Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Tak se napij, když chceš...“ podal mi děda s pokrčením ramen malou lahvičku. Dychtivě jsem si strčila její hrdlo do pusy a zaklonila hlavu. Vzduchem se nesla zvláštní lákavá vůně a to, čeho si děda chodí tajně lokat, musí být určitě moc dobré. Už nevím, kolik doušků jsem polkla, než mi do mozku z nervových zakončení jazyka doputovala informace, že mi někdo čistí zuby plamenometem. S pocitem, že mi hoří celé tělo a že za strašných bolestí umírám, jsem upustila nádobku s nápisem Alpa a řvala jsem jako tur na celou ulici. Následně řvala moje maminka na dědu, který pro změnu řval na mě za to, že řvu. Motala se mi hlava a ve svých necelých šesti letech jsem poprvé poznala, co je to démon alkohol.

Pamatovala jsem si to dost dlouho, a když jsem jednou nedopatřením ochutnala višni v čokoládě, hořící pocit se mi okamžitě vrátil. Kromě Alpy jsem začala nesnášet i plněné bonbony. Když se můj starší bráška začal nějak podezřele často hlásit o dobrovolnou práci nošení věcí do sklepa nebo z něj, šla se maminka jednou podívat, co se to ve sklepě děje. Bratrova dětská postava klečela u spodního regálu a otáčela do sebe zbytky z pivních lahví. Naši to vzali s humorem a já měla pocit, že jsem přišla o něco dobrého. Zašla jsem tedy do sklepa. Od té doby nesnáším pivo.

Během dorosteneckých let jsem pomalu na všechny strasti způsobené alkoholem zapomněla, a když jsem v patnácti letech byla na letní brigádě, na seznamovacím večeru jsem skleničku vína neodmítla. Během večera se ze skleničky stala láhev a půl „nitranského knížete“ a celý tábor si ještě několik let pamatoval, kdo jsem. Dokud jsem zůstala ve vertikální poloze, nebylo to tak strašné. Jen jsem se neovladatelně smála, povídala si sama se sebou a nekoordinovaně se pohybovala. Průšvih nastal, když jsem si lehla. Potom už si pamatuji jen dva dny strávené s hlavou v záchodové míse a stržený plat za poničené zařízení tábora a týden pracovní neschopnosti. Ještě několik měsíců poté mi jen stačilo projít v samoobsluze kolem lahví s vínem a udělalo se mi špatně. Bílé nepiji dodneška.

Po několika letech, kdy jsem při zaslechnutí slova „víno“ už udržela žaludek na svém místě, jsme zašli s kolegy z práce do čerstvě otevřeného podniku kamaráda jednoho z nich. Řešili jsme tenkrát nějaké problémy a během večera jsme si mnohokrát připíjeli na udobření, na seznámení, na odpuštění, kamarádství nebo už jen tak. Jak jsme se dostali pryč si nepamatuji. Nepamatuje si to z nás nikdo. Ani barman. Ten po naší návštěvě podnik zase znovu zavřel a radši se věnoval jinému oboru. Probudila jsem se v nemocnici na kapačkách, a když mě o dva dny později pouštěli domů, neudržela jsem se na svých nohou. Na mém lístku bylo dvacet dva velkých panáků bourbonu a na mém čele obrovská boule z toho, jak jsem hlavou urazila umyvadlo na záchodě. Během následujících let jsem si vzpomněla na většinu událostí toho večera, avšak dodneška mám určitá okna a ke všemu stále postrádám časový sled. Bourbon nedokážu pozřít ani patnáct let poté.

V době mé rockerské éry jsme pili v podstatě nepřetržitě. Dodneška mi zůstává rozum stát nad tím, co všechno a v jakém množství jsme dokázali prolít krkem a ještě u toho jakž takž fungovat. Jen mých pár fóbií z určitých druhů alkoholu zapříčinilo, že jsem byla pokaždé o několik kroků pozadu za zbytkem kapely, a když jsem se jednoho rána vypotácela přes čtyři tuhnoucí těla ven, věděla jsem, že svoji životní dávku alkoholu mám už dopitou. Od té doby jsem se až na pár drobných výjimek alkoholu nedotkla a vůbec mi nechybí. Naopak.

Jaké jsou ty vaše zkušenosti s alkoholem? Dáte si občas skleničku nebo také s nechutí v narvaném odpoledním metru spolehlivě odhalíte každého, kdo si dal po ránu pivo?