Taky máte někdy pocit, že si na vás brousí zuby Alzheimer?
Právě jsem vycházela z jednoho nákupního centra, když jsem se u východu srazila s jakousi ženou. Před sebou tlačila kočárek a za ruku vedla asi čtyřletého caparta. Naše oči se střetly a obě dvě jsme se okamžitě rozzářily: „Jé, ahoj!“ Překvapivé a milé setkání. Až na jednu docela podstatnou věc. Věděla jsem, že tu mladou ženu znám, podvědomě mi naskočilo i kamarádské jednání, takže mi bylo jasné, že naše vztahy bývaly dobré. Ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout, odkud se známe.
Zatímco ona byla evidentně v obraze a oslovovala mne křestním jménem, já jsem po celou dobu naší krátké konverzace usilovně přemýšlela, jak se dotyčná jmenuje a kdy a kde jsme spolu měly co do činění. Bylo mi trapně, protože něco takového se mi stalo poprvé v životě. Pár minut jsme strávily v příjemném rozhovoru, bleskově si sdělily, co zrovna děláme, pochválila jsem jí děti... A celou dobu jsem nevěděla, o koho jde.
Až za dlouhé dvě hodiny jsem si vzpomněla jak na jméno, tak na místo, kde jsme s dotyčnou společně pobývaly. 
Přiznám se, že mne výpadek paměti a neschopnost zařadit známého člověka do správné kategorie poněkud zaskočil. „Asi to už se mnou jde z kopce,“ pomyslela jsem si.
A hned jsem si dala lekci vzpomínání. Promítala jsem si v hlavě všechny spolužáky napříč celou dobou studií, kolegy ze svých zaměstnání – jména, pracovní zařazení. A došla jsem k zajímavému zjištění. Bez problémů jsem schopná vyjmenovat všechny děti, se kterými jsem chodila do třídy, ale na kolegy, kteří patřili k těm bližším za posledních dejme tomu deset let, si tak spolehlivě nevzpomenu. U mnoha z nich si vybavím tvář, ale jméno se ztratilo kdesi v nenávratnu.
Tak nevím. Je to věkem? Nebo tím, že počet lidí, kteří se objeví v našich životech, neustále stoupá a postupem času nám někteří prostě vypadnou z paměti? Jen abychom nedopadli jako ti stařečci z jedné „sklerotické“ anekdoty: „Ahoj, rád tě vidím... Ale člověče, jak ty se vlastně jmenuješ?“ „Nooo... a do kdy to potřebuješ vědět? Já ti to zjistím.“
Stalo se vám někdy něco podobného? Setkali jste se někým, koho jste nebyli schopni zařadit? A co spolužáci? Pamatujete si je všechny, nebo ne?
Z redakčního archivu
28.5.2012 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 24 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Taky máte někdy pocit, že si na vás brousí zuby Alzheimer?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Není to nic moc, když vás to v rodině potká. Není to nic moc pro toho člověka, ale ani pro jeho okolí. Moje maminka se nám normálně začala i ztrácet. Několikrát jsem ji musela hledat s celou rodinou. Proto už také vyfasovala sos tlačítko pro seniory https://www.smartomat.cz/smartomat-sos-tlacitko-pro-seniory-smt01/ , díky tomu si může sama zavolat o pomoc, ale také já se mohu kdykoliv podívat, kde ji zrovna máme.
.jpg)
minuly tyden jsem byla u kámosky, bylo hezky sedime venku a kecáme a najednou jde kolem pani, kámoska ji pozdravila pani odpovedela a sla klidne dál. Kámoska vzteky celá bez sebe, vzdyt já ji znám a ona se ani nezastavi a nedá do reci..... a zacala premyslet kdo ze to vlastne byl... asi po pul hodine zjistila, ze to byla pani z info centra na obecnim urade, kde kámoska byla dva dny predtim se na neco ptát
Taky se mi stalo už někdy v mladém věku asi 20 let, že jsme na sebe narazily s jednou holkou a vypadalo to, že se navzájem známe, a až z hovoru pak vyplynulo, že to tak není a že jsme se obě spletly a považovaly tu druhou za někoho jiného.
Pamatováka na ksichty jsem nikdy neměla, takže bych to na toho Němce nesvalovala.
MMCH.....já už si nepamatuji ani jména milenců
Cože?...o čem je vlastně tento článek, který jsem zrovna dočetla? Na co že mám reagovat?...nějak jsem pozapomněla
Já si nepamatuju jména kolegů, se kterými nemám co do činění a taky si napamatuju sousedy. V domě je automaticky zdravím, ale když je potkám jinde, je hotovo. A to už jsem se cíleně zaměřila na to, že si je snažím při zdravení prohlédnout - a nic. 
.jpg)
někdy? Pořád 
asi před 7 lety jsem se potkala v jednom obchůdku s jednou paní... postavila se přede mě, usmívala se a bavila se tím, že NEVÍM, kdo je. Nepromluvila, to bych ji poznala po hlase... několik let jsme se neviděly, prošedivěly jí vlasy, zhubla nejméně 20 kg... za chvíli přišel její manžel, kterého jsem náhodou potkala před měsícem a byl tak slušný, že se mi představil. 
Bylo to moc milé setkání i povídání.
Myslím, že z toho není třeba dělat katastrofické závěry... to se stává i v lepších rodinách. 
Tohle není Němec. Mně se to stává odmalinka, prostě lidi, se kterými nejsem v dlouhodobém blízkém kontaktu, časem z paměti vypouštím. Když někde zahlédnu nebo zaslechnu jméno, většinou si vybavím, že ho znám, většinou i odkud, ale nepřiřadím si obličej. A naopak, když někho potkám "mimo kontext", tak mi sice obličej přijde povědomý, ale jméno prostě nepřiřadím. Nebo jenom velmi zhruba a nejistě.
Myslím, že je to normální. Lidská paměť má prostě omezenou kapacitu a není možné si pamatovat všechny a všechno.
Milda3: Jo to taky znám,vždycky se vrátím zpět,odkud jsem přišla a najednou mi to skočí do hlavy,co jsem to chtěla...Do obchodů si nosím lístečky,jináč bych zapomněla asi tak půlku věcí...
taky se mi často stává že potkám lidi kteří se ke mě hlásej,vím že je znám ale zaboha si nevzpomenu odkud,ale přiznám že si nemůžu vzpomenout a prohodím že ten němec začíná spolehlivě pracovat,ale horší je že si jdu pět metrů pro něco do kuchyně a nevím co jsem tam chtěl a vrátím se zpátky a za chvíli mě to samo vleze do hlavy
Nojo,člověk se potká s tolika lidmi za svůj život,že prostě na některé musí zapomenout...Já mám potíž si vzpomenout,kdo to je,když mě zdraví bývalí zákazníci,ale já se vždycky směju a říkám:tak kde jsem vám měřila a oni se připomenou a já si hned vzpomenu i na jméno a co jsem tam dělala...Není to ještě tak děsné s mou pamětí.
tak to jsem se uklidnila, ale možná to neni dobře.
Také se stává, někoho potkám mám pozitivní pocit prohodíme několik přátelských slov a pak nastene to šrotování. Hodně napoví oči, zuby - na ty se už v našem věku nemohu tolik spoléhat.
Cha a to me se stalo, jeste na stredni, na praxi. Sel kolem nejaky sympaticky mladik a oba dva jsme se radostne nadechli a "ahooooj... jak se mas?"... a pak oba zarazene "ale my se asi nezname, ze ne..." Nechapu to dodneska, co se stalo, ze jsme oba meli v jeden okamzik pocit, ze jsme stari znami Nikdy potom, vlastne ani pred tim, jsem ho uz nevidela
No a pak se mi stalo, ze jsem potkala na ulici nejakeho herce, ktery byl v te dobe proflaklej v TV... a jak jsme sli naproti sobe, uz jsem se chtela nadechnout a rict "ahoooj" a pak mi doslo, ze on me vlastne nezna
Ale jinak, ty lidi, se kteryma jsem stravila nejaky cas - treba skola, praxe, stari kamaradi, ty poznam. Co se tyce kolegu, tak zatim taky vsechny, ale ja uz delam na jednom miste cirka 13 let, takze nemuze dojit k velkemu zmateni. Maximalne si nemuzu vzpomenout na jmeno (dreba byvali kolegove, dnes duchodci), ale vim presne jaky ten clovek byl a kde sedel, co delal... vetsinou i na to jmeno si vzpomenu...
Ovšem, když potkám někoho, koho jsem měla ráda a jenom jsme ztratili kontakt, tak to je pak radosti a ráda navazuju tam, kde jsme přestali.
