Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Paní, kupte si stromek,“ zahučel na mě pouliční hypnotizér. Stál sám s posledním stromečkem a hromadou jehličí v oplocené kóji. „Je poslední,“ sdělil mi tónem hlasu, který byl podmanivý jak tóny krysařovy píšťaly, a já ho jako v tranzu následovala dovnitř. Tam jsem za nekřesťansky drahé peníze koupila onen poslední skvost a s pocitem uspokojení jsem ve stejném tranzu odešla k domovu.

Vzpamatovala jsem se ve chvíli, kdy se můj nový pasažér zasekl ve dveřích tramvaje. „Ježiš, co to vleču?“ zírala jsem nevěřícně na ruku svírající kmen. Tramvaj, do které jsem chtěla nastoupit, dvakrát zamečela a odjela bez nás dvou, zatímco můj mozek se pomalu probouzel k životu a pokoutně vysouval na povrch události poslední půlhodiny. „To snad není možný...,“ plácla jsem se doprostřed čela. „Já si koupila stromek! Vždyť Vánoce neslavím! Nesnáším je! Proč jsem si já husa blbá koupila strom?“ Stála jsem na Vítězném náměstí s výrazem retardovaného jedince a prohlížela si svůj smrček. Smrček byl přehnaný název. Možná by tomu stačilo říkat Tři větve. V ruce jsem držela neuvěřitelné koště. Bylo to cosi křivého, napůl opelichaného, nesouměrného, děravého, těžko identifikovatelného biologického druhu s jednou zlomenou větví. Nechám ho tady opřený o zeď a jedu domů, proběhla mi hlavou první myšlenka, kterou vzápětí ubila druhá, ta o zaplacené sumě za tento klenot.

Za neutuchajícího obdivu spolucestujících z pražské emhádé i regionální vlakové soupravy jsem dovezla stromek domů. „Nemám stojan!“ vrčela jsem na celý dům, ale dobrá, když už je tady, tak ho někam postavím. Na nějaké zapadlé, nenápadné místo, kde nebude překážet. Jenomže překážel prakticky všude. Jediný volný prostor byl právě obývací pokoj. Po týdnu, kdy jsem konečně sehnala stojánek, už do něj nebylo prakticky co dát. Většina jehličí samovolně opadala na zem, a když jsem stromek vzala do ruky, poroučel se i ten zbytek. Přede mnou na koberci se tyčilo téměř dokonalé termitiště. Už by mi nepřipadalo divné, kdyby ze suchého kmenu vypochodovala kupa mravenců nebo alespoň červotoč.

Kočičky stromek milovaly, a když jsem ho odnesla ke kamnům, daly mi jasně najevo svůj nesouhlas. Vrátila jsem ho zpátky do stojánku a postavila ho vedle termitiště. Šelmy po něm šplhaly, brousily si o něj drápky, okusovaly konce větví, do termitiště strkaly plyšové myši, aby je poté nadšeně hledaly, spaly na něm a vůbec byly nadšené z nejlepšího dárku na světě. Na Štědrý den kolem jeho kmenu šťastně spala celá kočičí smečka a domácí pohoda mě přiměla vyndat krabici s ozdobami.  Na holou kostru jsem pověsila několik kouliček, do termitiště zapíchla zlatou hvězdu a s kočkami jsme se večer rozdělily o kuřecí bagetu.

Domů se zas po letech vrátily Vánoce.