Velký holky nebrečej. Ani u televize.
.jpg)
„Zvěrolékařkou!“ odpovídala jsem hrdě na otázky třídních učitelek čím chceme být už od útlého věku. S každým přibývajícím rokem mi ale začínalo být jasné, že toto povolání dělat nemůžu. Klidně jsem se byla podívat na pitvu člověka, a když přede mnou jednou zkolabovala paní s mozkovou mrtvicí, s ledovým klidem jsem jí poskytla první pomoc a zavolala sanitku. Stačí ale, aby přede mnou prokulhal pejsek se skrčenou nožičkou a propuknu v hysterický srdceryvný pláč nad ubohým zraněným chudáčkem. Na zvířátka jsem prostě háklivá a coby veterinář bych zcela jistě celou pracovní dobu mohutně proplakala a na závěr dne šla spáchat rituální sebevraždu.
Jakákoliv zmínka o trpícím zvířátku mě dostávala už od mateřské školky. V té době se v televizi také neprozřetelně vysílal seriál Goro, bílý pes. Myslím, že jsem snad nebrečela jen na začátku prvního dílu. Potom už stačilo jen zaslechnout znělku, a z očí mi cedily neuvěřitelné litry slz. Než Reiko konečně našla svého Gora, byla jsem zralý adept na umístění do nervového sanatoria. S postupem času se to nijak nelepšilo. Oplakávala jsem zvířátka v ZOO, protože jsou v klecích, zvířátka v cirkusech, protože musí pracovat i zvířátka ve volné přírodě, protože to mají tak těžké, uživit se sama. Nesnesla jsem zmínku o dostizích, protože tam se koníčci týrají a vystavují nebezpečí, natož o jatkách. Plakala jsem nad knížkami se smutnými osudy chlupáčů a při maturitě z češtiny jsme se nedostali dál než za Šrámkův Raport. Před celou komisí jsem hlasitě štkala nad chudákem koníkem a všichni viděli, že mne báseň opravdu hluboce zasáhla. Přitom jsem ji nikdy nedočetla do konce. Byla to vlastně klika. Dál jsem totiž byla dutá jak štoudev.
Čím jsem starší, tím víc mne dojímají nejen zvířátka, ale jakékoliv pohnuté osudy. Každý týden u televize spotřebuji krabici kapesníků, posmrkávám u tragédií večerních zpráv, a když dávají nějaký dojemný film, překonávám světové rekordy v počtu vymáčknutých slz. Stačí, aby ubohý E.T. odlétal zpátky domů a já řvu, jako kdyby mi brali vlastní dítě od prsu. Když se ke konci Tance s vlky nese volání Can you see that you will always be my friend? I thought you were my friend! otřásám se tak, že kočky zděšeně utíkají do vedlejší místnosti a kvílení budí sousedy o dva domy dál. Začala jsem se bát, že mě za chvíli začne dojímat i přenos z poslanecké sněmovny.
Naštěstí u nás vypnuli analogový signál a digitální téměř nechodí. Konečně je doma klid, říkala jsem si a zapnula rádio. Zrovna běžela písnička Stoletý stařec a hluchý pes. Vytáhla jsem kapesník.
Také vás tak dojímají smutné příběhy?
16.11.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 51 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Velký holky nebrečej. Ani u televize.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Libushe+3: cháchá, já jsem vysloveně čekala, kdo tenhle argument tady vytáhne
. Ne, nejsem vegetarián. když dostanu na talíř maso, tak ho sním. Koneckonců, i když bych se nad tím ofrňovala, tak to zvíře už tím nezachráním. Ale sama mám potřebu masa velice malou (jo, někdy dostanu chuť na pořádnej steak). Stačí mi mít masnej výrobek tak pětkrát do roka, a pak už mě to neláká. Stejně to blbě trávím. Tož tak 
Moc se mi tato diskuse líbí, i když u některých příspěvků jsem měla slzy v očích, takže jsem na tom stejně jako Vy. Nejvíc v životě jsem asi brečela u miniseriálu Ptáci v trní jestli si asi spíš ty starší vzpomenete, ten kněz mě úplně dostal. A pak mám v poslední době ještě jeden problém, jsem celoživotní fanynkou Karla Gotta a vždycky když se teď objeví v televizi, mám na krajíčku a říkám si na co se budu těšit až přestane zpívat? Do stovky asi zpívat nebude.
Moje děti ze mě mají samozřejmě obrovskou srandu, nazývají to opožděnou pubertou / je mi 53 /, ale já už jiná nebudu
_
.gif)
Děkuju moc za článek i příspěvky 
. Taky mě rozbrečí kde co a připadalo mi to nenormální a štvalo mě to 
. Po dětech je to teda řekla bych horší než dřív. Tak sláva, že jsem normální 
.jpg)
jojo, pozoruju že u mě je to za prvé věkem a a za druhé, což je asi nemalý podíl, dětma
Čím je člověk starší,asi tím víc se rozněžňuje nad vším,až mu ty slzy vyhrknou...Mě nejvíc bere vzpomínka na ty,co už tady se mnou nejsou a nikdy nebudou...
Tak jak čtu tady tu diskusi tak nabývám dojmu ,že jsem normální !!! HURÁ
Myslela jsem ,že to mám jen já ,že bulím u všech animovaných i dojemných filmů a o zvířákách ani nemluvím . Dojímají mě všechny svatby ,odjezdy ...... atd. a to i cizích lidí které ani neznám .
neměla jsem to číst a psát svoje pocity, už se v tom "plácám" ... 
já skoro taky i když toneznám. Jsem teď zrovna taky na měkko, přišel mi mail ve smyslu "vy si nevážíte že máte tohle" - fotka něčeho pro nás samozřejmého a "oni to nemají" a nějaká fotka z těch chudých zemí. A byl tam strašně hubenej kluk a držel v náručí kluka tak 2 roky a tomu byly absolutně vidět všechny kosti. Nevím jestli to je fotomontáž, ale mam mmj. 18měsíčního kluka, tak mě to prostě rozeřvalo
a Bílého Bima si prakticky nepamatuju, ale že jsem u něho brečela vím, stejně tak Goro (teď mistačí si představit slova tý písničky "Goro adié, my určitě, se najedeme" a mam momentálně co dělat abych to ustála :(
a Stoletý stařec a hluchý pes taky, obzvlášť co mi před půl rokem umřel stařičkej děda a jeho stařičkej pes. Žili spolu sami ve stařičkým baráku, oba s rakovinou
násilí na dětech a zvířatech. A taky když je toulavý zvíře, opuštěný dítě apod
.jpg)
Jo a minulý týden jsem ve starém zpěvníku našla písničku, starší ročníky si ji budou pamatovat:
na dvorečku maličkém
ozývá se křik a smích,
přibelhá se děvčátko,
naposledy o berlích..
chce si s nimi také hrát,
oni ji však odhání,
že prej jim má pokoj dát,
že je jenom na obtíž...
jedné krásné noci té,
andílek ji k sobě vzal
hlas malého děvčátka
naposledy zašeptal....
atd. atd..
no a už bulím
jé, oprava: chtěla jsem napsat, že jeho obličejí je dojemný....
ahojky, obrovsky ti rozumím.. od malinka mne nejvíc zasahovaly filmy se zvířaty, nejvíce snad zde zmiňovaný Bílý Bim, černé ucho...
Smutné příběhy mne dojímají obrovsky...
Onehdá jsem při nákupu ve městě potkala dvojici: pán, myslím, že byl malinko mentálně zaostalý a pejsem, který měl obrovský nádor... Šli spolu mlčky a pak se jeden vedle druhého posadili na lavičku a jen tam tak mlčky seděli. Jen slepý by přehlédl tu velkou lásku a soudržnost, která z nich čišela... Normálně jsem se na té ulici rozbřečela a až ji to krásné štěstí a vzájemnost záviděla....
Taky jsem v autě tuhle bulela u písničky K. Černocha: chtěl bych být víc než přítel tvůj...
Jinak k posledním filmům, které jsem viděla a naprosto mne odrovnaly jsou filmy Pošli to dál (na ten jsem našla sílu v neděli koukat) a ještě pak víc - ten už teda vidět nikdy nechci : A.I.: umělá inteligence... V obou hraje hlavní roli chlapce H.J. Osment a je úžasný, už jen ten jeho obličejík je úžasný...
.gif)
...a jsi ted vegetarianka?......
jsem taky taková,obrečím vše.Poslední dobou je i můj muž taky už na "na měkko" u některých filmů
hlásím se k takto postiženým
těší mě, že nejsem sama "postižená"...
Taky bych se mohla živit jako profesionální plačka. Brečím skoro u všeho, u stupidních filmů, u zpráv, prostě jakmile něco "hraje" na city, už bulím...
V 10 letech mě vyvedli z kina, byli jsme na filmu Bílý Bim, černé ucho, v půlce jsem brečela tak hlasitě, že jsme museli pryč, pamatuju si to do teď...
Nelepší se to, spíš naopak, v poslední době mi stačí málo
