Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když jsem byla malá, často jsem od rodičů slýchávala: „Prosím tě, jaké ty můžeš mít starosti? Počkej, až vyrosteš, to teprve poznáš, co to je.“ Jak já jsem tohle prohlášení nesnášela. Samozřejmě, z pohledu dospělého jsou některá dětská trápení malicherná a zbytečná, ale malé dítě to vidí jinak.

O dětech se říká, že jsou kruté. Stačí, aby se někdo jakkoli odlišoval, a hned se stane terčem posměchu. A někdy se člověk nijak výrazně lišit nemusí. K tomu, aby někdo prožil malé psychické peklíčko, třeba stačí, jak se jmenuje. Více či méně neobvyklé jméno a příjmení je zdrojem veselí a humoru, a to nejen pro děti. Zažila jsem, že se tím bavili i učitelé, kteří tak vlastně posměch na toto téma svým způsobem legalizovali.

Nutno ovšem říct, že z výsměchu svému jménu si málokdy něco děláme. Většinou brzy zjistíme, že za nějaké rozčilování to nestojí, že tím naopak provokujeme další a další pokřikování. Přesto jsem i já prošla obdobím bezmocného vzteku, když na mě mí pubertální spolužáci pokřikovali: „Zachcarka, Zachcarkáááá!“ Za svobodna jsem se totiž jmenovala Zacharová. Dokud si vystačili s klasickým „Zacharka“, nevadilo mi to. Ovšem inovaci na tvar „Zachcarka“ jsem dost dlouho snášela poměrně těžce. No uznejte, to bylo opravdu potupné.

Uklidňovalo mě, že nejsem jediná, kdo kvůli jménu takto „trpí“. I samotní posměváčci si užívali dost a dost. Někteří byli přímo lákadlem pro učitelky, které se předháněly ve vtipnostech jako: „Ale Hodný, ty dneska vůbec nejsi hodný.“ Nebo „Á, Budil se nám konečně probudil.“

A to jsou ještě horší příjmení. Jejich nositelé jsou opravdoví chudáci. Paní Zubatá, pan Lopata, Osolsobě... Kamarádka, která svého času pracovala na důchodovém úřadě, znala paní jménem Terezie Uchcaná. Uznávám, že proti tomu je moje „Zachcarka“ hodně slabý čajíček.

Jedna má bývalá kolegyně se zamilovala do kluka, který se jmenoval Frk. Když se rozhodli, že se vezmou, odmítla přijmout jeho příjmení, dokonce odmítla i to, aby se jejich dítě jmenovalo po něm. A tak se rozhodli, že si příjmení změní on, a celá jejich rodina se pak jmenovala po ní.

Copak příjmení, s tím málokdy můžeme něco dělat. Ačkoli v některých zvlášť křiklavých případech se dá zařídit změna. Skutečně se nedivím tomu, když se pan Píča nechá přejmenovat na Píša. Pravda, spolužáci jeho případných potomků si i s tímto tvarem dokáží hravě poradit, ale je to přece jen krapítek umírněnější.

Horší však je, když rodiče dávají svým narozeným dětem křestní jména, jež jsou v našich končinách neobvyklá. Kolikrát si říkám, chudák dítě, které se stane obětí rodičovské touhy po originalitě a odlišení za každou cenu. Je to samozřejmě věc názoru a vkusu. Doba jde dál, otvíráme se světu, a tak je asi logické, že se to i u nás začíná hemžit jmény jako je Steven, Brenda, Dylan... Místo Karolín se objevují Charlotty a tuhle jsem dokonce slyšela maminku, jak na svého českého chlapečka volá Dejvide.

Co vy a vaše jméno? Jste s ním spokojeni? Také jste kvůli němu byli zdrojem všeobecného veselí? Znáte někoho, kdo se jmenuje nějak zvláštně? A jak se vám líbí současná móda cizokrajných křestních jmen? Jste v tomto směru konzervativní, nebo třeba sami uvažujete, že svého potomka nějak originálně pojmenujete?