Hádáte se před dětmi? Co myslíte, škodí jim to?
.jpg)
Všechny moudré knihy o výchově dětí zdůrazňují, že naše ratolesti by měly vyrůstat v klidném rodinném zázemí, obklopeny láskou. S tím asi souhlasí každý. Sama jsem příznivcem pevné, důsledné, zároveň však laskavé výchovy. Pravda, občas se i sebelépe ovládajícímu rodiči něco vymkne z rukou, ale to je asi normální. I rodič je jen člověk, který občas dělá chyby.
V rodinném – a v tomto případě hlavně v manželském či partnerském životě – však nastávají situace, kdy se rodiče tak říkajíc „chytnou“. Zkrátka to zajiskří a emoce musejí ven. Proběhne větší či menší výměna názorů, možná zazní i několik silnějších výrazů, výčitek, obvinění... Po chvíli se všechno vrátí do normy. Co myslíte, měli by se rodiče v takových chvílích se svou hádkou klidit z dosahu dětí, nebo ne? Když se děti stanou svědky bouřlivější názorové výměny mezi tátou a mámou, je to pro ně natolik traumatizující zážitek?
Myslím, že všeho moc škodí a ani jedna krajnost není vhodná. Rodiče, kteří po sobě házejí talíře a pokřikují na sebe tak, že by se mohl přiučit i dobře kvalifikovaný dlaždič, svým dětem určitě na klidu nepřidají. Zrovna tak ovšem dětem neprospívá, když se rodiče snaží své rozepře – i sebemenší – před dětmi tutlat a zavírají se za desatero dveří a zámků, kde si vzteklým šepotem vzájemně dávají co proto.
Pocházím z rodiny, v níž se důsledně dodržoval druhý model. V dětství jsem skutečně nikdy neslyšela, že by se máma s tátou hádali. Před námi dětmi vždycky vystupovali jako partneři, kteří se na všem dohodnou, a jakékoli negativní emoce či ostřejší výměna názorů se u nás nekonaly. Tedy – možná konaly, ale když už, tak za desatery zámky.
Vyrůstala jsem tak a tento způsob soužití jsem logicky přejala. Žila jsem v domnění, že partneři se nehádají, nikdy si nic nevyčítají, na všem se dokáží v klidu dohodnout. Bláhově jsem si myslela, že přesně tak to jednou bude i v mém partnerském životě.
Jenže ten se vyvíjel poněkud jinak, na míle vzdálen příkladnému a bezchybnému manželství, které mě jako dítě ovlivnilo. Coby novomanželka jsem zjišťovala, že bez občasných hádek to prostě fungovat nemůže. Samozřejmě mohlo by, jenže to bych musela být jako ovce, se vším souhlasit, všemu se podřídit a zakopat svou vlastní osobnost a přání sto sáhů pod zem.
K tomuto poznání jsem nedospěla hned. Na manželství, v němž se objevují hádky, jsem nebyla připravená. Vzpomínám si, jak jsem po každé ostřejší výměně názorů uvažovala o rozvodu, protože „přece nemůžu žít s člověkem, s kterým se hádám“. Vyplakala jsem spoustu hořkých slz a lízala si svou bolavou duši. Když jsem nakonec poznala, že hádka s partnerem neznamená, že bychom se měli méně rádi a jeden druhého bychom si nevážili, ohromně se mi ulevilo. Možná že kdybych jako dítě občas viděla, že moji rodiče se sem tam na něčem neshodnou tak hladce, byla bych na své manželství lépe připravena.
Zajímalo by mne, co si o tom myslíte vy. Považujete hádání před dětmi za zcela nepřípustné, nebo si myslíte, že pro děti je prospěšné, když vidí, že hádky občas k životu patří stejně jako následné usmíření?
V každém případě, ať zastáváte jakýkoli názor, dnes se hádání před dětmi za každou cenu vyhněte a raději s nim oslavte Mezinárodní den dětí. Užijte si dnešek všichni společně s nějakou prima zábavou. Krásný den všem!
1.6.2012 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 38 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Hádáte se před dětmi? Co myslíte, škodí jim to?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Obcas bouchnu
to je jasny... Tohle se mi libi z clanku ..."Samozřejmě mohlo by, jenže to bych musela být jako ovce, se vším souhlasit, všemu se podřídit a zakopat svou vlastní osobnost a přání sto sáhů pod zem...." Presne clovek se musi uhajit, svoje stanovisko atd...Myslim, ze decka by mely byt usetreny velkych hadek, stresu...Vlastne jsem o tom na 100% presvedcena...Detstvi ma byt stastne, myslim ze decka na to maji proste narok, rozmazlovat laskou ne penezi...Domov = pristav bezpeci...
bohunka: "Kdysi dávno jsme se s mužem chytli kvůli nějaké blbině a pak jsem večer našla syna plakat v posteli. Měl strach, že když se hádáme, tak se taky rozvedem" Tohle mi právě přijde, že hrozí spíš tam, kde rodiče svoje konflikty úzkostlivě skrývají nebo je raději vůbec neřeší a pak se jednou neuhlídají. Dítě je najednou vyvedení z míry, protože tohle nikdy dřív nezažilo a neví, co se bude dít. Pokud je na drobné rozepře a hádky zvyklé odmalinka a vždycky potom vidělo, že se rodiče zase usmířili a usmívají se na sebe, tak přece není úplně blbé, aby si myslelo, že to najednou bude jinak.
Mně právě přijde, že i když se hádka sama odehrává za zavřenými dveřmi, napětí je cítit i před nimi, před hádkou i během hádky. A z toho pak má dítě podle mě mnohem větší zmatek v hlavě, protože VÍ, že se NĚCO děje, ale neví co. Pak si vytváří vlastní teorie a konstrukce a ty mu nahání strach, ne hádka sama.
Ještě k hádkám - hádat ( dohadovat se ) ano, ale o podstatných věcech. Snažím se za každých okolností hlídat se a vážit slova. Mám strach že by ze mě jednou vylítlo něco, co bych už nemohla vzít zpět - a že by mělo co lítat ! Kdysi dávno jsme se s mužem chytli kvůli nějaké blbině a pak jsem večer našla syna plakat v posteli. Měl strach, že když se hádáme, tak se taky rozvedem - jako rodiče jeho nejlepšího kamaráda. No, jsme spolu stále, někdy je to na zabití, ale dělám jednu věc. Když už je fakt zle, prásknu vším a jdu to ven rozchodit, vrátím se až vychladlá. Manžel ten to řeší podobně, Itálii doma nepěstujem.
.jpg)
...jo a k otázce... osocovat jeden druhéhoza cokoliv je zbabelost, kdyz uz to musi byt tak za 10 zámky mezi 4 ocima. Stejne tak otázky ohledne vychovy deti a ty v jakékoliv hlasové hladine opet VZDY a POUZE mezi 4 ocima a za 10 zamky. Vsechno ostatni at uz hádka nebo hlasity rozhovor o jakekoliv situaci, rozhodnuti dovolené ci nákup cehokoliv klidne pred detma, ono jim to neublizi zjistit ze existuje kompromis, ze ustoupit neni prohra a zvednuty hlas je nekdy bezpecnejsi nez libezná septanda
Priznám se, cim jsem starsi tim vic na to prdim z vysoka... premyslim nad tim od rána a jeste jsem neprisla na to co by stálo za to se k vuli tomu rozcilovat - skoda energie (teda myslim partnera ne pubertálni deticky - ty jsou kapitola sama pro sebe). Situace z diskuze resim asi takto: tasku o kterou bych mohla 10x zakopnout odkopnu mimo moji cestu po druhém zakopnuti a maximálne si ulevim nahlas stylem "kdo to tady zase nechal?", na pruvan poprosim zavri za sebou, bordel v kuchyni prejdu a nechám lezet (manzelovi obvykle dojde trpelivost driv, ponevadz on na vyrobu kávy potrebuje plochu letiste kdezto já uvarim na plose snidanového prkénka
), plnou mycku vyndám si co potrebuji a kdyz rodina nemá z ceho jist je to jejich problém - kdyz si kazdy vyndá co potrebuje protoze ve skrince uz nic neni, tak je mycka za chvíli prázdná..... jediny o cem VIM, ze by nastal problém pokud by zacala diskuze je téma meho prestehovani do DK - já si dodnes myslim ze jsem udelala maximum a manzel se naopak domnivá, ze jsem neudelala ani n pro moji integraci (mám na mysli prvnich 5-7roku). A protoze k vuli tomu jsme se uz párkrát málem rozvedli, tak se o tom proste nebavime, ano je to pokrytecké, ale reseni neexistuje, ani jeden v teto otazce neustoupime a´uprimne prozvádet se k vuli tomu co jsem rekla/nerekla nebo udelala/neudelala pred 20 lety je hovadina
Verera: Tak to já naopak tašku, o kterou popáté zakopnu, s klidem vezmu a položím majiteli na postel nebo přímo doprostřed rozděláné práce. Beze slova. Maximálně těsně po zakopnutí krátce zakleju, abych si ulevila od bolesti. Evidentně to každý bere jinak. 
chytrájakrádio: No podle mě hádka nemusí vždycky znamenat vzájemné osočování a urážení. Já třeba řvu, ale i když řvu, vždycky řvu o svých pocitech a o svých názorech na situaci, nikoli na partnera. Sice řvu, ale pořád je to "doprčic, zavírej za sebou ty dveře, štve mě, když na mě táhne a je mi zima" a ne "ty jsi tak bezohledný a je ti jedno, že je mi zima". Tohle jsem se právě naučila posloucháním hádek svých rodičů, že výčitky stylem "y jsi takovej, ty jsi maková" nikam nevedou, že je potřeba říct "vadí mi když děláš tohle" a "cítím se tak a tak, když děláš/říkáš/neděláš...". Akorát to prostě někdy říkám s řevem, protože ty emoce musí ven taky.
jsem proti hádkám před dětma. u nějaký klidnější výměny názorů (ve smyslu řešení problému) je to ok, ale takový to řvaní po sobě "ty jsi takovej, ty jsi maková, proč musíš bejt tak hroznej, nechápu, po kom to máš, že musíš neustále XY", to mi přijde takový necivilizovaný nebo jak to říct 
a myslím si, že to druhé jmenované dětem do života nedá vůbec nic, kromě toho, že z toho budou samy nervózní, protože kvůli svýmu věku a omezeným životním zkušenostem nechápou, o co jde atd. navíc některé děti mají tendenci si dávat hádky rodičů za vinu (zvlášť, pokud se hádky týkají výchovy atd.). prostě a jednoduše: výměna názorů o tom, kam pojedeme na dovolenou a jestli koupíme myčku nebo televizi ano, hulákání a urážení se před dětma ne.
.jpeg)
bohunka - 1.6.2012 11:36 - společní nebudou, ale jinak stejní. Je fakt, že nás chodí celá parta a nikdo si z toho zas takovou hlavu nedělá, nakonec když jim to nevadí já to přežiju, ale na druhou stranu je fakt, že někdy dokážou zkazit pohodový večer a když nepřijdou jsme někdy raději
Ale abych jen nepomlouvala, každý zvlášť je bezva člověk a asi jim je spolu dobře, jen navenek to vypadá jako Itálie ale možná to ke spojenému životu potřebují.
Já měla dokonce známou, kde se regulérně prali, prostě se pohádali, sprostě si vynadali, dali si pár facek a nakonec se šli usmiřovat do postele
PEGG: A nejsou to taky naši známí? Pozvou si lidi na oslavu, zhádají se do krve, berou si nás za svědky ( kdo že jako má pravdu ) a zkazí každou akci. Nám ty jejich výlevy leží dlouho v žaludku a oni si jdou po městě ruku v ruce, titulují se Toníčku a Bětuško , u pivečka si lípnou pusinku, u zmrzliny se obejmou..... divadlo pro všechny. Zapomenutá je hysterická kráva i blbec k pohledání. Postupně se od nich odtahují všichni kamarádi a známí, nemluví s nikým z rodiny a strašně se diví že už nemůžou sehnat parťáky ani na nedělní pivečko.
Ne že my bysme se nepohádali, ale takhle tedy ne.
Kassy: Hádky u stavění stanu jsme vyřešili tak, že stan staví vždy děti a dcera uznává synovu technickou převahu, pokud se hádají, je to jejich věc, nezasahuju.
Vánoční hádky u nás byly taky, to jsem nesnášela, obvykle tatínek všecny honil do práce, atmosféra značně hustá a hektická, vždycky jsem se zašila do obýváku a strojila stromeček, tím jsem byla zařazena mezi osoby momentálně užitečné a byl klid.
Teď se snažím, aby 24. bylo už všechno hotové a byla pohodička, ne že by se to úplně dařilo, ale jakž takž.
Kassy: Každý to asi pojímá jinak. Zrovna to co uvádíš ty bych klidným hlasem říct dokázala, protože bych čekala klidný rozhovor na dané téma, nehádku.
Klidně třeba nedokážu reagovat když popáté zakopnu o tašku, která někde leží už týden. Já ale takové věci vidím vždycky spíš z té humorné stránky, takže to tak rodina i bere. Synek se upřímně rozchechá, když mě vidí sakrovat a pak už se nějak zlobit nedá, však ono to tamnebude věčně, jednou majitel dopěje k závěru, že daný předmět už skutečně potřebuje uklidit , chce to jen trpělivost
Já se možná nehádám taky prot, že mi toho vždycky vyleze nějaká sranda a nedokážu se pak udržet ve stavu upřímného rozhořčení
Manželství mých rodičů nebylo dobré,bylo tam nejen hádání,vyčítání,ale i násilí...Proto jsem se nechtěla vůbec vdávat. Nyní jsem v manželství spíš pasivní,než bych se dohadovala,tak ať je po manželovo,jsem flegmatický melancholik a raději zalezu do svých knih a nemám ráda změny a vytrhování z běžného plynutí dnů,to mě vnitřně nedělá dobře.Nehádám se nikdy,raději ustoupím,stejně se obvykle jedná o voloviny.V zásadních věcech spory nemáme téměř nikdy.
Ťapina: U nás se takhle tradičně vždycky pohádala celá rodina (ale komplet všichni se všemi) na Štědrý den při zdobení stromečku a přípravě večeře. Prostě když je ve vzduchu moc emocí, tak to sem tam vybuchuje, to mi připadá normální.
PEGG: To my se s mužem taky občas takhle "hádáme", ale to nepovažuju za hádku v pravém slova smyslu. Přeme se o všechno možné, od politiky přes názor na kvalitu právě shlédnutého filmu až po nesmrtelnost chrousta. Ale to není osobní, to je prostě diskuse o tématu, na které máme rozdílné názory a argumentací se bavíme.
Verera: Vpodstatě to jako odstrašující příklad zafungovalo, protože už tenkrát mi bylo jasné, že to o co se hádají, není pravá podstata. A naučila jsem se u sebe vždycky tu pravou podstatu hledat, i když jí někdy sama přesně nerozumím. My se s mužem nehádáme nijak často, ale když, tak to většinou není řev kvůli tomu, jestli pojedeme na chatu v pátek nebo v sobotu, ale kvůli vztahu jako takovému. A to je prostě téma, které JE plné emocí a já neumím klidným hlasem říct "jsem na tebe naštvaná a připadám si nedoceněná" a ani si nemyslím, že by bylo nutné a dobré to dělat. Když tam ty emoce jsou, tak je prostě dám najevo, kdybych je v sobě tlumila a dusila, nikdy se ničeho nedoberu. Takhle budu sice chvíli řvát, ale pak si vyříkáme, co komu vadí, vymyslíme, jak to zlepšit a celá hádka skončí obětím. Nějak nechápu, proč by tohle (budoucí) děti nemohly vidět, pokud se samozřejmě neřeší příliš intimní téma.
Moji rodiče se každoročně pohádali na dovolené při stavění stanu. No, tento rituál jsem zřejmě převzala Ale jinak, když nejsou hádky na denním pořádku a nepadají u nich zbytečné urážky, tak proč se s tím schovávat? Konflikty k životu patří a děti se je taky musí nějak naučit zvládat.
