Dědičná nemoc versus touha po dítěti
Je mi 28 let, jsem vdaná a od dětství mám cukrovku. Respektive od doby, kdy jsem začala dospívat. Můj otec onemocněl cukrovkou ve svých osmatřiceti letech, pravděpodobně se u mne tedy projevila dědičná dispozice. V současné době na tom jsem tak, že si musím pravidelně píchat inzulín.
Vzhledem ke své nemoci jsem měla vždycky problém mít nějaký dlouhodobější vztah. Všichni kluci a muži, se kterými jsem chodila, mne po čase opustili. Nikdo samozřejmě nepřiznal, že je to kvůli mé nemoci, ale já myslím, že právě má cukrovka byla důvodem rozchodu.
Byla jsem docela nešťastná a hodně se trápila. Až jsem poznala Jirku, který je nyní mým manželem. Pro mé onemocnění měl velké pochopení. Jak by taky ne, když i on trpí cukrovkou, projevila se mu kolem dvacátého roku. I u nich v rodině se jedná o dědičnost, tuto nemoc má jeho maminka, babička a strýc.
Když jsme se seznámili a zjistili, že máme oba stejný problém, pocítila jsem cosi jako úlevu. Oba víme, co tato nemoc obnáší, vzájemně se podporujeme. Před půl rokem jsme se vzali. A teď řešíme velké dilema. Oba dva strašně moc toužíme po dítěti. Hlavně já úplně strašně. Dříve jsem to tak nepociťovala, ale teď je ta touha tak silná, že nedokážu prakticky myslet na nic jiného.
A mám strach. Obávám se, že by naše dítě zdědilo onemocnění, kterým trpíme, a narodilo by se jako diabetik. Není to sice nevyhnutelné, je i možnost, že by se miminko narodilo zdravé, nicméně ta pravděpodobnost cukrovky je tam hodně velká.
A my teď stojíme před těžkým rozhodováním. Máme poslechnout naši touhu po dítěti a vystavit to nenarozené miminko takovému riziku? Život s cukrovkou není jednoduchý, zažíváme to oba na vlastní kůži. V žádném případě bychom něco takového nepřáli našemu dítěti. Navíc nevíme, jak se bude náš zdravotní stav vyvíjet s postupujícími roky, kdoví, jak na tom budeme za deset, patnáct let.
Na druhou stranu bychom dítě moc chtěli a říkáme si, že možná budeme mít štěstí a narodí se zdravé. Jenže je spíš taková sázka do loterie.
Nechceme se zachovat sobecky, nejde jen o nás, ale především o případné dítě. Názory z našeho okolí se dost různí. Někteří nám radí, ať radši zůstaneme sami dva, jiní jsou drsnější a tvrdí, že lidi jako my by se množit neměli. Občas se objeví názor, že by to na našem místě riskli.
Váháme, nevíme. Probíráme to ze všech stran a nějak nemůžeme dojít k definitivnímu řešení. Co si o naší situaci myslíte? Dokže se někdo vžít do našich pocitů a říct, jak by se na našem místě zachoval?
25.10.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 52 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dědičná nemoc versus touha po dítěti
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
sonije 13:43: máš pravdu, když jsem studovala na SZŠ, tak nám říkali, že máme jednu z nejnižších novorozeneckých úmrtí na světě. A jedna moudrá paní doktorka dodala, že to je sice pravda, ale za jakou cenu. Spoustu let jsem dělala u postižených a musím říct, že to je opravdu vysilující, takže se nedivím, když se někdo rozhodne, jak se rozhodne (viz. extrémně nezralé děti). Ale to rozhodování musí být strašné
oprava: turnerův
Mám kamarádku, je jí 25 a už rok nemluví o ničem jiném než o dětech. A jelikož má tunerův syndrom a odmítá (teda zatím) umělé oplodnění, normální cestou to zřejmě nepude... Každpádně by chtěla 3 děti a má pro ně i jména.
jsem o pár roků mladší a už teď vidím, co s ní vyvádí biologické hodiny... No, řekal bych, že to bude horší... 
sonije: Treacher Collins syndrom je kombinované postižení... Kromě toho, co jste popisovala tam také může být rozštěp patra, převodní nedoslýchavost, malé spodní patro, což způsobuje problémy při žvýkání, špatná očnice a dýchací problémy atd.
.jpg)
Já jsem v tomhle dost radikální, takže bych do toho nešla. Našla bych si práci s dětmi - třeba v dětském domově jako "teta" a dávala svojil ásku těm, které měly to štěstí, že se narodily zdravé, ale nějak se z toho nikdo s nimi neraduje.
Na druhou stranu chápu, že touha po vlastním potomkovi je mj. i biologická záležitost a asi si ji nelze jen tak zakázat.
Nevím, co bych ti poradila. Možná otěhotnět, ale neudržovat, kdyby něco - nechat to na přírodě - ana ví, co a proč dělá.
.jpg)
Snad se paní doktorka Samková nebude zlobit,že jsem něcco zkopíruju z už zmiňovaného fora
Dobrý den,genová záležitost je to v obou případech.
U DM 1 je četnost v populaci 2-3%,pokud je matka DM1 tak 2-4%,otec DM1 až 7%,oba rodiče DM1 u potomka riziko až 30%.
U DM 2 je je dědičnost daleko vyšší,pokud Vaše matka i babička měly DM2,je vysoké riziko,že můžete onemocnět DM2.
Klíčová je životospráva,přiměřená hmotnost,dostatek pohybu,atd..
Nedá se říci,že pokud je v rodině DM2,na tomto podkladě onemocněl syn DM1.
.JPG){kind=avatar}
A co to nechat na přírodě? Tím myslím nesnažit se o otěhotnění cíleně a pak se nesnažit zachovat těhotenství za každou cenu. Brát to tak, že spontánní potrat je přirozená záležitost, že se tím příroda zbavuje poškozených plodů. Zní to cynicky, ale mě se tímto postojem podařilo ustát několik spontánních potratů v raném stadiu těhotenství, aniž mi to zničilo duševní zdraví. Ale přiznám se, že mít vážnou chorobu, která mě omezuje v běžném životě, nechtěla bych totéž riskovat u svého dítěte. Mít děti je skvělé, ale už to není jediný smysl života člověka. Ani ve zvířecí říši není každému umožněno šířit své geny. Co třeba svoji touhu po dítěti realizovat tím, že se zapojíte do nějaké společnosti, která se stará o děti, třeba i diabetické děti?
sonije: Naprostý souhlas....Lepší si pár týdnů poplakat, než se celý život dívat na postižené dítě a trápit se představou, co s ním bude, až tu nebudu já....
Mám ve svém okolí názorný příklad - postiženému děvčeti, které bylo také za každou cenu zachraňováno, je dnes už přes dvacet, je mentálně v pořádku a inteligentní, o to je to horší, protože neovládá své tělo a jeho projevy (záškuby atd.), sedí na vozíčku, nemůže se hýbat, tudíž neustále tloustne, matka ji s obtížemi přesouvá z vozíku do auta a zpět, síly jí postupně ubývají, neví, co s dcerou bude, zůstala na ni sama, protože manžel neunesl to postižení a odešel a založil si novou rodinu se zdravými dětmi...V žádném případě nejsem pro zachraňování dětí za každou cenu.
Chybí mi jedna podstatná informace-al vzhledem k věku předpokládám že jste oba DM I.Většina veřejnosti nezná rozdíl mezi prvním a druhým typem,a řekla bych že se projevuje i na radách.Zásadní porada by tedy měla být s diabetologem a řekla bych,že lepší posouzení situace bys dostala třeba na www.diaforum.cz-a jestli náhodou tuhle stránku neznáš ,navštiv jí.Je tam spousta for,kde rodiče řeší problémy dětí diabetiků a přispívají i mamky čekatelky diabetičky,
Vím, co cukrovka obnáší, a nedoporučuju to. Není to vůči tomu dítěti fér. I kdyby čirou náhodou nemocné nebylo, jak přijde k tomu, že se bude už od mládí starat o dva těžce nemocné rodiče? Nebudeme si lhát do kapsy, většina diabetiků nekončí moc pěkně. Ostatně to tady bylo vyjmenováno.
Ze stejného důvodu nedoporučuju ani adopci, i když u té se domnívám, že by dvěma takto nemocným lidem stejně nebyla umožněna.....
Poradila bych najít si smysl života jinde. Začni Kláro chtít něco jiného, dostupnějšího a míň nebezpečného 
Almega: je fakt, že dřív nebyly alergie, exémy a milion dalších věcí. Příroda se pak s těma méně odolnejma musí prát ještě víc a nasazuje horší a horší nemoci..
Přijde mi, že dneska je kult "mít dítě za každou cenu" nebo naopak dělat kariéru a nemít děti. Nic mezi tím..
My děti zvažovali, zkusili, vyšlo to, ale kdyby ne, tak se nebudu hroutit, nejsou pro mě středobodem, mám je ráda, ale nešílím z nich, jak jsou dokonalé, protože nejsou...
V okolí mám několik párů, které děti mít nemohli, šli na umělé oplodnění, někomu se povedlo, někomu ne..
A ještě jedna věc, dnes se zjistí z testů těhotenství do měsíce a když pak potratí, hrozně se to řeší.. Kdysi ženský nevěděly půlku těhotenství, že jsou v tom a když o to přišly, tak neměly co řešit...
Nevím, děti nejsou to nejdůležitější na světě (i když jsem ráda, že je mám), za pár let vyletí z hnízda a co potom... Ale zkuste to vysvětlit někomu, kdo je chce.. Je to na rozhodnutí každého..
Almega: 9:55 více méně s tímto názorem musím souhlasit. stejně se dívám na staré skoro mrtvé lidi na přístrojích v bolestech. ale to je neřešitelný problém
Almega: 13:29 
A k piplání předčasně narozených? Kamarádce se narodilo miminko 23+4, bylo vedené jako potrat. Kdyby se narodilo o 3 dny později, bylo by oživováno a možná zachráněno, ale nakonec byla ráda, že to tak dopadlo, protože když viděla, jak je maličké a křehké, přišlo jí jednodušší se s ním rozloučit a nechat ho jít. Žijeme v paradoxní době, kdy se piplají miminka od 24 týdne, ale na druhou stranu posílají na potrat děti v 25 týtdnu těhotenství.. Kde je tedy hranice mezi pouhým plodem a živým dítětem? Dobře, piplejte miminka, ale ty, které by měly šanci přežít i normálně, tzn kolem 32 tt....
Osobně si raději představím, že svoje miminko nechám v klidu odejít a pohřbím ho, než celý život řešit následky toho, co si příroda nepřála a vysvětlovat dítěti, proč nevidí, proč nechodí, proč nemůže dělat to, co ostatní.....
Něco jiného je, když se o postižení neví nebo se stane v průběhu života...
aluskas:
Já ty případy nesrovnávám, píšu, jak se rozhodla moje známá. A i diabetes může mít velmi těžký průběh a znamenat pro dítě smrt..
Já teda důsledně v těhotenství chodila na veškerá vyšetření, ale my v rodině nemáme nic. Kdyby byl jeden z nás nemocný, asi bych dítě rozvažovala hodně.. Ano, stát se může, že dvěma zdravým lidem se narodí nemocné dítě, ale vědět, že tady ta možost je a nezabránit jí hned v počátku, mi přijde nezodpovědné..
Ale rozhodnutí je stejně na nich..
Ještě jeden příkklad, na ČT 2 běžel Klíč, kde měly tři ženský syndrom, nevím, jak se to píše - treachers colins. Chyběly jim v obličeji kosti, takže jsou trochu deformované a nemají uši. Intelektuálně jsou zcela v pořádku, užívají si života, ale děti prostě nechtějí, aby je nepotkalo to samé...
