Na ten podíl mám nárok aneb Darovali byste svou nemovitost dětem?
.jpg)
Vážené čtenářky,
tak jsem nedávno narazila na článek, který se zaobíral otázkou, jestli mají staří rodiče darovat svou nemovitost dětem ještě za života nebo to nechat jako dědictví, ať se po jejich smrti klidně poperou.
Nic tak zajímavého to nebylo, ale vzpomněla jsem si při té příležitosti na svou známou. Mají domek napůl s manželovými rodiči, kupovali si ho společně, půlku rodiče, půlku syn s manželkou. Soužití nic moc, ale nějak se to snažili ustát, to že by to už nikdy neudělali je dost jasné. Jelikož byli v baráku, starali se jak o svou půlku, tak o tu druhou o zahradu a samozřejmě o rodiče, protože ve stáří už nějakou tu pomoc lidé potřebují. Sice ti rodiče mají tři děti, ale ty bydlí jinde, takže logicky to "odnesl" ten co byl po ruce.
Jenže tatínek zemřel a došlo na vypořádání dědictví. Sama tomu moc nerozumím, ale další dva sourozenci chtěli vyplatit, na což maminka neměla finance a právník ji řekl, že pokud děti na vyplacení budou trvat, může dojít až na exekuci a následný prodej majetku. Takže ta moje známá si vzala hypotéku, koupili od maminky tu druhou půlku, aby ona mohla ty dva sourozence vyplatit. To, že zůstala v domě bydlet dál je jasné, kam by taky šla.
A tak mě tak napadlo, jestli bych tohle dokázala udělat, chtít vyplatit svůj podíl za každou cenu. Já si vždycky myslela, že pokud jeden z manželů zemře, je tak nějak logické, že se děti buď podílu zřeknou ve prospěch toho druhého z manželů a nebo mají sice podíl na majetku, ale prostě zatím jen na papíře.
Další moje známá je sama, nikdy nebyla vdaná a neměla děti, ale má domek a jednu neteř, která jednou ten domek zdědí. Ta známá žije z důchodu, takže žádné velké investice do domku dávat nechce, proč taky. Barák je celkem v pořádku a jí to stačí. Jenže ta neteř přišla s návrhem ,ať jí ten barák dá, že ji ho s manželem opraví. A já se ptám proč by to dělala a co by to pro ni znamenalo? Nejspíš to, že by ztratila domov a časem byla jen trpěnou příbuznou, která nemá ani poradní hlas. Ještě bych snad dokázala pochopit, kdyby neměli kde bydlet, ale oni mají svůj dům a ještě byt po rodičích, takže rozhodně další nemovitost ke svému životu nepotřebují. Opravdu se dá jejich návrh chápat jako milosrdná pomoc bližnímu svému?
A tak se vracím k původní otázce, darovali byste svoje bydlení svým dětem ještě za života, máte to v plánu nebo to nebudete řešit a děti ať se jednou klidně porvou?
Osobně bych to dobrovolně neudělala, vždyť kolik člověk slyší příběhů, jak lidi darovali barák dětem a skončili v domově důchodců nebo žijí v neustálých neshodách a místo příjemného podzimu života zažívají doslova peklo.
2.10.2012 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 67 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Na ten podíl mám nárok aneb Darovali byste svou nemovitost dětem?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpeg)
sallie - 2.10.2012 1:21 - zapomněla jsem poznamenat, že ta paní s neteří počítá s tím, že až se nebude o sebe moct starat, barák prodá a zaplatí si místo v pečovatelském domě. Nechce být nikomu na krku. Jenže, když ji to budou opravovat, těžko ho bude moct prodat.
caira - 2.10.2012 6:35 - mám to podobně, bydlíme ve starém baráku s manželovými rodiči, na který jsme léta nesměli sáhnout, protože přece nebudeme měnit ta krásná okna apod. Teď je barák napsaný 1/2 na manžela a 1/2 na jeho sestru, která tam nebydlí a jen nás chodí navštěvovat, chodí se koupat a vodí tam svoje návštěvy a ještě mi řekne, ty jsi tak pracovitá, ty pořád něco děláš.
A kdo by to udělal?
Barák jako kráva, rodiče nemůžou, manžel je na invalidku, nemůže na nohy, tak toho taky moc neudělá.
Opravy děláme jen v bytě a nutné opravy zatím platíme s rodiči na půl, ale až nebudou, tak nevím co bude. Švagrová tam bydlet nepůjde, její děti mají každý svoje a já to rozhodně celé nechci.
Souhlasím se Sallie - také ze svého okolí takové příběhy, kdy by rodiče po smrti jednoho z nich vypláceli děti, neznám.
Každý svého štěstí strůjce. Pokud budu chtít někomu věnovat svůj dům ještě za života, zřídím si věcné břemeno, abych neskončila na ulici.
Naopak si ale myslím, že pokud bych měla dvě děti, z nichž jedno mi bude celý život na blízku a pak mě bude přebalovat na smrtelné postelí a to druhé uvidím 2x do roka, pak mi přijde správné, že ještě za svého života přepíšu dům na to dítě, které mi pomáhá. Já mám zase v tomto ráda pořádky.
Linda: souhlasím, za mého života každému spravedlivě stejně, tak jak se v dětství dělilo cukroví, tak se v dospělosti spravedlivě dělí rady a pomoc a dle možnosti i finanční pomoc. Po mé smrti ať si s mými věcmi dělají co chtějí. Protože co mělo cenu pro mě, jim vyhovovat nemusí a mě už nebude bolet při pohledu, jak to vyhazují
.gif)
Linda: S tím nelze nesouhlasit 
.jpg)
Muj názor je at si kazdy zije SVUJ zivot. Takze muj zivot = muj problem at uz je to bydleni, penize, auto, zdravi....... Zivot mych deti (po 18.roku zivota) = jejich problem. Ano vyslechnu, pomuze kde muzu, totez ocekavam naopak, ale tim to konci. Takze moje odpoved ne, at se porvou 
PS. ale po me zustane tak maximalne nedoplacená hypoteka 
Já jsem v pozici NIC NEMÁM :-).
A nevím, jestli je to nejlepší..
Manžel dostal od babičky spodní patro rodiného domku, jeho sestra vkladní knížku. Po letech ji rodiče vybavili byt, protože syn měl přece barák.
Po dalších letech postavili dceři novostavbu a dostala 2/3zahrady, protože syn má přece barák.
Rekonstrukce spodního patra (v číslech to nedám...) byla taková. skopáno na cihly, nové rozvody elektřiny, plynu, vody, nové topení, nová okna, snížené stropy.... pochopitelně nové vybavení. Když to dneska vidím, lituji, že jsme nepostavili novostavbu - finančně by nás to vyšlo stejně a já bych neměla tchynni nad hlavou.
Když stál švagrové dům, došlo k přepisu smlouvu vlastnictví domu, kde bydlíme. Dům je psaný 1/4 na syna, 1/4 na syna (naši kluci) a 1/2 na manžela.... A mi se upsali ďáblu, do konce života držet hubu a krok, sekat latn podle tchánovců a fungovat podle nich, snášet návštěvy švagrové rodiny na naší části zahrady (protože ona je tady přece doma....)
Nikdy už bych na nic podobného nepřistoupila. NIKDY!
.JPG)
no, každá mince má dvě strany....
Když dáš barák za života, může se stát, že nebudeš mít klid, že ti někdo bude do něčeho kafrat a nebudeš si moct dělat věci jen podle svého...
na druhou stranu - skončíš sama, děti, nebo jiní příbuzní se nejspíš zařídí podle svého a těžko někoho přesvědčíš, aby změnil tvé plány a jako k nemohoucí se nastěhoval...
Jsem v pozici "dítěte". Moji rodiče nežijí, tcháni mají nemovitostí několik, dát nechtěli nic - jejich věc. Tak jsme se zařídili podle sebe, koupili jsme si své. A teď dokola posloucháme, co oni s tím vším budou dělat, pro koho to dělali, co bude, až nebudou moct, ve velkém domě jsou sami, sami, sami...
Každý si to musí zvážit sám. Jak píše sallie - zdědit starý barák nemusí být žádné velké terno. Švagrové darovi tcháni dům, na který nikdo nesáhl asi čtyřicet let. Stálo jí to milion - střecha, okna atd...
no já nevím, nečteš moc často Blesk? Na návrhu neteře, že dům tetě opraví opravdu nevidím nic špatného. Bydlet kde mají, teta taky - a ono upřímně, zdědit dům, na kterej nikdo padesát let nesáhl taky není žádný štěstí... jestli ona teta dům v podstatě vybydluje a nestará se o něj, tak to může bejt pěknej průšvih... a ne, příběhu jak "lidi darovali barák dětem a skončili v domově důchodců" jsem neslyšela spoustu... neznám dokonce ani jeden.
