Rizoto, květák, řízek... Umíš uvařit i něco jiného? Naše kuchařské začátky.
Když jsem se vdávala, bylo mi sladkých dvacet a má nezkušenost v různých oblastech života byla tudíž pochopitelná. Nejvíce jsem bojovala na poli kuchyňském.
Ačkoli mě maminka od nějakých čtrnácti let vedla k tomu, abych se něco naučila, protože „se ti to bude hodit, až se vdáš“, já jsem se většinou v kuchyni nudila a nad prognózou mého budoucího manželství jsem okázale zívala. Něco takového mi bylo tehdy vzdálené asi jako cesta na Měsíc.
Jenže život šel dál, v devatenácti jsem se zamilovala až po uši a ve dvaceti jsem už křepce kráčela k oltáři, abych svým podpisem a polibkem přislíbila svému milovanému lásku a společný život až za hrob.
Když pominulo líbánkové období, kdy nám k jídlu stačila pouze naše láska a chleba s máslem, zákonitě se dostavily poněkud prozaičtější záležitosti. Můj manžel byl z domova zvyklý na vynikající babiččinu kuchyni /jeho babička byla skutečně skvělá kuchařka/ a projevil přání, že bychom se taky mohli konečně jednou pořádně najíst. A úplně nejlepší by bylo, kdyby si mohl pochutnat na nějaké domácí stravě.
Zapátrala jsem v hlavě a veledůležitě oznámila, že tedy uvařím rizoto z hovězí konzervy. Miláček zlehka zalapal po dechu, neb pojem domácí strava pro něj představoval něco diametrálně odlišného, ale můj návrh nakonec odkýval. Asi mě nechtěl ze začátku moc vyplašit svými nároky…. Bez řečí pak snědl jakýsi chuchvalec slepené rýže, proložené zakonzervovaným masíčkem, který jsem mu s nevinným úsměvem naservírovala.
Druhý den jsem mu pyšně předložila vlastnoručně „vyrobené“ řízky s kaší a třetího dne si pochutnával na květákovém mozečku. I když to nebylo ještě úplně ono, viděla jsem na něm, že se začíná uklidňovat a do příštích dnů hledí s probouzejícím se optimismem.
Ten ho bohužel přešel čtvrtého dne, kdy jsem mu na talíř opět kydla naběračku rizota z konzervy. On totiž netušil, že ona tři jídla, která měl tu čest tři dny po sobě baštit, jsou jediná, co umím.
I protáhl obličej a zkonzumoval, co dostal. Ostatně hlad je hlad, že?
Po nějakém čase neustálého kolotoče řízků, květáku a rýže jsem se odvážně pustila do studia umění kuchařského a pokoušela se obohatit náš jídelníček o další, především klasická česká jídla.
V drtivé většině to končilo katastrofálně. Místo svíčkové jsem vytvořila jakousi odpornou, bezbarvou zeleninovou šlichtu, španělské ptáčky jsem přetvořila v uhlené krátery, chlupaté knedlíky jsem po předepsané době varu v hrnci dokonce vůbec nenašla a hovězí polévka skončila za stálého míchání v záchodové míse, neboť jsem do ní nakrájela i tlusté maso, což je prý nepřípustné.
A tak bych mohla pokračovat. Byla jsem prostě střevo. Pravé a nefalšované. Postupem času jsem tento svůj nedostatek překonala a dnes umím vařit skoro jako pánbůh. Fakt.
A co vy? Nenechte mě v tom a přihoďte nějaký svůj kuchařský začátečnický zážitek. Ono to člověka potěší, když zjistí, že jsou i další trdla, nejen on sám. Tak se nestyďte a pište, pište, koho z vás si sama osobně vyhodnotím jako největší kuchařské střívko, tomu pošlu pěkný dáreček.
22.1.2013 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 49 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rizoto, květák, řízek... Umíš uvařit i něco jiného? Naše kuchařské začátky.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Jak podotkla Almega,čestné místo u mě má dodnes Kuchařka pro začátečníky-kde v každém receptu kde je cibule jest napsáno cibuli oloupeme a nakrájíme,a ještě psáno jak nakrájíme.
.JPG)
Ve 22 jsme začali s přítelem bydlet. Žádná extra sláva a svíčková s domácím knedlíkem se nekonaly, ale v koši neskončilo nikdy nic.
Někdy to bylo chutnější, jindy méně, ale chlap je zvyklý z domu.
Teď už si lebedí... aj ty knedlíky jsem se naučila domácí, miluje můj segedín a pár dalších věcí... No, však taky jedenáct let každodenního vaření musí být poznat. 
.gif)
No asi takhle,v 18ti letech jsem začala prvně bydlet se svým tehdejších přítelem a do tý doby mě ani nějak nenapadlo se zajímat,co budeme jíst
...doma jsme to měly se segrou asi tak: naše milovaná maminka,která od malička musela pomáhat babičce s veškerým vařením,uklízenám,praním a hlavně,staráním se o chlapi(bratra a otce),protože to je přece ,,ženská práce,,a povinnost každé správné manželky se zařekla,že tohle svým holčičkám neudělá a dopřeje jim bezstarostné dětství,který ona neměla
,od všech domácích prací jsme byly vyhazovány s tím,že se ještě nauklízíme,navaříme atd.až se vdáme...ono to bylo sice fajn,a všichni děti co musely doma pomáhat s kdečim nám záviděly,ALE do života ve dvou,jsme teda nebyly moc připravené
....pamatuju si,že ty první jídelní výtvory se jíst nedali,tak jsem povolala mojí zlatou babičku a ta mě naučila základy vaření,chodila k nám asi rok každou neděli a vařily jsme společně,ráda na to vzpomínám a dodnes mám doma schovaný sešit s poznámkama a různýma dobrýma babičkovskýma radama a i teď do nich občas nahlídnu
....děkuju Meryl za krásné zavzpomínání
joooo to byly časy
chm, vařím už nějakou dobu a nikdy to nekončilo vyslovenou katastrofou, ale skutečná výzva je to až teď , s děckama. výběr jídel omezený, výběr technik taky, dochucovat se moc nedá, uprostřed vaření se děcko počurá, než to vyřeším, tak se jídlo připálí.... takže i když se snažím, tak bývají výsledky všelijaké. hlavně ve srovnání s manželem. jenže když vaří on, tak je doma sám a nebo sme tam všichni, já hlídám děti, on uvaří a pak se tváří že na to má. za takových podmínek bych na to měla taky. pche.
Jako nejstarší ze 4 dětí jsem musela leccos okolo vaření zvládnout asi od 12 let...Okoukala jsem to od mámy,neb jsem musela co si pamatuju,u všeho pomáhat.Ve škole jsme taky měli asi v 7.třídě vaření,tam jsme se vyřádili...Není mi jasné,proč se později tento předmět zrušil...Vdávala jsem se v 28 a pro jistotu jsem si pořídila kuchařku pro začátečníky,tam bylo vše po lopatě vysvětleno a co jsem nevěděla,jsem si přečetla,i dnes tam občas nahlédnu,např. když si chtěl manžel na stará kolena uvařit krupicovou kaši a já jí nevařila už přes 20 let a zapomněla jsem,jak se to dělá...Co se mi kdysi,v mých manželských začátcích,stalo se závinem:pracně jsem udělala těsto,vytáhla,zabalila do toho náplň a jak jsem to chtěla dát na plech,spadlo mi to na zem a roztrhalo se to,vyhřezla náplň...Začala jsem brečet lítostí,jakou mi to dalo práci a teď tohle! Manžel přiskočil,sebral to ze země,naplácal to na plech a dal do trouby...Po upečení to vypadalo děsně,ale jíst se to dalo....
.JPG)
Vdávala jsem se ve 25, rok před svatbou jsme s nastávajícím přebývali v garsonce, kde se ani moc vařit nedalo, ani nebylo moc kdy, pořád jsme někde randili - takže manžel ode mě naštěstí žádné umění neočekával. Když jsem jednou u jeho babičky (u které před tím žil 14 let) pronesla, že takhle vařit nikdy nebudu, jen pravil něco, jako že to nějak zvládneme.
On to asi myslel tak, že já se to zvládnu naučit, ale já to dodnes beru tak, že to zvládáme bez mého kuchařského umění - zatím se mnou v plném zdraví vydržel 12 let a dokonce poslední roky tloustne (nevím po čem)
.jpeg)
Meryl
Já se vdávala v 25 a vařit jsem uměla neb jsem musela. Mamka chodila na směny a když jsme se chtěli najíst, tak jsme museli vařit. Jenže my byli strašně žravá rodina, zvláště taťka a tak se u nás vařilo nejen dobře, ale hlavně ve velkém. Největší můj problém byl odhadnout množství, které jsme s miláčkem schopni sníst a to byl kámen úrazu. Manžel nikdy moc nejedl Takže to co by u nás doma byla porce pro dva, my jedli celý týden
Merylko, ten úvod článku jako bych psala já, až na to, že já se vdávala v osmnácti. A shodou okolností bylo moje první samostatné jídlo taky rizoto - byl to nějaký polotovar v krabičce, a ještě jsem ho dokázala připálit Dálší můj majstrštyk byla rybí polévka - věděla jsem, že mami tam dává hlavu a vnitřnosti, tak jsem tam hodila všechny vnitřnosti včetně střev. Byla dobrá tak akorát za pomalého míchání lít do záchodu
Postupně jsem se celkem všechno naučila, ale co mi dělalo problém, byly kynuté knedlíky. Buď byly rozvařené, nebo se zase zdrcly do jakési tuhé koezistence. Až můj druhý manžel mi se slovy "neurazíš se?" přinesl sešit, kde byly recepty na různé druhy knedlíků. Byly tam přesné postupy a poměry, tak nejen, že jsem se neurazila, ale od té doby jsem dělala knedlíky jedna báseň
sallie: Moje řeč Už od mala jsem odmítala snahy naučit mě vařit a odpovídala stylem, že se vdám za kuchaře. A taky že jo 
Vařit umí přímo báječně.
Než jsme se sestěhovali, upozornila jsem ho na tento svůj "nedostatek" a slíbila ho napravit. Bohužel prostor zvaný kuchyně v mojí přítomnosti ožívá do podoby zlé, zákeřné stvůry, která neustále čeká na nějakou mou chybu, aby mi to mohla pořádně vytmavit.
Ale nevzdávám se. 
První jídlo, které jsem slíbila udělat, byla fozovolá polévka... Fazole jsem namočila a nechala na lince. Po hodině, když jsem je šla zkontrolovat, jsem si připala jako v pohádce Hrnečku dost. Fazole nabobtnali víc než jsem čekala a šli mi pomalu naproti. 
Mísa přitom byla ta největší jakou jsme měli.
Je to už pár let a něco málo už uvařit umím, ale jsem skoro 13 hodin denně pryč, takže tolik času na učení zas není.
.jpg)
...pokracovani
Mym zivotnim snem je (az manzel vyhraje par milionu ) poridit si pani/pana na vareni. Nemusi ani chodit denne, staci 1-2x do tydne a navarit do mrazaku/ lednicky, mikrovlnku ovladam skvele
Maminka me chtela naucit varit, ovsem moje tvrzeni naucim se to az to budu potrebovat ji odrovnavalo do kolen nekolik let. Ani chudak babicka neuspela.
Vdavala jsem se v 21, bylo to v listopadu a k vanocum jsem dostala Domaci kucharku. V necem byla pouzitelna, v necem naopak, rady typu zahustete testo moukou az se prestane lepit byly na dve veci, protoze ty zatraceny knedliky se lepily i po kile mouky. A nebo pridejte do testa kvasek, ale jak ten vyrobit to uz se autor nenamahal popsat ......
Manzel prvni rok komentoval zhruba " tak jakypak experiment mame dneska k veceri?". Postupne jsem vychytala chybicky, zjistila ze viking a ceska domaci klasika nejde dohromady, dale jsem zjistila ze klasicka danska kuchyn je pro me zcasti nepozivatelna a zcasti neuvaritelná a tak jsme zkoncili nekde mezi na pude mezinarodni kuchyne. Nastesti manzel prokazal vic nez trpelivost a skvely zdravotni stav. Pravda prvnich 7-8roku ho zivilo vojsko a doma jedl tak tyden v mesici, ovsem nasledujicich 10 roku se denne stravoval doma a zlucnik ho chytnul az pred 6 lety, coz povazuji za dukaz sveho kucharskeho umeni .
Uprimne varit neumim, umet nechci a neznam horsi otravnou praci. Pravda nikoho jsem zatim neotravila a jsou lide kterym u nas chutná, ale to je spis proto, ze nikdy neochutnaly jak dotycny pokrm má spravne chutnat, znaji pouze moji verzi . Musim varit denne, ale naucila jsem se zjednodusit co se da, vyuzivam techniku jak nejvice to jde a osidim kde co - kdyz nemam to co je v receptu tak do toho soupnu neco jineho nebo podobneho a ono to vzdycky nejak dopadne. V nejhorsim ma rodina k veceri chleba a ja dojidam experiment cely tyden k obedum
Tak já se přiznám, že vaření mi šlo od začátku a nezkazila jsem opravdu nic. Asi je to tím, že jsem se o kuchaření zajímala odmalinka a měla jsem velký vzor v babičce, která dokázala udělat pochoutku i z pražené krupice.
největší blbost, kterou jsem kdy udělala, bylo chodit s chlapem, kterej neuměl vařit... poučila jsem se z krizového vývoje, v příštím kole chybu napravila a mám pohodu 
. Vařit jsem pořádně začala i s dětma, ale nějak si nepamatuju nějaký velký průšvih. Spíš takové věci jako nedosolená jídla, nebo bramborový salát, kde byly brambory trošku a la dente ... ale nic, co by se nedalo při troše dobré vůle pozřít.
.gif)
Vdávala jsem se sice AŽ v 26, ale tele jsem byla taky...
Pravda v mém repertoáru se navíc vyjímaly knedlíky s vajíčkem sypané oregánem a špagety s kečupem a sýrem (následky vysookoškolských let na koleji) a dál buřtguláš (co se na vandru s chlapci naučíš... v manžlství jako když najdeš :-) ) a vrcholem mého umění byli vošouchy (cmunda z brambor).
Svatba byla v červnu, jahod všude mraky.... A tak sem se chtěla "pochlapit" a miláčkovi upéct jahodový piškotový koláč
. Slovy výsledek popsat nejde
PIškot měl na výšku necelý centimetr (na obrázku to bylo asi 5cm (fotomontáž!)... krém nebyl krém, ale jakási scuklá hmota a jahody se pod žárem elektrické trouby proměnily v malé sladkohořké uhlíky
...
Nebyl by to až takový průšvih, kdybych já nánaa nevzala celej pekáč fotbalistum na soustření . Pochopitelně se koláš krájel až tam, a první dílek tehdy dostal pan trenér.... páč sem tehdy byla první manželka z fotbalového týmu (nějak se tam nikdo starší ženatý právě nevyskytl), slidila jsem náležité ovace a se skoro prázdným pekáčem se odjela domů. Doma jsem pak konečně taky ochutnala...
to, co mělo být piškot chutnalo jako bezchutné spečené žužu, krém byl spečený křupavý a jahůdky hořkosladké uhlíky. Prostě MANA NEBESKÁ
