Plyšáci. Staří kamarádi z našeho dětství.
Otevřela jsem kufr, se kterým jsem jezdila na pionýrské tábory, a oko mi zvlhlo dojetím. Zanořila jsem ruku dovnitř. „Míša,“ pohladila jsem hnědý kožíšek. Panenka Marunka a šáša Šáša, který až na svá stará kolena obdržel náhradní jméno Pooky. Slon, zajíc, vatový pes, plyšová myš a kocour v botách. Sada barevných mončičáků, kteří se stali hitem, kdy už jsem byla skoro dospělá, ale přesto byli mými miláčky. Kufr byl plný mých plyšáků z dětských let. Brala jsem do ruky hračku po hračce a s každou se mi vybavily určité vzpomínky a emoce.
„No mami, z toho nevyhazuj nic!“ zavolala jsem z půdy dolů. „Ne, ani toho psa!“ I když jsem musela uznat, že je už vážně příšerný a z jeho původní podoby mu moc nezbývá. Oproti dnešním hračkám, které jsou měkkoučké, huňaté, chlupaté a roztomilé, byly ty moje starodávné takové obyčejné. Tvrdý medvídek s ošoupanou lysinkou na zádech, jehož mobilita se omezovala na pěticentimetrové pohnutí rukou nebo nohou. Panenky bez pohybu, ze zajícovy prožrané nohy trčel kus slámy, a když měl někdo v bříšku pískátko, byl to vrchol pokroku. Ani jeden nevydával zaručeně realistický zvuk, žádný neměl anatomické pohyby ani nevyprávěl pohádky. Jak bych ale mohla vyhodit šášu, kterého jsem k sobě jako malá šťastně tiskla každý večer až do té doby, než jsme se oba do jedné postele nevešli? Jak bych mohla vyhodit panenku, která mi byla jedinou společnicí na dlouhé týdny v nemocnici? Kocoura, kterého jsem ochraňovala před starším bratrem, když mu chodil ubližovat, nebo zajíce, kterého jsem milovala pro jeho úžasně dlouhé uši? Mončičáky, kterým jsem svěřovala to, co jsem si rodičům nikdy říct nedovolila? Všichni to byli moji kamarádi.
„Jako bys jich doma neměl dost...,“ ozvalo se pode mnou zavrtění hlavou. Nojo, musela jsem uznat. I jako 
dospělá jsem majitelem slušné sbírky. Některé jsem dostala a nad některými jsem se v obchodě sama neudržela a koupila si je jen tak pro radost. Když oni jsou tak roztomilí a heboučcí, to je potom těžké se udržet. Na poličce v ložnici mi trůní plyšová včelka Mája v nadživotní velikosti a několik kocourů Garfieldů. To byly dárky. Letos přibyla beruška. Ta má ale svoje opodstatnění, je nahřívací a mně je v noci často zima. V obýváku, který je laděný do safari, mám mezi liánami, palmami a ratanem dva tygry, žirafu, lamu a lva. V kuchyni nad linkou sedí plyšoví medvídci a moduritový šáša coby pokladnička. Mimochodem, ten šáša třímá v ruce medvídka. Jenže bez nich by ten byt byl takový prázdný...
„Já si ten kufr odvezu, jo?“ kývla jsem na mámu, když jsem kolem ní táhla dolů po schodech ohromný loďák. „No když myslíš...,“ protočila oči, ale i tak bylo vidět, že to chápe. Sama mi kdysi vyprávěla, jak obrečela svého medvídka, kterého jí moje babička hodila do kamen jen proto, že už byla na hraní velká. Neopustím staré kamarády, i když jsou jen plyšoví. Vezu je seznámit s těmi novými.
Zabírá vám také doma místo nějaký plyšák? Schováváte si hračky z dětství, nebo jste se jich rádi zbavili?
5.2.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 31 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Plyšáci. Staří kamarádi z našeho dětství.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
i když už mi je -sát,tak mám 3plyšáky,které bych nikdy nevyhodila.Snad asi proto,že jsem jako malá žádného neměla.
žirafkaa to je k vzteku
Já když vlezu na půdu tak tam mám ze svého dětství celkem krásné hračky. Medvěda ten byl snad velký jak já, když jsem ho dostala. Kočárek osmipérák s 
mimikem a peřinkama. asi čtyři další panenky ty by potřebovaly údržbu..A jak píšeš věci které jsou v normálních rodinách již dávno vyhozené, tak si mohu pohrabat. Holkám jsem nikdy hračky nevyhazovala.
muj syn byl v lete na mesic na prazdninach na Morave u babicky a dedy ... a co si vyfotil ??
meho stareho MEDU - je ve sklepe 
- moji rodice maji jeste ted me hracky ruzne po dome - v pokojicku jsou jeste po 20. letech moje panenky
žirafkaa: 
.gif)
Já na dětsví vůbec nevzpomínám ráda,zvířátka a panenky mi máma vždy vyhodila,plyšáci,někteří letěly též
Bohužel jako malá jsem neměla sílu to zachránitStrašně moc mě mrzí,když mi moje mama vyhodila můj nejdražší poklad,to byla krabice věcí,nebyla velká,ale já prostě jí milovala...byly tam mému srdci nejbližší věci a já najednou o ně přišla....Dlouho moc jsem se z toho nemohla vzpamatovat,ještě ted když to píšu mi tečou slzy a nevidím na písmenka............
proto svým dětem nic nevyhazuji,chápu,že můžou mít pouto i k vypelichanému medvídkovi.....................
CLANEK zacal hezky - taky mam nejake panenky jeste u nasich na MORAVE....
ale babkatapka: ty jsi me dostala.... tecou mi tu slze jak hrachy..... verim, ze vnuk cestu najde
Já už nemám svou panenku - Jiříčka. První vyletěl komínem a druhý se někde ztratil. 
Jsem už sice dávno odrostlá, ale stejně mě to mrzí...
babkatapka: to je dojemné, vnuk je teď v telecích letech, určitě zase cestu najde
babkatapka: to je smutný on si zase vzpomene, neboj 
kamarádi z dětství se někam
ztratili,ono taky za války mít plyšáka???
Ale dneska - na posteli mám velkého růžovobílého zajíce, kterého jsem zachránila před kontajnerem, na poličce sedí malý bílý medvídek,který drží červené srdíčko, na repráku malá šedá myšička, na opěradle sedačky sedí mrkačka Rozárka, kterou zase 
zachránil před popelnicí a vedle ní měkoučký heboučký medvídek, nebo pejsek? Nevím, ale připomíná mi mého pejska Montiho, tak je to Monti.
Ale největší poklad je
toto
já vím, není to nic moc, maličký brontosaurus, trochu píská při stisknutí, ale má svou historii: Když mi před 8 lety zemřel přišel ke mě tehdy 10 letý vnouček a dává mi tuto hračku se slovy: "babičko, když je ti moc smutno , vem si jej do ruky, a drž se jej, bude se ti líp usínat, jako by ses držela dědečka za ruku."Dlouho jsem usínala v ruce s touto hračkou.
Měl pravdu, moc mi pomohl tento maličký plyšáček a když jej vezmu do ruky, slyším vnoučka jak to tehdy říkal. Jen škoda, že se od té doby všechno změnilo , vnouček vyrostl a na babičku zapoměl. No možná, jednou si zase vzpomene , že má babičku, které tehdy moc pomohl svým dárečkem.
díky za tip Sofii
ano mám svého bílého plyšového medvěda v srdci, vydržel se mnou nelehké dětství, ale už je nenávratně pryč, byl to kamarád, který vás nenechá ve štychu, když jste nemocní a jste celé hodiny sami, mé děti mají své oblíbené plyšáky, ale zase je to podle povah, některé nemuseli hračku mít vůbec a jiné zas na nich lpěli tak, že mají obloženou postel svými miláčky. Ano plyšáci mají mít své místo u dětí v postýlkáchdíky za připomenutí
a všem přeji něžný den plný milých lidiček a budoucích vzpomínek
Ze svých plyšáků nemám nic.Ale co mám syna má plyšáků fakt nespočet a sem tam i někde kupujem.Není to sice kam dávat,když oni jsou tak krásní.Teď mu ježíšek přinesl německého ovčáka - krása,samotné se mi tam líbil salašnický.
.gif)
sarmyn: a já si na to slovo "mončičák" nemohla vzpomenout...tak právě těch měla vnučka bezpočet a skončily v DD......jen pár si nechala asi těch nejoblíbenějších......
.jpg)
Já mám chodící pannu Renátu, kterou jsem dostala asi ve 4 letech od "Ježíška". Je se mnou stále - sedí tady nade mnou na poličce - jednou za čas jí vyperu šaty a umyji hlavu.
V ložnici, pokud není manžel doma, se mnou spí bílý, plyšový medvěd Standa - dostala jsem ho od kamarádky Stáni, když jsme se setkaly cca po 20 letech, kdy jsme se od školy neviděly. Když je manžel doma, Standa má distanc - sedí na peřiňáku.
Já jsem mimo jednoho mončičáka všechno před 15. lety vyprala, vymydlila a odvezla do DD na Zbraslav tuším..
Občas je mi to líto, ale snad dělali nějakou dobu radost jiným
