviálně, takže podle toho dokázal uvařit každý, kdo uměl číst.
Ani teď nejsem bůhvíjaká kuchařka.Do žádných složitostí se nepouštím. Pro mě je nejlepší jídlo hodit kus masa na pánvičku nebo do trouby a k tomu rýži či brambory a nějaký salát.
Já se vdávala ve 23 a vařit jsem neuměla vůbec. Maminka mě do kuchyně nikdy nepustila a já o to ani nestála. Dokud jsme neměli děti, řešili jsme to tak, že přes týden jsme jedli v práci a pak studené večeře, o víkendu jsme buď byli někde na výletě, tudíž jedli v hospodě, nebo nás pozvali rodiče na oběd. Vařit jsem začala až dětem, a to podle kuchařky Kuchařský slabikář, který jsem dostala od tchýně. Bylo tam všechno popsáno naprosto triviálně, takže podle toho dokázal uvařit každý, kdo uměl číst.
Ani teď nejsem bůhvíjaká kuchařka.Do žádných složitostí se nepouštím. Pro mě je nejlepší jídlo hodit kus masa na pánvičku nebo do trouby a k tomu rýži či brambory a nějaký salát.
.jpg)
omlouvám se, ale blbne systém 
Vdávala jsem se v devatenácti a uměla tak maximálně rajskou a to ještě z kečupu no měli jsme jí týden, pokaždý s jinou přílohou až se manžel šprajcnul.... ale protože studoval VŠ a stravoval se v menze a pak na vojně, tak jsem měla dost času se to naučit :-)
Vařím ráda a snad celkem dobře, děti mi neuhynuly a přítel taky .... 
Vdávala jsem se v devatenácti a uměla tak maximálně rajskou a to ještě z kečupu no měli jsme jí týden, pokaždý s jinou přílohou až se manžel šprajcnul.... ale protože studoval VŠ a stravoval se v menze a pak na vojně, tak jsem měla dost času se to naučit :-)
Vařím ráda a snad celkem dobře, děti mi neuhynuly a přítel taky ....
.JPG){kind=avatar}
S vařením jsem začala ve třinácti. Z nutnosti. Maminka byla v nemocnici, otec nám pořídil stravenky do závodní jídelny a nechal mi bratry na krku. Jenže my byli zhýčkaní maminčiným vařením, a tak jsme to po týdnu vzdali s tím, že na vaření nic není, že to umí každý a že to teda budu umět i já. No, žádná sláva to nebyla. Předtím jsem se z kuchyně při vaření vždycky klidila hned, jak jsem udělala pomocné práce. Měla jsem kuchařku pro děti Dneska vařím já a začala jsem vařit podle ní. Na štěstí se maminka brzy vrátila domů a já se zase kuchyni vyhýbala. Jenže pro změnu musela jet do lázní, a tak jsem zase musela zaujmout její místo. Tentokrát jsem si na pomoc vzala knihu Vaříme účelně pro zdravé i nemocné. Pro moji technickou duši je to optimální kuchařka. Už se to většinou dalo jíst. Ale dobrá kuchařka se ze mě nikdy nestala. Vařím velmi intuitivně, podle momentální nálady a chuti. Dost experimentuji. Někdy to vyjde, někdy ne, ale sníst se to vždycky dá. Díky tomu ale moje děti nikdy u jídla neofrňovaly.
Když jsem se vdala, tak jsem vařit moc neuměla, ale postupem času jsem se kromě knedlíků, vařit naučila. Moc jsem toho nepovyhazovala, skoro všechno se dalo jíst. Dnes vařím moc dobře, aspoň si to myslím. Vařím odjakživa každý den, protože děti přišly ze školní jídelny a měla hlad a manžel se nikdy nikde nestravoval.
Teď jsme už dávno sami dva, ale pořád si nemůžu zvyknout vařit menší dávky jídla. Naštěstí máme kousek od nás velké vnuky, kteří mají snad duté nohy a sní všechno.
Svou první bábovku jsem nemohla vybouchat z formy
. Pak se tím boucháním kus utrhl a zbytek pěkně lpěl dál ve formě.
Vyjedli jsme to k čaji lžičkou.
Samozřejmě jsem si vymazlila těsto, ale nevysypala formu
