Jsem těhotná a nenávidím své břicho
Je mi sedmadvacet let a čekám první dítě. Nemůžu říct, že bych si mimino vyloženě přála, spíš jsme k tomu s partnerem dospěli tak nějak rozumově. Manžel je o osm let starší, žijeme spolu už pět roků, z toho tři jsme svoji. Vždycky jsme počítali s tím, že založíme rodinu.
Nechtěla jsem čekat ještě další roky, připadá mi, že na to, mít dítě, mám právě nyní věk tak akorát. Pravda, nikdy jsem necítila nějaké hnutí mysli spojené s šílenou touhou mít dítě. To se mi nějak vyhnulo, ale když mi lékař potvrdil těhotenství, byla jsem skutečně šťastná a manžel taky.
Na miminko jsme se okamžitě začali těšit, a když jsem překonala první trimestr, oznámila jsem to i v práci. Kromě občasných nevolností mi nic nebylo, takže mne těhotenství vlastně ani nijak neomezovalo.
Zhruba od šestého měsíce se mi začalo docela markantně zvětšovat břicho. Teď jsem na začátku osmého, přibrala jsem už asi 14 kilo a děsím se, na jaké váze se ručička zastaví na konci těhotenství. Přitom se nepřejídám, stále chodím do práce, takže i pohybu mám docela dost. Nechápu, z čeho mi ta kila tak letí nahoru.
Prvotní nadšení z očekávaného miminka je v současné době to tam a já zjišťuji, že mne těhotenství neskutečně obtěžuje. Otékají mi nohy, nemůžu se pořádně hýbat, spát na zádech ani na břiše, začínám se kolíbat jako kachna. Nic mne nebaví, ještě nemám ani nic koupené do výbavičky, čemuž se moje máma diví.
Jenže já si nemůžu pomoct. Najednou jako bych se na to miminko přestala těšit. Vyčítám si, že mne vůbec napadlo mít dítě, a kdyby to šlo vrátit, taky bych to udělala. Kopání mimina mi vyloženě vadí, zvlášť, když se trefi do močového měchýře. Jsem protivná nejen sama sobě, ale i okolí. Manžel kolem mne poletuje, jak může, převzal na sebe skoro všechny domácí práce, a já to ani nedokážu ocenit.
Připadám si jako v zajetí vlastního těla, jako bych nepatřila sama sobě. Všichni se mě ptají, kdy mám termín a jestli víme, co to bude, a mne tyhle otázky strašně obtěžují. Nechci se pořád dokola bavit jen o těhotenství a miminu.
Jsem sama ze sebe zmatená, nepřipadám si vůbec dobře, když se zamyslím nad svými pocity a nad tím, jak o našem dítěti přemýšlím. Všude člověk čte, jak je těhotenství tím nejkrásnějším obdobím v životě ženy, což považuji za totální bláboly.
Myslíte, že se to všechno zase srovná? Je normální, že jsem utahaná a na své břicho a dítě v něm v podstatě naštvaná? Cítily to některé z vás podobně?
25.9.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 88 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem těhotná a nenávidím své břicho
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Já si sehnala takové pěkně barevné rovnou i s topem z obchodu trendly.cz Normálně jsem je nosila všude. Ono s bříškem jste stejně ráda, že máte něco pohodlného a legíny vůbec neomezují tak jako kalhoty.
A hodí se to normálně i mezi lidi? Nebudu v tom vypadat jako velká koule? Co jste nosila nahoře?
Kupte si určitě těhotenské legíny, já jsem měla troje a pořád dokola jsem je střídala. Nic jiného jsem nenosila, protože to nikde netáhne. Zkoušela jsem i těhotenské kalhoty, ale to mi vůbec nesedělo.
Tak to já se teda vůbec nestydím, teda zatím jsem v druhém měsíci. Už mi však jsou dost těsné kalhoty, tak bych potřebovala poradit, jaké kalhoty jsou vhodné aby mi to netlačilo na bříško. Zase v teplákách se mi chodit po venku moc nechce...
Také jsem měla občas takovéto depresivní nálady obzvlášť, když jsem v těhotenství nevěděla co na sebe. Pomalu jsem nechtěla ani vycházet z domu, pak jsem však narazila na elegantní těhotenské oblečení https://www.happymum.cz/ , díky kterému jsem se už nemusela stydět jít s bříškem do společnosti.
Ahoj naštěstí mám už těhotenství za sebou, ale mohu se s vámi podělit o jednu skvělo zkušenost, měla jsem velký problém najít nějaké slušivé těhotenské oblečení, naštěstí jsem pak narazila na https://www.happymum.cz/ , kde jsou opravdu krásné kousky plné barev, navíc krásně sednou, i když máte opravdu velké bříško.
NO MOJE KÁMOŠKA si ve 27letech naplanovala dítě aby si udežla chlapa.pribrala 20kg nenávidela ho zato po porodu na nej cumela jak na nestvuru a doma ho tahala jak opice fakt hnus chtela ho dát do bejby boxu jenže to by chlap neunesl rikala ze vedela že neni zadny mateřský pud a prej ani poporodu že čekala na jakesi mateřkse hormony což je prej vymysl takže si nemyslím že když je žena těhotná hned jak porodí se bude rozpývat
Sofffie: ale to už je asi jiné téma, možná je nešťastná, ale řešil se problém Marcelky a né jiný.
Holky, evalesa je asi jenom nešťastná - kolik žen dneska touží po dítěti a nedočká se, nebo nedejbože když se mimčo potratí nebo narodí mrtvý... Taky jsem potratila, a i když to bylo teprve ve třetím měsíci, nesla jsem to hrozně těžce a takovýhle těhotenský stesky bych nesla taky příšerně... 
evalesa: 
co to meleš čoveče
....tak já jsem byla taky zatím jen jednou těhotná a myslím, že všechny maminky se v nějakém trimestru nějak takhle cítily jako Marcela. Tak víme jaký to je, cloumají s ní hormony a ono až to přijde na svět bude mluvit jinak. Takže pokud sama máš děti a byla jsi těhotná tak by jsi jí měla pochopit jak se asi cítí ne
.jpg)
Libushe+3: 5 deticek.... kdes to proboha vycetla? Ty me chces snad zavrazdit? 
Na mé materské pudy naprosto, spolehlive a víc nez dostatecne postacují 2 exempláre
evalesa: Fakt dovedete povzbudit ženskou, která se tu svěří
Marcelko, neboj, přečetla sis tu, že nejsi s takovými pocity sama, a určitě na tohle všechno brzy zapomeneš a tvoje miminko ti bude dělat jen radost
evalesa: hele dej si studenou sprchu, to, že Marcela se teď cítí špatně neznamená, že nebude skvělá a milující máma.
evalesa: Bože, co je tohle za trapné hysterické výkřiky 
Mno, nevím, jestli to jsou hormony, každopádně ale nesouhlasím s tím, že si člověk posléze bude tyto nepříjemné pocity pamatovat jen matně, nebo dokonce vůbec. Mám dva potomky, v těhotenství jsem nikdy neměla žádné zdravotní problémy, žádné nevolnosti, oteklé nohy, chutě na něco, odpor k něčemu, nic takového. Jenom ty dva poslední měsíce jsem se vyhýbala zrcadlům, neb jsem si připadala ohavně neestetická, kříženec velryby a vzducholodě, styděla jsem se před lidmi, že to nechutné břicho nejde nijak schovat. Bylo mi trapně, když mi uvolňovali místo k sezení, nebo mě pustili ve frontě napřed. Byla jsem naštvaná, že některé věci nezvládám vlastními silami, třeba zavázat tkaničky u bot. Poté, co se potomstvo narodilo, první pocit byl "uff, už je toho konec", druhý pocit "jéžišmarjá, já mám fakt dítě, co s ním budu dělat?" a třetí, po návratu z porodnice, když mi docvaklo, že od teď se musím starat sama, bylo čiré zděšení, že to přece nemůžu zvládnout. U druhého dítka to, pravda, bylo už trochu slabší, místo zděšení spíš rezignace, ve smyslu "no jo, tak holt budou dva". Ale ani kdyby mi platili zlatem a slibovali modré z nebe a hory s horákama, nikdy více žádné další děti. Jedině v případě, že by je opravdu nosil čáp a to asi tak pětileté. To už můžou normálně jíst, nepotřebujou plíny a jsou schopny konverzace. Ovšem tak daleko zatím lidstvo nepokročilo, a tudíž nic podobného nehrozí, ostatně mí potmci jsou dnes dospělí muži a já už na malé děti beztak nemám nervy. 
